Lidé jsou nespokojení s fakty. Všechno překračujeme, upravujeme, ladíme, dotváříme. Není divu. To je odvěká vlastnost člověka. Člověk je definovaný tím, že nechce být sám sebou. Současnost se liší od dřívějších dob tím, že k tomu vymanění můžeme užívat technologie. Jenže ty nás odbrzdily a my si s tím nevíme rady, říká v rozhovoru filosofka Tereza Matějčková.
Když se řekne konzervativní či konzervatismus, připomenu si jako teolog Ježíše a hodnoty vyplývající z jeho vykupitelského příběhu. Jak si definujete konzervatismus vy?
Vyšla bych z filosofické tradice. Podstatné věci se v tomto ohledu dějí kolem Kanta a Hegela, což je zrovna období, na které jsem se specializovala. Kant je chápán jako představitel liberalismu, Hegel konzervativismu. Kant a myslitelé na něj navazující zdůrazňují moc jednotlivce, jeho racionalitu, jeho svobodu. Hegeliáni a navazující konzervativci zdůrazňují podstatně více to, že někam patříme, že svobodnými nás činí druzí, že ledacos nás předchází, a naše moc je tím omezena. Sama jsem napsala disertaci na Hegela, spojila s ním velkou část své dosavadní pracovní cesty, ale vlastně jen proto, že jsem spíše liberál a chtěla jsem si své umanuté přesvědčení o tom, že individualita je vpravdě důležitá, korigovat. Podle mě by se měl člověk konfrontovat s nejnáročnějšími verzemi toho, co mu není jasné nebo s čím nesouhlasí. Hegel to pro mě splňoval tehdy – a splňuje to vlastně dodnes.
V církevním i sekulárním prostředí se často zmiňují hodnoty a snad nejvíc „tradiční hodnoty“. Jaké hodnoty jsou pro vás osobně důležité?
S pojmem hodnot mám problém. Používá se lajdácky. V několika svých pojednáních jsem se snažila ukázat, že je třeba spíše mobilizovat ctnosti, ty kardinální, tedy moudrost, uměřenost, spravedlnost, odvahu, i ty teologické: naději, víru a lásku. Než bych se přihlásila k nějakým hodnotám, musela bych říct, co tím míním. Třeba svoboda, to je hodnota, kterou neproblematicky vzýváme, ale každý si pod ní představí něco jiného. Někdo řekne, že svoboda je odpovědnost, jiný, že je to možnost dělat si, co chceme. Oba mají díl pravdy. Jsou-li hodnoty živoucí, bývají antinomické, zahrnují v sobě napětí, a bez ctností nemůžeme vědět, kdy je třeba zdůraznit, že svoboda je odpovědnost, a kdy naopak prostě třeba možnost dělat si, co člověk chce.
Odbrzděné technologie
Postmoderna se přelila v dobu postfaktickou. Je dost možné, že to, v čem žijeme, už není ani postfaktické. V jaké epoše podle vás žijeme a co ji charakterizuje?
Postfaktičnost není špatné východisko, ale asi bych ji pojala jinak, než je možná běžné. Interpretovala bych ji jako nespokojenost s fakty, s tím, co je dané. Vše překračujeme, upravujeme, ladíme, dotváříme. Všichni jsme v tomto smyslu postfaktičtí. Není divu. To je odvěká vlastnost člověka. Řekla bych, že člověk je definovaný tím, že nechce být sám sebou. Současnost se liší od dřívějších dob tím, že k tomu vymanění můžeme užívat technologie. Jenže ty nás odbrzdily a my si s tím nevíme rady. Moderní technologie navíc ukázaly, že tradiční filosofický sen o překonání těla, díky kterému budeme moct jasněji myslet, je bláhový. Jakmile se odpoutáváme od faktického, konkrétního zakotvení, třeba také od komunikace tváří v tvář, naopak propadáme iluzím a emocionalitě.
Zvláště ve své publicistické práci jste se v posledních letech stala tváří určité myšlenkové opozice vůči mainstreamu. Publikujete v listu Echo24 a na této platformě také máte svůj podcast. Jaká témata vás nejvíce zajímají?
Už název mé knihy Bůh je mrtev. Nic není dovoleno odkazuje k tomu, že není jasné, jak dnes uchopit svobodu, co je to svoboda a jak být svobodný. Ale není to jen otázka doby. Být svobodný je vždy úsilí, které není vůbec samozřejmé. Rozhodně nelze schopnost být svobodný v osobní rovině zaměňovat s tím, že žijeme ve svobodné společnosti. I ve svobodné společnosti se můžeme zavřít do svého osobního vězení. V roce 2024 jsem také pracovala na knize s psychiatričkou a sexuoložkou Hanou Fifkovou. Jmenuje se Budeme, kým jsme? Název poukazuje k otázce identity, kterou, myslím, také bolestivě pociťujeme, nejen v kontextu nových technologií, ať už digitálních, nebo těch lékařských.
Role intelektuála vstupujícího do veřejného dialogu bývá nevděčná. Kdekdo se jako amatér cítí být filosofem, teologem nebo odborníkem v řadě jiných oborů. Lze dnes ještě vůbec dělat opravdu vážnou, velkou filosofii?
S tím, že se kdekdo cítí jako filosof, problém nemám, nechci filosofii svazovat s odborností. Okřikovat druhé, že oni v tom oboru nepublikují nebo jej nevystudovali, mi není vlastní. Jen ať se každý vyjádří – a když filosoficky, tím lépe. Také bych si nekazila radost tím, že si řekneme: Když to není opravdu vážná, velká filosofie, nemá to smysl. Vymanit se z těchto nároků je podle mě důležité – a podle mě i filosofické – protože jdete proti tomu, co se od vás očekává: že budete plnit podmínky a požadavky institucí, oborů, společnosti na to, jak vypadá v daném oboru úspěch. Protože úspěch – to je to, o co nám ve společnosti přece jde. Možná je i to třeba odmítnout. Ne vždy jde o úspěch, třeba je pro někoho cennější poznávat svět po nezjištěných cestách, i když to znamená, že se tisíckrát spálí. To je pro mě filosofické. Takže já nevím, jestli je dnes ještě možná vážná, velká filosofie, ale přiznám se, že to ani není otázka, která by mě trápila.
Řekla jste kdysi, že filosof by neměl být mravokárce a neměl by společnost vychovávat. Vzpomínám si například na Karla Vránu, Ladislava Hejdánka či Erazima Koháka a říkám si, že jejich filosofování zásadně ovlivnilo jejich osobní postoje vůči společnosti, politice, církvi. Může si filosof dovolit být nejen v těchto časech neutrální či přímo netečný?
Filosof ať si dovoluje, co chce, a co více – ať si každý dovoluje, co chce. Nebýt angažovaným může být pozoruhodný postoj zvláště, když se všichni rozdělí do různých stran. Spíše bych se zamyslela, jestli dnes nemáme angažovanosti příliš. Vezměte si jen to neustálé vlaječkování. Samozřejmě nepostihne složitost žádného problému. Jediným výsledkem je, že se veřejnost řádně provlaječkuje. Taková angažovanost, myslím, k ničemu není. Nerada říkám, co by měl filosof dělat, protože typů filosofů je hrozně moc. Když se někdo zabývá teorií času, budu mu vytýkat, že se nevyjadřuje ke geopolitice? Navíc těch otázek, ke kterým by se člověk měl vyjadřovat – aspoň podle druhých – je také nekonečně. Mám zkušenost, že napíši nějaký text a řada lidí mi na sociálních sítích oznámí, že bych se měla zabývat jiným problémem. Jestli by „měl“ filosof něco dělat, je to vyzývat k tomu, aby se věci nezjednodušovaly na vlaječky, to zaprvé, a pak taky zadruhé, aby lidé mysleli za sebe sama a nenechávali si vysvětlovat třeba ani to, o co že se mají zajímat.
Jak je to dnes s psaným filosofickým textem? Nenahradí ho co nevidět právě mluvené filosofické slovo v podobě minutových výkladových videí?
To si nemyslím. Jednak má písmo a četba nadále ve společnosti velkou moc, už tím, že aspoň někteří lidé jsou – podle mě – nadále fascinováni knihami. Při psaní si člověk navíc ujasňuje jedinečným způsobem své myšlenky. Není to jen způsob, jak komunikovat s druhými, ale i se sebou samým. To, že vzniká nová kultura poslechu, anebo už možná uprostřed té kultury fascinované písmem vyrostla, je také pravda. Ale nijak mě to neděsí. Sklon ke zkracování nevnímám. Naopak lidé – čemuž já nerozumím – jsou schopni poslouchat mnohahodinové podcasty. Sama mám filosofický podcast, kolem kterého se za rok jeho existence vybudovala skupina posluchačů, kteří se opravdu s minutovým výstupem nespokojí. Jejich nároky mě občas – říkám to v nadsázce – občas i trápí. I pro mě je to výzva: Při mluvení člověk zas myslí jinak než při psaní, jinak se musí připravovat, jinak ty promluvy také působí. Je to spíše dobrodružství než důvod k zoufání.
Někdo si myslel, že krása spasí svět. Jiný zas věří, že Spasitel se narodil před dvěma tisíci lety v Betlémě. Je pro vás svět víry něčím inspirující a shledáváte na křesťanství jako filosofka něco zajímavého?
Moje kniha Kdo to mluvil o vítězství? Osm cvičení ve filosofické rezignaci je pokusem porozumět filosofickým jazykem Ježíšovu slovu: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Pokusila jsem se ukázat, že ta věta má širší pravdu, že neplatí jen v křesťanství, že se sami vyvíjíme spíše tím, že ledacos odkládáme – neustále musíme odkládat pouze domnělé názory, překonané pozice, cíle, kterým jsme odrostli. Jak říká Nietzsche, musíme se učit odkládat staré kůže, jako had. A myslím si, že obecně platí, že člověk se „aktivuje“ teprve tím, že odmítá být bezprostředně, přirozeně sám sebou. Vím, že Ježíš říká ještě něco jiného, ale tahle teze, že člověk se v překonávání sebe sama, což většinou znamená v překonávání strachu o sebe sama, stává živým, je důležité. Pro náboženství, filosofii, život, pro mě.
