Sexuální zneužívání v církevním prostředí je tématem, které rezonuje nejen mezi věřícími. Jak se k této problematice staví česká církev? Proč stále chybí jasná reflexe a konkrétní kroky k řešení? Jiří Kylar, předseda organizace Někdo Ti uvěří, vysvětluje, proč je zásadní otevřeně mluvit, být citliví vůči obětem a požadovat změny.
Léta se angažujete v pomoci lidem, kteří zažili v církevním prostředí sexuální zneužívání. Jaké je reflexe těchto zločinů u nás. Lepší se to, nebo spíš horší?
Záleží na církevním prostředí, ve kterém se pohybujeme. Co se týká řeholních řádů i duchovních, tam vnímám mnohem větší otevřenost k tématu zneužívání. Co se týká reflexe ze strany biskupů, tam je to spíš záležitost jednotlivců, ale je to pořád nedostatečné. Od papeže Františka přicházejí směrnice, které Česká biskupská konference sice podle svých vyjádření implementuje, ale v praxi se to příliš neprojevuje.
Chybí mi osobní angažovanost našich představených, pro které je toto téma méně závažné, než by ve skutečnosti mělo být. Jako by si tuto problematiku biskupové nepřipouštěli k sobě příliš blízko, a když už musí něco řešit, tak je to v mnoha případech až díky statečnosti obětí, které se nedaly odbýt. Souvisí to podle mého s nedostatkem kontrolních mechanismů v církvi a s velkou nedůvěrou vůči obětem. Situace se trochu zlepšuje, ale stále velmi pomalu. A oběti nemohou čekat několik generací, než se naučíme je znovu nezraňovat. Jsou zraněné teď a teď potřebují pomoci.
Existují statistiky, jak si na tom stojí církve v evropských zemích? A ve které zemi je přístup církve k obětem nejotevřenější?
Ano, existují. Řekl bych, že se stále zdokonalují, co se týče sběru dat a také toho, co zkoumají: nejsou to jen čísla obětí či pachatelů, ale také různé další okolnosti. Už ta první John Jay Report z USA byla velmi podrobná, dělal ji kriminalistický ústav. Zprávy z Francie, Německa, Austrálie, Španělska jsou také velmi kvalitní. O Česku ale stále nic nevíme. Nemáme žádnou studii, která by mapovala situaci u nás, Česká biskupská konference odmítá zveřejnit jakékoli statistiky. Přitom všechny ostatní biskupské konference ve střední Evropě už nějakou zprávu o stavu zneužívání v katolické církvi vydaly. Tak proč se od nich nepoučit?
Váš osobní životní příběh vás inspiroval k pomoci druhým. Slyšel jste desítky, možná stovky podobných příběhů. Co vám osobně dává sílu a přesvědčení, abyste toho nenechal?
Je těžké se zaposlouchat do příběhů lidí, kterým bylo ublíženo. Stále dokola se v nich opakuje scénář zneužití moci, který často přechází i do některé z forem sexuálního zneužívání. Sílu mi dodává osobní zkušenost s vyrovnáním se s vlastním traumatem, naděje, že se dá přes to všechno žít plnohodnotný život, a především obrovské odhodlání těch, kteří bojují se svou bolestí a snaží se na sobě pracovat. Bez podpory mých skvělých kolegyň a kolegů bych byl na tom mnohem hůř, vzájemně se držíme, dáváme si tak potřebné zpětné vazby a máme jasný cíl: měnit prostředí církve tak, aby byla bezpečným prostředím. Nechci, aby to znělo jako floskule, ale napříč církvemi se setkáváme s poctivým přístupem odpovědných lidí, kterým je toto téma blízké, jsou citliví a není jim to lhostejné.
Jak můžeme přispět k větší osvětě a pomoci my, křesťané bez velkých institučních pravomocí?
Násilí je bohužel součástí naší společnosti, nejen v církvi. Pomoci můžeme tím, že budeme citliví, pokud vidíme kolem sebe nespravedlnost, a nebudeme se bát odpovědné představené konfrontovat a věcně se jich ptát, jak hodlají danou nespravedlnost řešit. Mám za to, že část církve tyto věci nechce vidět, část o nich ví, ale s ohledem na hierarchické nastavení v církvi se bojí otevřeně ptát. Zároveň v církvi vnímám obrovskou míru autocenzury. Někteří lidé nechtějí, aby se ukázalo, že i v církvi jsou věci nesprávné, nechtějí, aby se na církev ukazovalo, veřejný obraz je pro ně víc než pravda. Jiní se obávají biskupů vůbec zeptat, protože jsou v mocenské nevýhodě. Je potřeba se nebát otevřeně mluvit. Stále, pořád a dokola. Ptát se, co můžeme udělat, abychom předcházeli různým formám zneužívání, konfrontovat, vyžadovat řešení.
Když ukážeme, že jsme k tématu zneužívání citliví a otevření, můžeme pomoci těm, kteří byli zneužití, promluvit. Oběti často předtím, než promluví, testují, co si člověk, kterému to chtějí říct, o zneužití myslí. Když narazí na zavřené dveře nebo naše předsudky, zůstanou zticha. Jenže mlčení je uzavírá do samoty, která je ničivá.
Jak ukazují některé případy, i mezi studenty a pedagogy na teologických fakultách se najdou oběti sexuálního zneužívání. Co by měly dělat jednotlivé teologické obory a jejich představitelé?
Měly by vypracovat například teologický pohled na dětství a zneužívání. Tím by se více ozřejmila mimo jiné škodlivost zneužívání a důležitost řešení tohoto problému z pohledu víry i náboženství. Občas se podaří zorganizovat nějaký seminář o problematice zneužívání v církvi. To mi přijde dobré. Absolventi teologických fakult často pracují s lidmi v církevním prostředí a proškolit je v této problematice dává velký smysl. Vzdělávání by ale mohlo být ještě propracovanější a systematičtější.
Představitelé fakult by pak měli zastávat trauma-informed přístup. To, že o sobě student nebo pedagog neřekne, že byl zneužitý, neznamená, že se to nestalo. A tak je třeba vědět, že cca 30 procent žen a 10 procent mužů, kteří jsou na fakultách, byli znásilněni, zneužiti nebo obtěžováni. Jak tato informace promění náš přístup ke komunikaci?
Mohl byste uvést některá umělecká či filmová díla, která problematiku sexuálního násilí zpracovávají jazykem a formami, jimž by mohl porozumět i člověk, který o těchto věcech vůbec nic neví?
Minulý rok jsem několikrát viděl vynikající operu od Slavomíra Hořínky Tak tiše až… o ženě (v podání Markéty Cukrové), která se rozhodla vypovídat o tom, co se jí stalo v době, kdy začala dospívat v dívku. Zanechalo to ve mně tolik silných otázek…
Z filmů americká Spotlight, polský Klér, polský snímek Tylko nie mów nikomu – dokument o devíti kněžích, kteří se dopustili zneužívání dětí.
Z knih bych doporučil Zamlčené rány o tematice zneužívání v církevním kontextu, které vydalo nakladatelství Portál, Otče, odpouštím Vám od Daniela Pittera, která se mnou velmi rezonovala, často až nepříjemně, jak ty mechanismy byly velmi podobné. Skvělá reflexe francouzského dominikána Philippa Lefebvra Jak zabít Ježíše otevírá dlouholeté tabu zneužívání moci i sexuálního zneužívání v církvi
Položil jste si se svými kolegy a kolegyněmi někdy otázku, proč se takových činů, někdy i opakovaně a dlouhodobě, dopouští lidé deklarující svoji víru v Ježíše Krista?
Řekl bych, že to jsou často ti, kdo víru v Krista a své postavení používají ke svému vlastnímu prospěchu, sebe stavějí nade všechno (jsou to zdatní manipulátoři, sociálně sebejistí, přesvědčiví, bez sebereflexe). Nebo také ti, kdo jsou zamotaní v nějakém systému, který jim neumožňuje řešit jejich problémy.
Někteří z nich mohli být také dříve sami obětí nějaké formy zneužívání. Což nijak neomlouvá jejich činy, spíš mě to vede k přemýšlení o tom, jakou péči poskytujeme lidem, kteří mají v církvi nějakou odpovědnost a svěřenou moc. Mají k dispozici supervizi? Mají někoho, s kým mohou mluvit bez obav o své křehkosti?
V neposlední řadě si myslím, že celý církevní systém nahrává různým podobám zneužívání. Biskupové s mandátem v podstatě bez omezení, koncentrace moci v rukou několika lidí, netransparentnost, mnoho tabu, neochota slyšet zpětnou vazbu, nedostatek ženského pohledu…
Odborná, akutní i dlouhodobá pomoc obětem se neobejde bez finančních prostředků. Jaké jsou u nás organizace, jimž bychom mohli přispět na jejich provoz?
Někdo Ti uvěří zvedá téma zneužívání v církevním prostředí. Snažíme se vzdělávat, ale také pomáhat celým společenstvím, která se snaží vyrovnat s následky takové zkušenosti a být místem, kde lidé, kteří byli v církvi zneužiti, najdou podporu. ProFem se věnuje obětem domácího a sexuálního násilí. Poskytují profesionální pomoc včetně krizových služeb. Bílý kruh Bezpečí pomáhá obětem trestných činů. Persefona pomáhá v Jihočeském kraji obětem domácího a sexuálního násilí. A pak je mnoho dalších, namátkou třeba Dětské krizové centrum, Sociální klinika nebo různé linky důvěry. Jsem opravdu rád, za tak pestrou paletu služeb, na které můžeme odkazovat naše klienty, pokud jim nemůžeme pomoci přímo my.
