Varhany provázejí život hudebníka Karla Martínka již od dětství. Dnes patří mezi významné osobnosti varhanní hudby u nás i v zahraničí. V rozhovoru se dozvíme, jaká byla jeho cesta k tomuto majestátnímu nástroji, jakou roli mají varhany v církevní hudbě a proč improvizace zůstává klíčovým prvkem varhanní tvorby.
Jaká byla vaše cesta k hudbě a k varhanům? Měl jste k tomu v Olomouci, odkud pocházíte a kde žijete, dobré podmínky?
Už od narození jsme s rodiči chodili do kostela sv. Mořice, kde jsem nasával zvuk varhan už v kočárku. Brzy jsme se ale přestěhovali na vesnici, kde jsem od devíti let začal hrát v místním kostele. Když jsem nastoupil na gymnázium v Prostějově, bydlel jsem u babičky v Olomouci a zeptal se v katedrále, jestli bych si mohl občas zahrát na tamní varhany. K mému překvapení souhlasili s podmínkou, že pomůžu při bohoslužbách. Tak jsem se od roku 1994 postupně stal varhaníkem olomoucké katedrály. V letech 2010–2020 jsem prožil deset krásných let u slavných Englerových varhan v chrámu sv. Mořice, kde působím také jako dramaturg Mezinárodního varhanního festivalu. Olomouc a její varhany tedy měly na můj vývoj zásadní vliv.
Už koncilní dokument Sacrosanctum concilium říká o varhanách: „Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj.“ Souhlasil byste?
Naprosto souhlasím, ale vždy záleží na tom, jak se na varhany hraje. Často dochází k napětí mezi snahou zapojit uměleckou složku varhanní hry do liturgie, což je zvláště náročné u moderní hudby (například Oliviera Messiaena nebo Petra Ebena), a požadavkem přístupnosti pro věřící, který se projevuje potřebou lidového zpěvu. U varhanní hry v liturgii je nutné najít rovnováhu mezi uměleckým přístupem varhaníka a kulturním nastavením komunity. Varhaník by však měl vždy přinášet do liturgie nové prvky a představitelé církve by v tom měli být nápomocni.
Čím to je, že varhany jsou v římskokatolické i jiných církvích tak často používány?
Varhany mají největší možnosti doprovodit zpěv lidu. Svou velikostí a charakterem jsou podobné velkému pěveckému sboru. Každá církev si postupně formovala způsob, jak zapojit varhany do liturgie, přičemž základní rolí je vždy doprovod zpěvu lidu.
Vždy mě fascinovalo, že na varhany lze zahrát jednoduchou písničku i složité dílo jako Bach nebo Brahms. Co hrajete nejraději vy jako koncertní mistr?
Musím přiznat, že mě vždy přitahovala francouzská varhanní hudba, zejména z 19. a 20. století. Proto jsou mi francouzští skladatelé nejbližší. Samozřejmě miluji také hudbu J. S. Bacha, nejen z pocitu povinnosti – pro nás varhaníky je to guru a nedostižný vzor. Podstatnou část mé činnosti však tvoří i varhanní improvizace.
Ve Francii je improvizace na vysoké úrovni, obecně jde o doménu varhaníků. Je to umění, kde člověk nachází naprostou svobodu a může naplno využít svou kreativitu. Bohužel v Česku improvizace nedostává takovou pozornost, jakou by si zasloužila, což je na některých kůrech znát. Málokdo si uvědomuje, že za Bachových časů byla improvizace základní dovedností každého dobrého hudebníka. Tehdy nebyl varhaník jen interpretem, ale také tvůrcem.
Kdo se nejčastěji učí na varhany a jaká průprava je pro něj nejdůležitější?
Existují dvě skupiny zájemců o hru na varhany. Jednu tvoří ti, které varhany fascinují, ale nemají ambici stát se chrámovými varhaníky. Tito lidé obvykle studují na konzervatořích a akademiích a při štěstí se vydají na koncertní dráhu, často kombinovanou s pedagogickou činností.
Druhou skupinu tvoří amatéři, kteří hrají v kostelech z osobního zájmu nebo z potřeby ve farnosti. Formální studium na hudebních školách varhaníky na mnoho připraví, ale hra při liturgii je cenná zkušenost, která hudebníka vede k pohotovosti a univerzálnosti, často spojené s improvizací. Ideální je, když se v jednom člověku spojí profesionální hudební vzdělání s praxí chrámového varhaníka. Bohužel v Česku zatím není otázka profesního uplatnění varhaníků v církvi dostatečně řešena.
Existuje nějaký pokrok ve stavbě varhan, nebo jsou někde na světě varhany, které jsou nedostižné?
Každé varhany na světě jsou jedinečné. Přirovnávám je k lidem – nemůžete říct, že jeden člověk je nejlepší. Varhany lze hodnotit podle velikosti, stáří, zvuku, technického provedení, použití moderních technologií, materiálů nebo designu, ale každé jsou originál. Navíc jsou vždy spjaté s prostorem, pro který byly postaveny. Zásadní pokrok ve stavbě varhan v poslední době nevidím – mnoho nových varhan se zvukově vrací do minulosti a většina varhaníků by souhlasila, že podstatné již bylo vymyšleno. Občas se ale objeví výjimečný projekt, jako například varhany v německém Halberstadtu, postavené pro skladbu „As slow as possible“ Johna Cage. Tato skladba má na tomto nástroji znít nepřetržitě 639 let, přičemž poslední změna tónu proběhla letos v únoru.
Osobně považuji za nejúchvatnější varhany v bazilice Saint-Ouen ve francouzském Rouenu, ale velice si vážím i "mých" varhan v olomoucké katedrále.
Varhany vytvářejí v kostele výjimečnou atmosféru, kterou lidé cítí i tělem. Jakou roli budou mít varhany v církvi, která se ubírá civilnějším směrem pod vedením papeže Františka?
To je opravdu otázka na tělo a obávám se, že na tak malém prostoru nedokážu svůj postoj shrnout dostatečně. Svoji odpověď bych rozdělil do několika částí.
Za prvé: Varhany jsou nástroj natolik univerzální, že zprostředkují mnohem víc než jen majestátní a okázalý pocit triumfalismu. Nabízejí širokou škálu zvukových možností, které mohou přivést člověka k hluboké meditaci, stejně tak jako k radosti a veselosti (často spojené například s Vánocemi). Mohou burcovat, vyvolat atmosféru sklíčenosti (postní období), ale také doprovodit prostou lidovou píseň. Když si v malém kostele několik babiček zazpívá svou oblíbenou mariánskou píseň za doprovodu varhan, triumfalismus je to poslední, o čem můžeme mluvit.
Za druhé: Často prožívám vnitřní dilema. Ve své víře v Ježíše Krista jsem dospěl k tomu, že nepotřebuji varhany, zdobené chrámy ani žádná pravidla pro praktikování víry. V současnosti je mnoho věřících schopnějších pochopit Ježíšovo učení lépe než někteří kněží. Zároveň však chápu touhu umělců vzdát Bohu hold prostřednictvím hudby, architektury, malířství či sochařství. Spojení našeho umění s oslavou Boha je pro mě zcela přirozené.
Za třetí: Katolická liturgie, zvláště ta slavnostní, může působit okázale, ale problém nastává, když se stane jediným středobodem víry. Jsem rád, že si stále více lidí uvědomuje, že důležitější než účast na mši je živé společenství věřících, kteří sdílí své radosti i starosti a snaží se žít podle Ježíšova evangelia. Na mnoha místech to tak bohužel stále není, a liturgie je považována za nadřazenou všem ostatním formám křesťanského života. Pokud však farní společenství funguje bez klerikalismu, nefunkční komunikace a bez absence diskuse, pak vnímám liturgii jako okamžik věnovaný Bohu.
Pojímat liturgii slavnostně – vytvořit krásný prostor, provést krásnou hudbu, přijít slavnostně oblečeni – mi přijde přirozené. Je to podobné jako svatba, která má slavnostní i společenskou část. Bohužel mnoho lidí omezuje svůj křesťanský život pouze na týdenní účast na mši, po které se hned rozprchnou. To vytváří představu, že liturgie musí zahrnovat vše od modlitby a oslavy Boha až po společenské setkání a sdílení zážitků z týdne. Proto považuji za důležité setkávání věřících i mimo liturgii.
Velmi si vážím papeže Františka a jeho postojů, ale omezování slavnostnosti liturgie podle mě není cestou ke zlepšení života z víry. Ideální je podle mě kombinace slavnostní liturgie a zdravého života společenství věřících mimo ni.
Varhanní hudba často přiláká do kostela i lidi, kteří tam běžně nechodí. Setkal jste se s někým, komu hudba otevřela cestu k duchovnímu životu?
Nejsem si jistý, zda někoho takového znám, ale mnoho lidí varhanní hudba v jejich víře obohacuje. Větších městech lidé často volí kostel i na základě hudby.
Kam byste v Čechách a na Moravě pozval čtenáře, aby zažili hluboký hudební a duchovní zážitek?
V Česku máme mnoho výborných varhaníků a krásných varhan. Je těžké vybrat, ale já samozřejmě udělám reklamu nejstaršímu varhannímu festivalu v zemi, který probíhá vždy na začátku září v chrámu sv. Mořice v Olomouci. Podobně špičkovou varhanní hudbu lze zažít také na festivalech v Brně nebo v Praze u sv. Jakuba. To je ale jen výčet třech nejstarších festivalů, kvalitní varhanní a liturgickou hudbu je možné nasávat na mnoha místech republiky. Samozřejmě neváhejte a přijeďte do Olomouce!
Z varhan, nebo od varhan? Inu, čeština.