Vždycky, když člověk opustí svoji komfortní zónu, vyšlapané cestičky a pohodlí domova, dozví se o sobě něco nového… Moc si užívám týmovou spolupráci s kolegy jiných odborností a hlavně s mediky – zjistila jsem, že mě baví a těší, když jim mohu předávat své znalosti a dovednosti. Mladí lékaři jsou v Itibu často poprvé u narození člověka, poprvé se setkají se smrtí, jsou konfrontováni s jinak projevovanými emocemi místních, říká v rozhovoru lékařka Lenka Dejdarová.
Jak se člověk dostane k tomu, aby jel jako lékař-dobrovolník pomáhat do afrického Itibo?
O „české“ nemocnici v keňském Itibu a o Aleši Bártovi, který je jejím zakladatelem a duší celého projektu, jsem věděla delší dobu, hlavně od kolegů, kteří v nemocnici již byli. Viděla jsem také výborný film Olgy Špátové Daleko za sluncem. A myslela jsem si, že to není nic pro mě, že takováto nemocnice potřebuje hlavě kolegy z chirurgických oborů a specialisty přes infekce. Postupně se ale tiché volání, že bych také měla přiložit ruku k dílu a podělit se o to, co jsem v životě dostala, začalo zesilovat. Tak jsem se spojila s Alešem a spolu s kamarádkou pediatričkou a dalšími kolegy jsem do Itiba v lednu 2019 vyrazila. To bylo poprvé.
Určitě se to napříč africkým kontinentem liší, ale jak si mohu představit úroveň lékařské péče v Keni?
Nemocnice v Itibu je v západní Keni, 2200 m n. m., v kopcích mezi čajovníkovými poli. Když ji Aleš v roce 2004 našel, sestávala ze dvou polorozpadlých budov, ve kterých byla jedna zdravotní sestra a jeden laborant. Na zdi tam visel plakát se seznamem deseti nejčastějších nemocí: malárie, AIDS, tuberkulóza, břišní tyfus… pro někoho peklo na zemi, pro Aleše místo, které hledal. Po téměř dvaceti letech je to komplex několika budov, ve kterých jsou ambulance, laboratoř, porodnice s lůžky pro maminky, malý operační sálek a velký operační sál a nyní úplně nově budova urgentního příjmu, připravená pro akutní vážně nemocné nebo zraněné pacienty. V nemocnici je několik pokojů pro nemocné a jejich rodiny – ve třílůžkovém pokoji jsem napočítala i devět nocležníků.
Obrazová reportáž, kterou jste zveřejňovala u sebe na Facebooku, ukazovala, že se jako lékaři a zdravotníci věnujete snad všem výkonům, které lze na místě uskutečnit.
Místní zdravotníci jsou všichni zdravotní sestry, různých stupňů kvalifikace. Zabezpečují celý chod nemocnice – provozují ambulanci pro dospělé a pro děti, očkují, rodí, provádějí malé chirurgické výkony, pečují o chronické rány. Místní laboranti diagnostikují malárii a další infekční a parazitární onemocnění. Do této plně funkční nemocnice přijíždějí čeští zdravotníci, lékaři a medici vyšších ročníků, aby pomohli, jak nejlépe v rámci své profese umí. Kromě toho, že místním pomáháme s jejich běžnou prací, snažíme se jim předávat něco z našeho know-how a provádíme výkony, které oni neumí – v mé odbornosti typicky třeba ultrazvuková vyšetření a EKG. A v rámci akutní práce děláme vše, co je třeba – nebýt Afriky, tak bych jistě sama neresuscitovala novorozence. A taky bych nezažila tu radost z dobrého konce.
Jaký vztah mají vaši afričtí pacienti k moderní medicíně a na jaké úrovni je tam to, co známe my jako prevenci a všednodenní péči o zdraví?
Místní pacienti jsou rádi, když nás muzungu, tedy bělochy, v nemocnici vidí. Někdy přichází poté, co se léčili u místního šamana, my pak máme možnost vidět následky různých bizarních léčitelských zákroků. Potkáváme se s infekcemi, které jsme nikdy neviděli – hlavně s malárií, parazity, s břišním tyfem. Hodně pacientů má stejné nemoci, jako mají pacienti v našich ordinacích doma – vysoký krevní tlak, diabetes, plicní choroby; léky, které jsou tam k dispozici, jsou stejné, jako jsme používali u nás před 20 lety. Na druhou stranu léčba HIV infekcí a tuberkulózy je úplně stejná jako nyní u nás a dokonce i státem hrazená, stejně jako třeba očkování. Maminky si možnosti očkování u dětí hodně váží, protože vědí, jaké to je, když jim děti umírají na infekční nemoci. Očkovací den je úterý a je to vždycky velký svátek, děti jsou nastrojené do krásných šatiček a spolu s maminkami stráví v nemocnici skoro celý den.
Četl jsem u vás velmi silné příběhy o porodech. I pro vás to asi muselo být někdy dost náročné.
Porodnice byla první budova, kterou Aleš v nemocnici postavil a vybavil, v té době jim několikrát do týdne přinášeli mrtvé nebo polomrtvé dítě či rodičku. Maminky nyní mohou rodit v nemocnici všechny - v posledních dvou letech začal nemocniční porody platit stát. Za poslední rok bylo v Itibu rekordních 350 porodů. Místní zdravotníci jsou v tomto směru opravdu zkušení, takže pokud není někdo z Čechů gynekolog, tam jim jen asistujeme a pomáháme. Porody jsou velmi často komplikované a resuscitace novorozence není nic neobvyklého, zažili jsme i komplikace doma málo vídané, třeba přetržený pupečník. Rodičky jsou občas samy děti, nejmladší, kterou jsem zažila, bylo 14 let. Pokud jsou to svobodné matky, často je rodina kvůli těhotenství zavrhne. A dost často jsou HIV pozitivní. Jsou to silné příběhy, kterých tam býváme svědky, někdy je to emočně velmi náročné.
Náš přítel, katolický kněz don Charles, žije v Římě, ale pochází z Kamerunu. Jeho maminka a sestra žijí sice ve skromných podmínkách, ale zdají se být šťastné. Co je největší štěstí vašich pacientů z Itibo?
Odpovím příběhem: V roce 2019, když jsem byla v Itibu poprvé, byl v nemocnici anesteziologický přístroj – byl zakoupen díky úspěšné sérii koncertů Wohnouti pro Itibo. Protože byla tehdy součástí našeho týmu anestezioložka, mohli jsme poprvé operovat pacienta v celkové anestezii. Jmenoval se Zachariáš. Po operaci byl několik dní v nemocnici a vždycky, když jsem za ním přišla na pokoj, tam s ním byl někdo z rodiny – tak to v Keni chodí, příbuzní se o své nemocné v nemocnicích starají. Když mi představoval už třetího syna, řekla jsem mu, že je to hezké, že jsou jako rodina pohromadě. Ptal se mě, jak je to u nás, když je někdo v nemocnici. A nemohl pochopit, že za našimi rodinnými příslušníky chodíme „jen“ na návštěvy. Dlouhou debatu uzavřel slovy: „Tak to já bych tam u vás žít nechtěl.“ Došlo mi tehdy, že ať už žijeme kdekoliv, základy našeho štěstí (či neštěstí) jsou podobné. Potřebujeme mít pevné a dobré vztahy. Bez nich je život špatný, ať už tady, nebo tam.
Projekt, kterého jste se jako lékařka účastnila, vyžaduje obrovské nasazení. Neobejde se ale bez financování a dárcovství. Kromě příspěvků humanitárního typu lidé také ochotně podpořili jednu tamní katolickou farnost a školu pro sirotky.
Projekt Itibo je financován z darů a sbírek, peníze z nich jsou na výstavbu v nemocnici a její vybavení. Pokud jde o náklady spojené s našimi misemi, tak si všechno platí účastníci sami, od povinného očkování přes letenky, pojištění, jídlo na místě. Projekt Itibo je opravdu zázrak mediků a lékařů, kteří jsou ochotni si vše zaplatit a zadarmo jet pracovat do relativně neatraktivní oblasti, je stále násobně více, než kolik je míst pro účastníky. Pobytem tam to navíc často nekončí, hodně zdravotníků po návratu začne hledat způsoby, jak pomáhat místním i dále. Loňské medičky vybraly 150 000 Kč na biochemický analyzátor, letošní medici zase spustili sbírku na ultrazvukový přístroj a cílová částka 160 000 Kč už je téměř vybrána.
Letos jsem od kamarádů z naší farnosti dostala 9000 Kč pro itibskou katolickou komunitu. Chodíváme tam vždy na mši, představit se a zazpívat jim, což bývá traumatický zážitek pro obě strany. Letos jsem jim pak předala ty peníze s přáním, ať je použijí moudře. Pro představu – ta částka odpovídá penězům, které v té oblasti vydělá člověk za jeden rok. Za týden jsem byla šokovaná – místní udělali během týdne ve třetině kostela krásnou dlažbu! Byla jsem celá naměkko a sdílela to i s fotkami na FB. Pak následovala smršť – hodně lidí, kteří nás na FB sledovali, zatoužilo po vlastní dlaždici na podlaze v kostele pod rovníkem. Za dva týdny jsem pak v kostele předávala hromadu keňských šilinků v hodnotě 59 000 Kč. Štědrost se znásobila na zázrak.
Týden poté jsme byli navštívit místní školu pro sirotky. Předali jsme tam drobné dárky, propisky, kartáčky na zuby, prohlídli si školu, zazpívali s dětmi. Odpoledne za námi do nemocnice přišla paní učitelka. Přišla nám poděkovat, že jsme na ně pomysleli a navštívili je, říkala, pro ně hrozně moc znamenalo. A přinesla nám avokádo, aby se nám odvděčila. Tím odstartoval další zázrak, kterému říkáme avokádový: Z myšlenky, co bychom pro ně mohli udělat, se vyklubala sbírka na opravu školy. Jedna třída vyjde na 25 000 Kč – střecha, stropy, elektřina, okna se sklem, natřená podlaha, nové lavice. Práce pro místní. Nyní jsou 4 třídy opravené a ve sbírce dalších 65 000 Kč. Děti se mohou učit v suchu a v teple.
Uvědomí si člověk na takové misi, která má své radostné i bolestné stránky, něco nového o sobě samém? Jaký vliv to má na jeho víru a hodnoty, které vyznává?
Vždycky, když člověk opustí svoji komfortní zónu, vyšlapané cestičky a pohodlí domova, dozví se o sobě něco nového. Pro mě je velikou radostí, že mohu být užitečná druhým maličkostmi, které pro ně dělám. Překvapilo mě, jak šťastná se v Itibu vždycky cítím, a překvapila mě silná emoce vděčnosti místním, že tam být mohu a že jim mohu pomáhat. Moc si tam užívám týmovou spolupráci s kolegy jiných odborností a hlavně s mediky – zjistila jsem, že mě baví a těší, když jim mohu předávat své znalosti a dovednosti.
Medici a mladí kolegové tam občas zažívají silné emoce – poprvé jsou u narození člověka, poprvé se setkají se smrtí, jsou konfrontováni s jinak projevovanými emocemi místních – překvapilo mě, jak velkou roli v prožívání těchto momentů hraje věk a lidská i medicínská zkušenost. Velkou radost mi tam přináší i ochota kolegů doma pomoci nám - když máme nějaký problém, se kterým potřebujeme poradit, vždycky jsou kolegové v Čechách ochotní pomoci nám na dálku - konzultovali jsme třeba on-line ultrazvukové nálezy s kardiologem, rentgenologem i gynekologem přes WhatsApp.
Co by podle vás Africe, jak jste ji jako lékařka poznala, nejvíc prospělo? A vrátíte se někdy?
Nevím, co by prospělo Africe, ale vím, že pobyt v Itibu velmi prospívá nám. Když se ptám mediků, obvykle se těší na medicínské zkušenosti, na exotické nemoci, na to, co nového uvidí a zažijí. My starší a zkušenější býváme naopak často plní nejistoty a obav, jestli zvládneme to, co nás tam čeká. Při odjezdu a hlavně pak s odstupem času vidím, že plody jsou jiné, než očekávané. Bylo by to na dlouhé povídání, ale jedno je jisté – účast na misi Itibo proměňuje lidská srdce. Občas žertujeme, že itibský virus je nakažlivý a že je to nevyléčitelné. A nakažlivé to tedy je, to vidím vždy, když o našich misích povídám nebo když o nich reportuji na FB. Když člověk sám pro něco hoří, lehce zapálí i ostatní. Kostel a škola v Itibu jsou toho důkazem.
Poprvé mě do Itiba přivedlo tiché volání, o kterém jsem psala na počátku. Podruhé jsem do Itiba jela s dcerou – medičkou, šťastná, že i ona to může zažít a vděčná za možnost společného sdílení.
A potřetí jsem do Itiba prostě jela. Jako domů. Protože se to místo a lidé stali součástí mého srdce.
