Žijeme v informačním a mediálním věku. Od rána do večera na nás dorážejí údaje, pozvánky, nabídky a slogany. Protože jsme vystaveni vodopádu vět, přikládáme jejich slovům čím dál menší váhu. Jako by stále někdo všude kolem chrlil chuchvalce slov. Pod palbou slov, která se valí ze sdělovacích prostředků, se člověk snadno cítí otupělý, unavený a zmatený.
Myslím, že nikdo nevystihl děsivé znehodnocení slov tak přesně jako Karel Kryl, když v jedné mrazivé písni vylíčil slibný začátek kariéry televizního hlasatele, který se jednoho krásného dne setkal se Satanem: „Ten Satan měl líbeznou postavu panny a nepáchla síra, však voněly květy. A v úsměvu něha bez jediné hany, jen z úst jako hadi mu syčely věty: jen nech si svou duši, ta k ničemu není, vždyť mnozí i zdarma ji upsali čertu, však hlas – to je zboží, jež dneska se cení a dobře se platí – to beze všech žertů.“
Sám tragický hrdina této písně, poté, co Satanovu nabídku přijal, ve chvíli strašlivého prozření řekne: „Kdykoli válkou se o lásce bájí, když slaví se vrazi a obchody s časem, když svatými slovy se bezpráví hájí, když hlásá se lež, tedy vždycky mým hlasem.“ Jistě, Kryl popisuje dobu normalizace a tehdejší zaprodanost médií státní ideologii. Chtěl bych si myslet, že dneska jsme na tom líp, ale nemyslím si to.
Co se stalo s tajuplnou mocí slova, jak o ní mluví staré moudré knihy? Slovo má podle nich sílu výbušniny, „rozráží skály“, je jako „ostrý meč“ a „dunivé kladivo“, jako „plamen ohně“. Tak to cítili předkové a tak o tom zpívali básníci. Lidová moudrost připisuje slovům kouzelnou moc. Slovo je „jako vystřelený šíp, nevrátí se s prázdnou“, říká kniha Přísloví. Čím jdeme hlouběji do minulosti, tím častěji narazíme na přesvědčení, že slova jsou nabitá tvořivou silou, která mění skutečnost. Proto bývalo životně důležité dávat věcem, zvířatům a lidem správná jména. Kdo by se nechtěl jmenovat Vítězslav nebo Dobromila? A kdo by se chtěl jmenovat Kazimír?
Jak připomíná J. R. R. Tolkien, stopy původní moci lidského slova najdeme v pohádkách. Pohádky jsou podle něj moudřejší než moderní člověk. Je v nich zachováno něco vzácného, co jsme v moderní době ztratili. Když král dává v pohádce své slovo, žádná síla na světě ho nemůže zrušit. Ani on sám. Když čarodějnice vysloví kletbu, její slova působí ničivou mocí. Když dobrá víla vysloví požehnání, moc temných kouzel se rozplyne. Ten starodávný svět, který připomínají pohádky, ještě znal zázračnou moc lidské řeči. Pokud mají pohádky pravdu, slovy se opravdu dá čarovat, k dobrému i ke zlému, tvořit i ničit, povolávat k životu i zabíjet.
Podle Tolkiena se v pohádkách zachovalo svědectví o původní moci lidské řeči, o vznešeném poslání člověka pojmenovávat skutečnost, o které čteme v knize Genesis: „Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve.“ Je to člověk, ne Bůh, kdo dává jména tvorům. Právě v této větě spatřuje Tolkien původ zázračné moci lidského slova. Nám lidem je svěřen úkol pojmenovávat, a tím spoluutvářet skutečnost.
Člověk, říká Tolkien ve své úvaze o moci lidské řeči, je stvořen k Božímu obrazu, podobá se Stvořiteli. A tak jako Bůh tvoří slovem, povolává k bytí to, co není, tím, že to vysloví, tak také člověk, pozemský obraz nebeského Tvůrce, vládne zázračnou mocí slova: povolává k bytí to, co není, tím, že to vysloví.
Nejlépe je to podle Tolkiena vidět ve slovesném umění, v díle básníků a spisovatelů: tak jako nebeský Vypravěč tvoří vesmír a jeho dějiny tím, že je svým stvořitelským slovem vypráví, tak také pozemský vypravěč začne vyprávět: „V jedné podzemní noře bydlel jeden hobit...“ a povolá k bytí celou příběhovou říši. Ano, spisovatel postupně tvoří svět ve tvaru příběhu, který se nakonec rozkošatí do velkolepého podobenství světa vezdejšího.
Podle Tolkiena takto dochází k „obohacování stvoření“, k „rozhojňování krásy.“ Boží stvoření pokračuje v lidské tvorbě. My lidé se svou tvořivostí podílíme na Božím díle stvoření, které neustále pokračuje. Jsme malí stvořitelé. Marek Orko Vácha vyjadřuje tutéž myšlenku kouzelnou větou: „Tvůrce tvoří tvůrce.“
Jenže ono to funguje oběma směry, k dobrému i ke zlému. Člověk může zázračnou mocí slova přinášet požehnání i prokletí. Ze svědectví žalmistů víme, že Hospodinův hlas, právě proto, že je plný moci, může přinášet zkázu. „Poráží cedry, sloupává z lesních stromů kůru, nutí poušť svíjet se v křeči.“ A také lidský hlas, protože v sobě nese část moci Božího hlasu, může ničit, ubližovat, přinášet zkázu. Každý psycholog nám potvrdí, jak strašné celoživotní následky mají pro dítě zaklínadla jako: „Ty blbče jeden!“ „Nikdy nic neuděláš pořádně!“ „Ty nešiko, dej to sem!“ „Nikdo tě nemá rád!“ „Smrdíš!“ „Vypadni vocaď!“
Jsou to ta nejhorší abrakadabra čárymáry, která rodiče a spolužáci vyslovují nad životem dítěte. A každý lékař nám dosvědčí, že hypochondr často nakonec skutečně onemocní – tak dlouho hekal a mluvil o chorobě a smrti, že je nakonec přivolal, zapletl se do osidel vlastních slov, vyslovil nad sebou sebenaplňující proroctví.
Není to jen hloupá pověra, když někdo začne vyhlížet pohromy a malovat čerty na zeď a jiný ho okřikne slovy: „Nepřivolávej to!“ Pesimismus a skepse, zvlášť když je vyslovíme, nejsou tak nevinné, jak by se mohlo zdát. Můžou mít velký podíl na neštěstí, které přijde. Cynické a jedovaté hlášky, kterými si člověk ulevuje, mají ve skutečnosti toxické účinky, mění realitu, nahrávají zlu, pomáhají mu vyhrát. Slova dokážou zabíjet, můžeme svými slovy někoho doslova zmlátit, tak, že to bolí víc než skutečné rány holí.
Ale právě tak můžeme svými slovy léčit, budovat, tvořit, „povolávat k bytí to, co (ještě) není“. Jedno z nejhezčích vyjádření vztahu mezi láskou a nadějí je věta: „Láska miluje to, co ještě není.“ Nikdy nezapomenu na paní učitelku Svobodovou, která s kouzelnou směsí laskavosti a ironie komentovala moje nesnesitelné chování slovy: „Hošku, tohle nejseš ty! Máš na víc, kamaráde.“ A stejně tak nezapomenu na trenéra Kolmana, který se díval na moje tragikomické pokusy o fotbal a říkal: „Hele, já vím, co v tobě je, pojď, zaber, máš na to.“
Ani paní učitelka Svobodová, ani trenér Kolman vlastně nemluvili pravdu. Já jsem nebyl takový, jaký říkali, že jsem. Viděli něco, co ještě nebylo. A povolali to k bytí. Vyvolali to z nicoty. Stvořili to. Zázračnou mocí dobrých slov. Tak jako když laskavá slova zdravotní sestry hojí rány a léčí záněty, někdy více a lépe než antibiotika nebo chirurgický zákrok.
Máme ve svých ústech mocnou zbraň. Její nesmírnou sílu si většinou neuvědomujeme. Moudrý apoštol Jakub ve své epištole přirovnává jazyk k ohni. A oheň, jak známo, je mocný živel. Je to dobrý služebník, ale špatný pán. Když hoří v kamnech, dává životodárné teplo, zachraňuje před mrazem. Ale když se vymkne kontrole, přináší zkázu: „Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les!“
A v tom spočívá úžasná a zároveň znepokojivá moc lidského daru řeči: „Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání.“
Co s tím? Máme se bát a raději držet jazyk za zuby? Myslím, že král David nabízí lepší řešení. Pokud bereme vážně dvojznačnou moc slova, můžeme stejně jako on zvednout hlavu k nebi a tiše, tak aby to nikdo okolo neslyšel, zašeptat: „Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku.“
Zdroj: Časopis Brána