My jako Češi jsme nedůvěřiví, potřebujeme jít svou cestou a vlastním tempem. Na našich bohoslužbách je místo pro srdce i rozum. Hudba a chvály zvou člověka dovnitř, ale zároveň jsou naše kázání srozumitelná. Často cituji statistiky, výzkumy a vědecké poznatky, protože víra a věda nejsou v rozporu, ale spíše se vzájemně doplňují a dokreslují křesťanské hodnoty, říká v rozhovoru pastor Apoštolské církve CityHouse Brno Michal Apetauer.
Pocházíš z kazatelské rodiny, jsi sám kazatelem ale přesto jsi zvolil úplně jinou cestu. Jaké milníky tě v životě formovaly?
Myslím, že člověk by si měl volit vlastní cestu. To, že je něčím synem, neznamená, že musí následovat stejnou dráhu. Vždy jsem hledal svoji vlastní, abych byl věrný sám sobě a nesnažil se napodobit něčí představy. Chtěl jsem najít svůj vlastní příběh.
Ve svých patnácti letech jsem se rozhodl se dát svůj život Bohu a následovat Ježíše – nechal jsem se pokřtít a věděl jsem, že je to moje vlastní rozhodnutí, ne reakce na víru mých rodičů. Měl jsem trochu bouřlivé roky kolem osmnácti až dvaceti let, kdy jsem se věnoval rapové hudbě a nahrál dvě CD. Singly se hrály v rádiích, ale pak jsem se rozhodl vzdát svého scénáře a být ochotný dělat cokoliv, co po mně Bůh bude chtít. Tehdy začala přestavba mého života. Změnil jsem školu, odešel do Bratislavy, kde jsem potkal svoji ženu, a pomalu jsem začal opouštět rap. Vedl jsem mládež ve své církvi. Další významný milník přišel, když jsem jednou jel autem a náhle jsem měl jasné vnímání, že mám založit novou církev. V tu chvíli jsem věděl, že to je Boží přání.
Je zřejmé, že součástí zdravé církve je zakládání dalších sborů. Co tě vedlo k založení CityHouse a jaký význam vidíš v jeho působení v sekulárním prostředí?
Vždycky jsem tušil, že jednoho dne budu zakládat církev, protože je to nezbytné. Každá organizace, ať už je to církev, firma nebo cokoliv jiného, potřebuje čas od času revitalizaci a změnu. Otázkou je, zda je toho schopná. Lidé uvnitř mají své zaběhnuté způsoby myšlení a změna právě myšlení je jednou z největších výzev. To je ovšem samotná podstata křesťanství. Někdy je však nutné nejen revitalizovat stávající církev, ale také založit novou.
Naší hlavní motivací bylo založit společenství, kam bychom mohli pozvat své přátele, sousedy a příbuzné, které bychom do stávajících církví pozvat nemohli, protože jejich přemýšlení je pro ně příliš vzdálené. Dalším důvodem bylo, že jsme chtěli vytvořit církev, která by reflektovala českou kulturu a snažila se jí rozumět. Chtěli jsme, aby církev pomáhala lidem lépe porozumět sobě samým. V sekulárním prostředí, jako je Česko, je důležité, aby církev byla součástí společnosti, přinášela do ní zdravé hodnoty a obohacovala ji. V Česku se to už do určité míry děje – například někteří věřící kolegové jsou zváni na velká fóra nebo se účastní veřejných debat, či tancují ve Stardance (smích). Církev a její představitelé začínají být vnímáni jako součást mainstreamu. Reakce lidí, když zjistí, že jsem pastor, jsou většinou pozitivní, což je fajn změna.
CityHouse tedy usiluje o to být faktorem pozitivní změny, přinášet dobré věci a obohacovat naši společnost.
Jakým způsobem se snažíš přizpůsobit formu církve současné postmoderní době, aniž bys ztratil obsah a podstatu křesťanské víry?
Forma a obsah se nemusí vylučovat. Máš dvě hodnoty: hloubku a srozumitelnost. Nejhorší je, když je postavíme proti sobě, protože to není nutné. Srozumitelnost a hloubka mohou jít ruku v ruce. Koneckonců, v Bibli apoštol Pavel říká, že cestoval mezi různými kulturami a snažil se být vždy jejich člověkem. Pro Řeky byl Řekem, pro Židy Židem. Základní chybou církve často je, že říká, nebo implicitně ukazuje: „Buďte jako my a pak vás přijmeme.“ To je naprosto mimo biblický rámec. Pavel jasně říká, že šel do jejich kultury, snažil se ji pochopit a přinášel tam Boží hodnoty. Udělal krok k pochopení jejich mentality, aby jim mohl sloužit a aby si mohli porozumět. Je běžné, že když církev vysílá misionáře do cizí země, musí se naučit jazyk a kulturní rámec té země. Někdy zapomínáme, že i v naší vlastní zemi musíme umět jazyk a chápat kulturní rámec, abychom byli relevantní. To je myšlenkový základ, ze kterého vycházíme.
Ticho odemyká vyšší dimenzi
Na letošním festivalu UNITED budeš s teenagery otevírat spiritualitu ticha. Můžeš přiblížit, jakou roli hraje ticho ve tvém osobním životě a proč toto vnímáš jako téma pro mladé?
Vnímám spiritualitu ticha jako nesmírně důležitou. Samota a ticho jsou hodnoty, které byly v církvi přítomné od jejího počátku. Když se podíváme na Ježíšův život, vidíme, jak často odcházel pryč od lidí a trávil čas sám. Tato praxe je dnes velmi klíčová. Lidé, kteří mají stresující život, občas jezdí na tiché pobyty, aby našli zklidnění a zastavení. Já sám jezdím jednou až dvakrát ročně do kláštera, protože ticho v dnešní hlučné kultuře odemyká něco jiného, co v hluku nevnímáme. Snažím se proto do svého života ticho vracet v malých momentech. Například, když jedu autem, nepouštím si žádný podcast a jsem prostě potichu. Když jdu ven se psem, nenosím sluchátka a jen se procházím v tichu. Jednou ročně děláme v naší církvi digitální detox-týden bez digitálního hluku, abychom si odpočinuli od neustálého zahlcení informacemi.
V našich každodenní rolích jsme často zahlceni povinnostmi a identitami – jsem pastor, vedoucí, otec, manžel. Je důležité se zastavit a podívat se dovnitř sebe. Kým jsem, když všechny tyto role odložím? Jak se cítím? Co je opravdu ve mně? Ticho pomáhá odstranit tento balast a umožňuje nám nalézt klid, umožňuje úplně jinak vnímat Boha. Není zde žádný tlak na výkon ani snaha dosáhnout nějakých cílů. Ticho nám pomáhá znovu nalézt sami sebe a lépe vnímat důležité věci. To je důvod, proč tuto praxi vnímám jako nesmírně důležitou a proč ji chci představit mladým lidem na festivalu UNITED.
Jaké konkrétní metody a přístupy doporučuješ pro obnovu a prohloubení vnitřní spirituality křesťanů v dnešní hektické době?
V naší církvi nyní intenzivně pracujeme na rozvoji a moderním pojetí duchovních praktik, jako jsou půst a den odpočinku. Důležité je, aby tyto aktivity nebyly vnímány jako další práce, ale spíše jako příležitost k obnově a relaxaci. České křesťanství je mnohdy zaměřené na výkonnost a snahu něco dokázat. Nejde o to mít seznam na prohloubení spirituality. Klíčové je najít si něco, co vám pomůže vymanit se z neustálého tlaku na výkon. To může být ticho, rozhovor s někým důvěryhodným nebo jiná forma sebereflexe. Nezůstávejte jen na povrchu, ale poznejte sami sebe hlouběji!
Jaký význam přikládáš duchovním disciplínám v rámci současného křesťanství a jak jsou aplikovány v rámci CityHouse?
Myslím si, že česká církev potřebuje nové smýšlení, které staví na zdravém obsahu a zároveň je relevantní pro dnešní dobu. Nejde o vymýšlení nových věcí, ale o návrat ke kořenům s novým přístupem. Například sabat, den odpočinku, je základní myšlenka ze Starého zákona, kterou bychom měli chápat a aplikovat bez pocitu povinnosti, ale s porozuměním jejímu skutečnému přínosu.
Učíme se přemýšlet jinak o odpočinku, modlitbě nebo půstu, což nám umožňuje vidět věci, které by jinak zůstaly skryté. Klíčem je změna myšlení, nikoli pouhé dodržování pravidel. Je důležité vracet tyto hodnoty do naší křesťanské kultury, protože jsou hluboké a mají potenciál pozitivně ovlivnit nejen církev, ale i širší společnost. Stres, přepracovanost a důraz na výkon jsou běžné problémy, které je třeba řešit. Křesťanský přístup k životu nabízí pokoj, který není závislý na okolnostech, ale na vnitřním stavu. Pracujeme na tom, aby tyto hodnoty a myšlenky byly srozumitelně předávány dál, nejen v rámci církve, ale i širší společnosti.
Jak se ti daří přitáhnout a inspirovat mladou generaci, která nemá s církví zkušenosti?
Když se podíváme na to, jak naše církev rostla od počátečních patnácti lidí, vidíme, že značná část nově příchozích měla nějakou předchozí, mnohdy negativní zkušenost s náboženským systémem. Paradoxně je jejich cesta často těžší než u těch, kteří přicházejí z čistě sekulárního prostředí. Tito lidé nemají zátěž karikovaného obrazu Boha, což usnadňuje proces učení se a cesty ke křesťanské víře.
Křesťané, kteří se rozhodli začít navštěvovat CityHouse mnohdy Boha vidí jako vzdáleného, příliš vážného nebo příliš zaměřeného na náš výkon. Tento obraz je třeba nejdříve opravit, což je dlouhodobý proces. Přál bych si, aby se do naší služby zapojovalo více lidí, kteří nemají žádné zkušenosti s Bohem. Myslím ale, že je to jen otázka času. Naše církev je od začátku otevřená všem. Nejsme zde sami pro sebe. Vždy říkáme novým lidem, že jsme pro ně udělali místo a když se stanou součástí, budeme je prosit, aby udělali místo pro další. Tato otevřenost je základní součástí naší DNA. Zakládali jsme církev s vědomím, že chceme být zde pro druhé, nikoli jen pro sebe, a že očekáváme růst.
Zmínil jsi, že CityHouse je rovněž domovem pro mnoho křesťanů, kteří ve svém bývalém společenství nenašli bezpečné prostředí. Co se jim u vás podařilo najít?
Od začátku jsme se snažili vytvořit prostředí, které není zatížené církevními tradicemi, jež v Bibli nejsou zmíněny. V každé denominaci vidíme specifické kulturní zvyky, které mohou být pro někoho obtížné. Rád říkám, že křesťanství je Ježíš ve své nejčistší podobě, a my se snažíme držet této jednoduchosti, aniž bychom přidávali něco, co není nutné. Tato svoboda, která u nás panuje, není bez hloubky. U nás neexistují žádné zbytečné nároky. Mnoho lidí říká, že je pro ně důležité být v církvi, kam se nestydí pozvat své přátele. To je něco, co je pro ně velmi cenné.
Je ostuda, že otázka žen není v církvi vyřešená
Jaké jsou podle tebe největší výzvy, kterým čelí současná církev? A jak se s nimi vyrovnáváš ve své službě?
To je složitá otázka. Nejsem církevní historik, ale jako pastor lokální církve v Brně mohu sdílet svůj pohled. Jednou z největších výzev je nechránit strukturu a bezpečí církve tím, že budeme zametat problémy pod koberec. To je podle mě klíčové. Nedávno jsem četl smutný příběh o americkém pastorovi jedné z největších církví v USA, který dlouhodobě kryl své morální selhání. Toto se nesmí dít. Církev nemůže chránit sama sebe a svou reputaci na úkor pravdy. Musíme být otevření, přiznat chyby, omluvit se a pracovat na nápravě.
Církev by se měla také rozhodně zabývat zapojením žen. Chápu, že někteří mají biblické argumenty proti, ale vnímám to jako ostudu, že toto téma je tak stéle málo řešeno. Na spoustě místech se mu prostě vyhýbají. V CityHouse ženy kážou i vedou a hledáme cesty, jak jejich roli i nadále posilovat.
Další výzvou je změna kultury směrem k otevřenosti. Církev by měla být místem, které lidé vnímají jako pomocné a měnící věci k lepšímu. Církve by měly být různorodé a každá může mít svou unikátní roli, ale společně by měly vytvářet pozitivní obraz. Často říkám, že každá místní církev může mít svou vlastní příchuť, jako různé druhy čokolády – některé nám chutnají víc, některé méně. Přesto bychom měli sdílet společné hodnoty a cíle. Naším cílem v CityHouse je měnit pohled lidí na Boha a církevní společenství. Tento obraz je třeba neustále zlepšovat.
Vymykáš se nálepce letničního pastora v tom, že vaše komunita nestojí jen na tobě, ale na celém týmu vedoucích. Kde jsi čerpal inspiraci?
Je pravda, že hodně cestuji a sbírám inspiraci, ale nikdy jsme nic nekopírovali. Občas nám lidé říkají, že působíme „americky“. Vždy se potom toho člověka ptám, jestli byl někdy v americké církvi a podle čeho soudí. Většina z těch, co mi to řekli, v USA nikdy nebyli (smích). Je to vtipné, protože pokud bychom odněkud brali inspiraci, USA to v žádném případě není, kulturní rámec tam je naprosto jiný. Naší snahou v CityHouse ale bylo vždy najít vlastní cestu, stejně jako já hledal tu svou životní. Není tak žádná konkrétní církev nebo osobnost, která by byla naší hlavní inspirací. Hodně jsem cestoval po Evropě a pozoroval různé způsoby vedení.
To, že naše komunita nestojí jen na mně, je přirozené a zdravé. Jakmile komunita roste, nemůže být založená na jednom vedoucím. Abychom mohli růst a zůstat otevření, musí být zodpovědnost a autorita sdílena mezi více lidmi. To je jediný zdravý způsob, jak vést církev. Mohli bychom se inspirovat příběhy z Nového zákona, kde prvotní církev také řešila podobné výzvy. V české kultuře navíc nemáme v oblibě „extra hrdiny“ nebo všemocné vládce. Proto chci, aby naše církev byla o týmu, důvěře, společné moudrosti a zodpovědnosti. Jsem hlavní pastor, ale nechci vést sám.
Jsi součástí letniční Apoštolské církve, která klade velký důraz na evangelizaci, zkušenost s Duchem svatým a jeho prožitky. Jako Češi ale nejsme moc emocionální, jak osobně vnímáš tyto důrazy?
Já bych neřekl, že jako Češi nejsme emocionální. Spíše máme posílený racionalismus, který v naší kultuře prostě nemůžeme přeskočit ani přebít. Člověk má srdce a mozek a my jako Češi jsme nedůvěřiví, potřebujeme jít svou cestou a vlastním tempem. Na našich bohoslužbách proto kombinujeme obojí – emoce a rozum. Hudba a chvály zvou člověka dovnitř, ale zároveň naše kázání jsou srozumitelná a dost poslouchána i na podcastových platformách. Často cituji statistiky, výzkumy a vědecké poznatky, protože víra a věda nejsou v rozporu, ale spíše se vzájemně doplňují a dokreslují křesťanské hodnoty.
Věříme v nadpřirozeného Boha, který může dělat věci, které se vymykají fyzikálním zákonům. Pokud Bůh stvořil celý vesmír, je nad těmito zákony. Vidíme v Bibli, že Bůh činí zázraky, které se vymykají racionálnímu myšlení, ale to neznamená, že bychom měli racionalitu potlačovat. Snažíme se ji respektovat, rozvíjet a neznásilňovat.
Když Bůh něco dělá nebo k nám mluví, je důležité to nikomu netlačit. Pokud je to opravdu od Boha, lidé to poznají sami. Nemusí kolem toho být žádný náboženský kouř nebo podivnost. V týmu vedoucích často zazní věci, které nám Bůh řekne a které nemůžeme vědět, ale prostě to hodíme do placu a ve většině případů se to přesně trefí. Vždycky říkám, že duchovní dary poznáme, když opravdu fungují – bez nátlaku a bez přehnaných řečí. Bůh se obhájí sám a nepotřebuje, abychom na to tlačili my.
