Vztah k Bohu není byznys, varuje dominikán Benedikt Mohelník

„Církev by měla být první, kdo řekne: Udělali jsme chybu,“ říká katolický kněz, teolog a dominikán Benedikt Mohelník v otevřeném rozhovoru o výzvách současné církve. Mluví o nutnosti přeložit evangelium do jazyka dnešní společnosti, o překonávání rigidních vzorců myšlení i o tom, jak důležité je nebát se riskovat. Jak může církev oslovit sekulární společnost? A proč jsou někteří věřící vyděšeni z jakýchkoliv změn?

Byla pro vás cesta do katolické církve a dominikánského řádu od začátku jasnou volbou? Co vás k ní vedlo?

Pocházím z Valašského Meziříčí, z křesťanského, katolického prostředí. Věnovali se nám mladí kaplani v tajných mládežnických společenstvích. Maturoval jsem v roce 1989 na střední kamenické škole v Hořicích v Podkrkonoší, kde jsem se dostal do společenství mladých křesťanů, a tam si ujasnil, co chci. Při jedné prázdninové cestě do Polska jsem si rozšířil obzory a vybral si, že chci být právě dominikán. Po maturitě v roce 1989 jsem se oficiálně hlásil do semináře v Litoměřicích. Moje rodina ale netušila, že už jsem byl tou dobou tajný dominikán.

Setkal jste se při svém rozhodování o vstupu do řádu spíš s podporou okolí, nebo vás někdo naopak odrazoval? Jaké argumenty tehdy používali vaši kritici?

Ano, samozřejmě. Přišlo jim líto, že když jsem absolvoval zajímavou střední školu, že ty roky jen tak zahodím a že nebudu mít rodinu, děti. Ale ten odpor nebyl až tak silný. Znám případy, kdy se rodina kvůli rozhodnutí pro kněžství úplně odstřihla. To mě nepotkalo. 

Vnímáte rozdíly v postoji české společnosti ke katolické církvi před sametovou revolucí a dnes? V čem jsou podle vás nejvíce patrné a jaké jsou jejich příčiny?

Církev tehdy měla jinou pozici než dnes. Koncem 80. let více existoval jakýsi sociální katolicismus. V tradičních oblastech byl spojen s protestem proti režimu, což udržovalo soudržnost obce. Lidem církev poskytovala nějaké zázemí, podobně jako v disentu. Měla mezinárodní přesah, lepší kontakty. Vedle toho tu bylo sdružení kněží Pacem in terris kolaborující s režimem. Ale i tam byli duchovní, kteří z oficiálních míst podporovali neoficiální činnost, třeba finančně, i když se tvářili na oko, že o ničem neví. Je prostě církev a církev. Tehdy fungoval společný nepřítel, což po revoluci padlo. Všechny různorodosti pak samozřejmě vypluly na povrch. 

Jaká je církev dnes? Co přesně definuje církev? Je to snad nějaká oficiální reprezentace, kdy jde její představitel slavit narozeniny s prezidentem v prapodivné společnosti? To má být církev? Ale řekněme si upřímně, i některým katolíkům to tak vyhovuje.

A pak je tu komunita, která má dobré zkušenosti s místním farářem. Lidé tam fungují zcela přirozeně. V hospodě nadávají na církev, třeba kvůli restitucím, ale pak jdou dobrovolně opravovat kostel, protože to je přece tam u nich. A vůbec si u toho neuvědomují, že jde vlastně stále o tu samou církev. A potom přijde Tříkrálová sbírka, největší charitativní akce u nás. Lidé štědře a dobrovolně přispějí, a přitom je to církevní akce. Říká se, že církev nemá absolutně žádnou důvěru, ale sem lidé věnují desítky milionů.

Revoluce je tedy určitě mezníkem, ale ta situace nebyla nikdy černobílá. 

Patříte k zastáncům transparentního vyšetřování případů sexuálního zneužívání v církvi. Jaké motivy podle vás vedou ty, kteří se naopak snaží tyto případy utajovat nebo bagatelizovat?

To se musíte zeptat jich. V revue Salve nebo v Dominikánské 8 se tomuto tématu často věnujeme. Pro někoho je to málo, jsou zklamaní, protože očekávají radikálnější postoje. Přesto mě někteří lidé obviňují, že my, dominikáni, se snažíme mlžit, nejsme dostatečně otevření. Pro jiné je to naopak až moc. Stěžují si, že vytahujeme věci, o kterých by se nemělo mluvit, protože tím poškozujeme církev.  Já jsem se s tímto tématem blíž seznámil ve Francii v roce 2019, kde jsem trávil semestr. Vrcholila jedna z kauz. Měl jsem tak možnost se o tom přímo a více dozvědět. Ta zkušenost ze zahraničí mi dovolovala vidět problém trochu jinak a být v chápání celé věci dál. 

Ono se už i u nás hodně změnilo. Předtím to bylo amatérské po všech stránkách. Například ještě v devadesátých letech probíhalo vyšetřování tak, že si nadřízený k sobě pozval „pachatele“ i oběť, museli sedět tváří v tvář, „pachatel“ samozřejmě řekl, že nic neudělal, někdy dokonce přísahal na Bibli – a tím to haslo. Ale dnes už existují mnohem propracovanější postupy, i přístup je celkově citlivější, nejen co se církevního prostředí týče. Vždyť donedávna i sami policisté bagatelizovali případy sexuálního napadení. Oběti si za to můžou samy, co chodíte večer po parku v krátké sukni? Takže to není jen církevní záležitost, ale souvisí to i se společenským nastavením. Ale zlepšit se toho musí ještě hodně!

Jaké jsou další důvody pro záměrné zamlčování těchto zločinů? Když se o tom všeobecně ví nebo alespoň tuší? Co pak brání vyšetřování? 

Ono se to vždycky tak úplně neví. Často se stává, že farář, usvědčený nebo vážně podezřelý z nějakého trestného nebo morálně neakceptovatelného chování, má velkou podporu ve své farnosti. To není možné, že by zrovna on něco takového udělal, říkají farníci. Predátoři totiž nejsou na první pohled odporní lidé. Naopak. Mohou mít spoustu předností, často jsou to lidé schopní, inteligentní, charismatičtí. Tihle predátoři nejsou agresivní, mají svoje postupy, které nejsou přímočaré, a vše se děje skrytě. I oni samotní svůj problém mnohdy skrývají sami před sebou. 

Dále vidím neochotu na vyšších místech poučit se ze zahraničí, kde si už prošli různými fázemi odhalování, řešení a zaujímání postojů. Chybí pokora, odvaha přiznat si chybu. Oni sami mají nějakou vizi církve jako instituce a ta se jim kvůli těmto excesům rozpadá pod rukama. Jsou bezradní, ztracení. Jde o strach, že by mělo být něco jinak. To nastavení je škodlivé. Církev by měla být první, kdo řekne: „Udělali jsme chybu.“ Na druhou stranu, tohle není jen záležitost církve, jinde se to děje taky (dětské sbory, školství pozn. redakce). 

Ovšem církev by se k tomu měla postavit čelem. Ve Francii v důsledku toho nesmírně získala. 

Nemůže se podle vás jednat i o generační problém? 

Je to také generační otázka spojená s přerušením vývoje za komunismu. Na západě církve fungovaly kontinuálně. Dokonce i papež František, ač starší muž, se na věc dívá jinak. Takže to není jen o tom věku. Existuje spousta duchovních, kteří už k tomu u nás přistupují odlišně, ale jsou tak trochu ve stínu. 

Jaká je podle vás největší současná výzva pro katolickou církev? A co považujete za hlavní výzvu konkrétně pro dominikánský řád?

Přeložit poselství evangelia, Ježíšovo učení a jeho příklad do jazyka, způsobu života a uvažování dnešní společnosti. Nemůžeme se vracet někam do minulosti a tvrdit, že máme recepty na řešení všeho. To je, jako kdybyste chtěli vařit podle kuchařky M. D. Rettigové. O některých ingrediencích už ani nevíme, co jsou zač, nebo prostě nejsou dostupné. Církev má kapitál teologické, spirituální, pastorační tradice, která v jiných oblastech schází nebo není pěstovaná. Výzvou je umět z ní odvážně čerpat pro dnešek, nebát se riskovat. Ježíš také riskoval, když říkal „…bylo řečeno vašim otcům, ale já vám říkám…“, tak narazil. To, o co Ježíšovi jde, je člověk v jeho starostech, bolestech, potřebách, jde mu o rozvoj jeho duchovního života. A to by mělo být naše poslání. Dávat pochopit a být živými příklady, že Bůh je náš Otec a náš život má dimenzi, která přesahuje horizont našeho života na zemi. 

V tom je inspirací sv. Dominik. Byl to kazatel a kázání je hlavní činností dominikánů. Sv. Dominik odešel kázat mezi heretiky na jihu Francie. Tam zjistil, že stávající církevní aparát je velkou překážkou, tak to opustil. Šel sám nebo s malou skupinou. On s těmi lidmi, „heretiky“, je, snaží se je pochopit, přebírá věci, které jsou pravdivé a autentické. Na tom vystaví přátelský vztah. Chtěl získat jejich důvěru, kterou nezneužije k tomu, aby je přesvědčoval, ale dal jim možnost, aby sami objevovali, přesvědčili se a dorostli k cestě lepším směrem. 

Dále je třeba změnit mentalitu, která se pak promítne i do jazyka. Mělo by to být více empatické. Hledání společného prostoru tam, kde je. Někdo, kdo je sám, není šťastný, nemůže se rozvinout v plně lidskou osobnost. Vztahy by měly být nezištné. Jeden využije svůj talent a nadání pro druhé a ostatní z toho mají mít radost. 

Nemělo by tam být to využití druhých pro vlastní cíle. Ta hranice je často velmi křehká. Motivovat lidi, aby podávali výkony, protože se vám to hodí do vašeho byznysu. Kázání nesmí být byznys. Spíše hledání společného prostoru s člověkem tam, kde je. 

Máte na to nějaká školení? 

Ne, to nemáme. Neučí se to jako strategie, školení nebo postupy. Ale děláme různé aktivity, jako je platforma Dominikánská 8 nebo Revue Salve. Neděláme to jen my, dominikáni, ale další řada lidí.  Přemýšlíme společně, jak tu mentalitu budovat, jak ji nabízet, jak přitahovat lidi, kteří do toho půjdou s námi. Otevíráme různá témata, protože jsou důležitá, zveme jako hosty úplně rovnocenně věřící i nevěřící.

Chodíte třeba někdy do terénu? Například mezi sestřičky do nemocnice, vojáky, učitele? 

Ne, takhle bych tam nešel, člověk se nemůže někam vlamovat. To bych v tom prostředí musel dlouhodobě pobývat. Snažím se jinak sledovat, co se děje ve světě, poslouchám podcasty, čtu, sem tam zajdu na nějakou přednášku. 

Terénní práce není naším zaměřením. Dominikáni nemají jako prioritu charitativní podniky nebo sociální práci. Ale máme ve svých řadách třeba školní, nemocniční nebo i vojenské kaplany.

Nelze přehlédnout otázku postavení žen v církvi. Nemáte pocit, že navzdory současným snahám o větší zapojení žen v katolické církvi stále přetrvává jejich zastoupení především na pozicích, kde nemají skutečný vliv na rozhodování? Existují konkrétní biblické pasáže, o které se opírají odpůrci většího zapojení žen do významných církevních rolí, kde by mohly uplatnit nejen empatii, ale také intelektuální a odborné schopnosti?

Žádný biblický ani jiný argument, proč by ženy neměly být v nějaké lepší práci nebo funkci v rámci církve, neexistuje. Ale jsme dědici určité kultury, která je tisíciletá, to si musíme přiznat a aktivně s tím pracovat, neuzavírat se do klišé a stereotypů. Netýká se to jen církve, ale společnosti obecně. Nezdá se mi, že by se to rychle vylepšovalo.

Pro mě je například šokující, když několik poslankyň řeklo, že nebudou pokračovat, protože to prostředí je hnusné. To je nelichotivá vizitka pro parlament i společnost a zatím se mi nezdá, že by to někdo nějak významněji řešil. Přejde se to tím, že to „dámy“ nějak nezvládly. Přitom by to mělo vzbudit vzrušenou intenzivní debatu, co se to vlastně děje, že ženy, které chtějí a jsou evidentně kompetentní, nakonec dojdou k závěru, že tohle nemohou v takovém prostředí dělat. To je děsivé a je to důkazem toho, jak jsme sevření nějakými předsudky a schématy, a vlastně nás to zase tak neděsí. 

V církvi má tato skutečnost navíc obrovskou setrvačnost. Společensko-kulturní roviny se natřou náboženským balastem, a tím se to ještě petrifikuje. 

Také jde o klerikální strukturu a nutnost svěcení. S nadsázkou řečeno, pokud chcete zastávat ve Vatikánu nějakou funkci, musíte být alespoň biskup. Papež František proto mluví o klerikalismu, který je v církvi rozbujelý a je velmi těžké ho překonat. Papež se snaží ženy dosazovat do výraznějších pozic, začíná se mluvit o možnosti světit ženy na nejnižší stupeň (diakonky). Já osobně nevidím důvod, proč by to nemělo být možné.  

Dále je tu samozřejmě problém s tradičním vnímáním mužství a ženství, což je podpořeno kulturním kontextem, kde si ve společnosti muži a ženy nejsou rovni. Církev to nasála do svého způsobu uvažování. Existuje však spousta křesťanů, kterým takové „tradiční“ rozdělení rolí není cizí, spousta z nich přesně takovou církev chce. Dokonce i mladí lidé, kteří jsou konzervativní a rigidní. Každá změna tak pro ně znamená destabilizaci a ztrátu identity. 

Když se hlásíte k nějakému otevřenějšímu křesťanství, ale platí to i na společenské nebo politické rovině, počítáte s tím, že existují jiné názory. Pokud nejsou škodlivé, tak je berete jako normální součást názorového spektra a jeho bohatství. Pokud jste v pozici tradicionalisty se sklony k rigidní identitě, tak vám lidé, kteří to vidí jinak, prostě vadí. A potřebujete je nějak přesvědčit, převálcovat, uklidit, protože vy máte tu jedinou pravdu. Jejich svět je mnohem víc černobílý. Kvůli takovému vnitřnímu nastavení reagují na okolní svět.

Dobře to ilustruje, když někteří katolíci potřebují psát dopisy, že se někde sloužila mše v hospodě. Oni to musí řešit, protože jinak se ten jejich svět rozpadne. Místo toho, aby si řekli, že na takovou mši nepůjdou, protože pro ně to není, ale jiní, ať si tam klidně chodí, a že se vlastně nic zvláštního neděje. 

Je podle vás nějaké téma, které církev přehlíží nebo mu nevěnuje dostatek pozornosti? Například otázka stárnutí populace nebo jiný společenský problém, který v budoucnosti výrazně ovlivní život lidí?

Pokud bychom chápali církev jako instituci, potom je asi třeba říct, že není jejím posláním řešit témata, která zmiňujete, a společenské problémy obecně. Církev není politická strana ani nevládní organizace. Pokud chápeme církev jako společenství následovníků Krista, potom není žádné téma pálící lidskou společnost, které by nepálilo i věřící a kterému by se nevěnovali. Věnují se jim ovšem proto, že chtějí v potřebných, nemocných, vězněných a dalších sloužit samotnému Ježíši. Jde jim o ulehčení v těžkostech života konkrétních lidí, aniž by propadali iluzi, že vyřešením problému ve společnosti vytvoříme ráj na zemi.

Máte nějakou oblíbenou biblickou pasáž, ke které se osobně rád vracíte? Kterou část Písma byste doporučil jako povzbuzení lidem v těžké situaci, a kterou naopak těm, kteří prožívají radost?

Nechtěl bych vybírat oblíbenou pasáž. Celé Písmo mám oblíbené pro jeho mnohavrstevnost. Baví mě hledat vždy jinou vrstvu nebo něco, co jsem tam předtím neviděl. Denně se modlíme žalmy a další texty Písma čteme při liturgii nebo při osobní meditaci. Boží slovo nepřestává uchvacovat, dráždit, těšit…

Křesťanství bývá často spojováno s obětí a utrpením. Jak se podle vás může nebo má projevovat radost v životě katolíka a v čem je případně specifická radost dominikánů?

Lidský život je prostoupen utrpením, na tom není nic křesťanského. Naprosto nekřesťanské je, když se utrpení sakralizuje a vytváří se dojem, že je to nějaká skvělá hodnota, kterou si snad Bůh přeje, nebo že je to věc, kterou Bůh po člověku žádá. Ježíš je naším přítelem, který nás zve do bezpečí a radosti láskyplného vztahu k němu, k jeho Otci. Takový vztah oživuje Duch-Radost. Kvůli tomuto přátelství, jehož opětování naráží na překážky, stojí za to překonávat obtíže. První a největší překážka je naše pokřivená sebeláska. Zbavovat se jí a dalších projevů vlastního sobectví nás bolí. Specifická radost dominikánská spočívá v úžasu, jak nečekaně a mnohotvárně působí Boží slovo dobré věci v životech lidí.

Jste aktivní v platformě Dominikánská 8, která nabízí diskuse na aktuální témata. Jaký je smysl tohoto projektu a jakým způsobem může Dominikánská 8 oslovit i lidi mimo církev?

Dominikánská 8 je jednou z aktivit pražského kláštera, která čerpá z charizmatu sv. Dominika a využívá historického dědictví, které určuje místo a podobu kláštera. Programy jsou hlavně v historické jídelně, tj. refektáři. Zveme do debat hosty z různých oblastí a specializací, protože nejprve sami chceme pochopit otázky, které jsou pro naši současnost důležité. Pokud chceme přicházet k lidem mimo církev, je zcela zásadní jim nejdřív pozorně a bez předsudků naslouchat. Pomáhá nám to nejen porozumět době, jíž jsme součástí, ale také hlouběji proniknout do Ježíšova učení. Teprve potom můžeme vnášet do přemýšlení o složitých otázkách dneška náhledy inspirované osobní vírou a teologickou i spirituální tradicí. Nemalou pozornost věnujeme také vnitřnímu životu církevního společenství. Snažíme se přístupně zprostředkovávat teologické otázky a nezdráháme se upřít pozornost na praktické pastorační výzvy. Významné místo má taky současné umění.

Podílíte se také na tvorbě teologické revue Salve. Čím je tento časopis podle vás specifický a jaká témata byste chtěl, aby Salve otevíral v budoucnu?

Revue Salve je specifická především okruhem lidí, kteří tento časopis vytvářejí, a stylem práce. Jeden z mladších kolegů z redakční rady to s jistou nadsázkou vyjádřil myšlenkou, že tištěný časopis je takový vedlejší produkt ze setkávání redakční rady, něco jako příjemný bonus, ze kterého může mít užitek mnoho dalších lidí. Z podhoubí revue Salve vyrostla i Dominikánská 8 a stále jsou tyto dvě instituce velmi těsně propojené. Prostě Salve stojí na skupině lidí, kteří se schází a v přátelské atmosféře spolu promýšlejí teologické, spirituální, společenské, kulturní, historické a všechny další možné otázky a své přemýšlení, sdílení a hledání zhmotňují v revue, která vychází tiskem. Nemáme ambice téma čísla představit kompletně, ale vždy má číslo promyšlený koncept, kde jednotlivé texty vytváří kompaktní celek. A další témata? Nemáme žádný dlouhodobý ediční plán. Vždy záleží na tom, co se při společných rozpravách urodí.