Spisovatel a římskokatolický kněz Zdeněk Jančařík působí jako vedoucí místní salesiánské komunity v Brně-Žabovřeskách. Dlouhé roky byl šéfredaktorem nakladatelství Portál, ve svých knihách se často věnuje postavení žen v církvi. „Vidíme, jak ženský pohled chybí. Třeba v otázkách prodeje církevních staveb by ženy jistě rozhodovaly jinak, s příklonem k charitě nebo sociální práci,“ podotýká.
V knize Žena ať v církvi promluví se zabýváte postavením žen v průběhu církevních dějin. Jaké je tedy podle vás současné postavení žen v církvi ve srovnání s minulostí? Najdeme období, kdy bylo jejich postavení lepší?
Ano, zřejmě taková období najdeme, nicméně jen v určitém slova smyslu. Třeba v pozdním středověku byly ohromně respektované svaté ženy. Respekt si získávaly neoddiskutovatelnou blízkostí Bohu. Například Brigitě Švédské nebo Kateřině Sienské naslouchali papežové, na jejich rady dali biskupové i různí mocnáři. Tyto ženy měly obrovský vliv, psaly dopisy do všech stran a byly duchovními rádkyněmi mnoha mocných. Dejme tomu abatyše měly také velkou moc, a to v tom smyslu, že rozhodovaly, jací kněží budou působit v blízkosti jejich klášterů. Nedá se však říct, že by postavení žen bylo obecně kdovíjak slavné, maskulinní hierarchie společnosti hrála dominantní roli až do konce 19. století – pokud jako jisté zlepšení vidíme rozšíření volebního práva i na ženy v průběhu první poloviny století 20. Přesto ženy napříč dějinami nejednou silně zazářily a jejich slova měla svou moc.
V úvodu zmíněné knihy se dotýkáte skutečnosti, že žena dějinami církve promlouvá. Jak by dle vás mohly a měly ženy promlouvat dnes? Co pro to může udělat církev jako instituce i my jako její součást?
Církev bohužel ke konci 19. století a v celém století následujícím hodně zmužněla. Muži (papežové, kardinálové i biskupové) dostali enormní moc a opanovali ji na úkor žen. Dokonce ani na II. vatikánském koncilu, ačkoli zde několik žen přisedělo, nebyla žádná žena s hlasovacím právem. Dodnes kupříkladu na vatikánských synodách ženy nemají adekvátní postavení. Podíváme-li se na církev zespoda, často postavení žen závisí na tom, nakolik osvícený je tamní farář. Mnohde stále nejsou ženy vpouštěny do farních či ekonomických rad. Ženy jsou aktivní a inspirující, avšak k zásadním otázkám je často nepouštíme. Přesto promlouvají – mnohdy i velmi hlasitě.
Jaké strukturní změny ke zlepšení a zintenzivnění emancipace žen jsou v církvi potřebné (a zároveň proveditelné) k tomu, aby se to změnilo?
Papež František s jistými kroky jednoznačně začíná. Už tím, že se ženy dostávají do vatikánských ministerstev a úřadů (tzv. dikasterií), kde dříve působili pouze kardinálové. Zároveň papež i mnozí věřící očekávají, že současná synoda povede ke strukturálním změnám na místní, lokální úrovni jako například k vyšší účasti žen na kněžských radách, jejich silnějšímu slovu v ekonomických otázkách a tak dále. Jedná se skutečně o celou propletenou síť, v nichž na mnoha místech ženy stále nemají důležité slovo. Vidíme, jak ženský pohled chybí. Kupříkladu v otázkách prodeje církevních staveb by ženy často rozhodovaly jinak, s příklonem k charitě nebo sociální práci.
V knize také zmiňujete zajímavou skutečnost rozporu mezi „ženským panoramatem“ (až zženštilé výzdoby nebo soch v kostelích) a reálným postavením žen v církvi. Čím je to podle vás způsobeno?
Je to dáno typem zbožnosti a do jisté míry také mariánskou spiritualitou. Církev je na jednu stranu velmi mužská, maskulinní a klerikální, na tu druhou však velmi zženštilá. Tato skutečnost je ovlivněna zbožností druhé poloviny 19. století, která preferovala jakéhosi androgynního (oboupohlavného) Ježíše a rovněž kněze. Faráři nebyli tak úplně muži, poněvadž před nimi stály a klečely hlavně ženy. I dnes je v kostelích stále více žen než mužů. Tím se estetika v církevních prostorách přizpůsobuje ženám – ostatně ženy jsou také těmi, kdo v drtivé většině kostely zdobí.
Estetika ryze mužské spirituality nedostala prostor, což je paradoxní vzhledem k mužské mocenské převaze. Až v poslední době, kupříkladu díky americkému františkánovi Richardu Rohrovi, se vynořuje osobitá mužská spiritualita. Opatrně se tedy objevují snahy, aby se mužský vliv neprojevoval jen v mocenské struktuře, a dochází tím k jistému odlišení mužského a ženského prožívání duchovního života.
Možná se v zženštilosti církve odráží latentní, neukojená potřeba žen po adekvátním slovu v ní…
Ano, může to tak být. Roli hrají psychologické záležitosti, do kterých nedohlédneme. Nelze však popřít skutečnost, že církev je v mnohém zženštilá.
Co vás osobně vedlo k rozhodnutí stát se knězem?
Rozhodl jsem se pro něj před svým křtem v mladickém věku, tedy ještě za totality. Nadšení ze křtu se u mě přelilo v nadšení z představy, že bych se mohl stát knězem, což mě jako konvertitu uchvacovalo. Pro kněžství jsem se rozhodl i díky textům chartisty Václava Bendy z vězení, který psal křesťansky motivované dopisy své manželce Kamile. Já jsem je s potěšením četl, protože jsem se s Bendovými i některými dalšími chartisty trochu znal. Skrze jeho plamenné výzvy, jež byly v těchto dopisech obsaženy, jsem se k povolání ke kněžství definitivně odhodlal.
Jste autorem objemného knižního rozhovoru Ty jsi kněz navěky s Ludmilou Javorovou, ženou, která byla v 70. letech vysvěcená na katolického kněze. Co vás na jejím životním příběhu nejvíce překvapilo nebo zasáhlo?
Sestra Ludmila je ohromně silná osobnost, protože si nese ženské poselství kněžství sama, a to v podstatě jako jediná na světě. Jistě, byly i další ženy vysvěcené na katolické kněze, ale mnohdy protiprávně (například v Americe nebo Německu, kde často světí biskupové, kteří jsou exkomunikovaní). To je však úplně jiná věc. Ona byla vysvěcená za zvláštních, totalitou vymezených podmínek a své kněžství si hrdě nese jako jakýsi prapor. Nejedná tím ale proti církvi a její stávající struktuře. Ve zmíněném rozhovoru se nevymezuje proti církvi ani mužům v ní, nepohrdá církevními principy. Naopak sama aktivně chodí do kostela a zkrátka přijala církev takovou, jaká je. V tom ji obdivuji. Zároveň je i rebelkou – často mluví o věcech, o kterých se v církvi spíš mlčí.
Myslíte, že román Kateřiny Tučkové Bílá Voda, jenž též tematizuje postavení žen v církvi, může být pro katolíky vzpruhou, motivací ke změnám k lepšímu?
Jistý potenciál v něm je. Psaný je z pozice ženy, která by ráda církev reformovala, ačkoli se s ní sama příliš neztotožňuje. Přesto stojí na pozici citlivé pozorovatelky církevního dění a sympatizantky rovnoprávnějšího postavení žen v církvi. V tomto slova smyslu je Bílá Voda feministickým románem. Tučková do církve vkládá své představy, které často nejsou slučitelné s realitou církve (v románu se kupříkladu objevuje řeholnice, jež se stane nejen knězem, ale v této službě i aktivně působí a obklopuje ji typická aura duchovního, což není slučitelné s církví historickou, ani současnou). Je dobré brát knihu trošku jako sci-fi román o tom, jaká by církev mohla být, kdyby se probudila i v ženském slova smyslu.
Ze života…, bohužel.