Nevím, jak bych měl sám odpovědět na otázku, kdy jsem uvěřil. Nepamatuji si totiž, že bych kdy nevěřil. Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal v upřímně věřící rodině plně zapojené do života sboru. A já to všechno přijímal a bral už odmalička velmi vážně. Ba ani v pubertě jsem neprošel žádnou krizí víry. Ve škole v době totality jsme se učili, že žádný bůh není.
Nedalo mi to a musel jsem se ke své víře přihlásit veřejně před učitelkou a celou třídou. Pochopitelně se mi to pak objevilo v posudku, který byl tehdy nutný k přijetí na střední školu. V roce 1968 se nakrátko uvolnila politická situace a církev mohla zorganizovat několik dětských táborů. Na jednom z nich zazněla výzva, aby povstal každý, kdo chce přijmout Ježíše. Okamžitě a samozřejmě jsem vstal s přesvědčením, že to přece tady chceme všichni. Věřil jsem, věřil jsem všemu, co jsem v církvi i doma slýchal. Věřil jsem Bibli i v Ježíše a bral to vážně. Žil jsem docela slušný život a nevyváděl žádné velké neplechy. Kdo by mohl zpochybnit mou tehdejší víru? Přesto pak v mých 14 letech nastala situace, kdy jsem poznal, že s takovou přirozenou dětskou vírou dál nevystačím. Že se musím rozhodnout, jestli Pánu Ježíši odevzdám svůj život, nebo ne. A já mu ho tehdy ode- vzdal. Teprve pak jsem začal ještě jinak vnímat i svůj hřích a Boží milost. Dar pokání, odpuštění a smíření. Tady pro mne začala nová cesta víry.
Máme šest dětí. Pět z nich uvěřilo už v dětském věku. A jejich víra se osvědčila, trvá i v dospělosti. Jsou zapojeny do služby. Díky Bohu. Jedna dcera ovšem neuvěřila. Chtěla jít svojí vlastní cestou. Přesto v ní z toho, co doma a ve sboru slýchala, zůstalo víc, než by sama chtěla. A pak i ji v dospělosti Bůh našel a zastavil. Nakonec uvěřila i ona. To, co jsme do ní s nadějí v Boha vkládali, se tak docela neztratilo. Díky, Pane.
Přišla za mnou Ríšova babička, chlapce asi devítiletého. Prý se doma tak pěkně modlí a chtěl by pokřtít. Rád tehdy naslouchal své babičce, když mu vyprávěla biblické příběhy a také se s ní i modlil. Příležitostně s ní přicházel i na bohoslužbu. Určitě ho to zajímalo a daly se v něm rozpoznat stopy dětské víry. Avšak dost brzy na to ho začaly zajímat docela jiné věci, které celkem přesvědčivě zvítězily a jeho zájem o Bibli a Boha, o Ježíše se vytratil. Pravda, není k víře nijak nepřátelský. Přesto je však zřetelně někde docela jinde. Žel to není příběh zdaleka jenom Ríši, ale i mnohých dalších, jejichž víra uvadla hned na samém počátku.
Desetiletý Adam vyrůstal ve zcela nevěřící rodině. O Bohu nikdy neslyšel, určitě nic dobrého. Jednou se však na internetu dostal na stránky biblického on-line kurzu pro děti. Zaujalo ho to, prošel celým kurzem a uvěřil. Doma proto neměli žádné pochopení, odrazovali ho, smáli se mu. Jeho vlastní babička věnující se satanismu ho kvůli tomu ošklivě zmlátila. Nejdřív si té proměny, jakou probuzená víra způsobila v jeho životě, všimla jeho sestra s maminkou. Nakonec to přemohlo jejich odpor a také uvěřily. Pak uvěřil i jeho strýc. Jenomže tím to zdaleka neskončilo. Adam ve víře našel sílu nejen odpustit své babičce, která mu tak zle ublížila, ale dokonce jí i projevovat lásku. A to byla tak veliká síla a moc, že přemohla všechnu tu její zlobu a nenávist. Nemohla tomu vzdorovat a uvěřila. Na základě svědectví Adamovy víry a jeho krátkého života už uvěřilo šest lidí. Také takové důsledky a neuvěřitelnou moc může mít dětská víra. Díky Bohu.
Tak co tedy s dětskou vírou? Jak moc vážně ji můžeme brát? Dá se s ní vystačit po celý život? ... Nepodceňujme ji. Nechtějme ji zpochybňovat. Vždyť i docela malé děti dokáží opravdově a upřímně uvěřit či věřit. A to i na celý život. Berme je vážně, povzbuzujme je v tom. Veďme je k víře. Pěstujme a rozvíjejme ji. Má to smysl. Je to naše zodpovědnost. Copak to nám rodičům neukládá Boží slovo? Avšak není jisté, zda tato dětská víra vydrží i čas dospívání. Počítejme s tím, že v tomto náročném období nutně prochází určitým přerodem, kdy je třeba ji nějakým způsobem opět potvrdit.
Autor: Milan Fér
Zdroj: Časopis Brána
