Dnešní víra, zdá se mi, již není ani tak uvnitř, v srdci, jako venku, v institucích. Často můžeme slyšet o krizi víry nebo že žijeme v době postideologické a že lidé nedávají takovou váhu věcem duchovním jako v minulosti, kdy všichni věřili podobnému kánonu. Můžeme slyšet a číst, že je naše doba nepokorná, že jsme zaměnili čarovný, tajemný a záhadný svět překvapeného dítěte za svět analýz a vědeckých rovnic a empirických studií. A slýcháme, že je Západ dekadentní, sobecký, rozhádaný a že ztratil svou víru.
Jenže co když se naše osobní víra, naše křesťanství, externalizovala? Pomáhat dnes bližnímu, jako tehdy ten Samařan z Ježíšova podobenství, již není tím způsobem třeba − protože v naší civilizaci máme sanitky a záchrannou službu a automaticky (skrze povinné pojistné) placené sdílené zdravotnictví. Stát se něco podobného dnes, že potkáte někoho takto dobitého na ulici, kdo visí na hraně života, můžete mu projevit maximální možnou péči tím, že zavoláte 112. Tím aktivujete automaton, instituce, které se hýbají za nás, které se o dotyčného postarají s nejlepší možnou péčí.
Co když se naše osobní víra, naše křesťanství, externalizovala?
Vlastně ani nemusíte mít morální dilema, zda dotyčnému pomoci, nebo ne, protože vás váš projev sounáležitosti, etiky a lidství nic moc nestojí. Je automatický. Jeden telefonát, stačí nahlásit problém a místo a o zbytek se postará systém. Nejenže je naše zdravotnictví násobně schopnější a zázračnější než v dobách Ježíšových − ono je navíc ještě všeobecně dostupné, a to ve víceméně stejné kvalitě pro chuďase i boháče. Entita, která automaticky páchá dobro − aniž by to věděla −, mi přijde morálně vyšší než ta, která řeší morální dilema (byť s kladným výsledkem).
Žijeme ve společnosti, kde panuje shoda v těchto věcech tak veliká, že jsme se na ní shodli do podoby zákona a stala se pro nás tak automatickou, že až neviditelnou (dokud funguje). Je to jakýsi morální exoskeleton, jako mají některá zvířata, tedy skelet venku, nikoli uvnitř. My nemusíme věřit uvnitř, že bližnímu se má pomáhat, a i polámanému opilci poskytnout maximální zdravotní péči, my to děláme automaticky skrze instituce, na kterých je celospolečenská shoda.
Když se John Maynard Keynes, nejvýraznější ekonom minulého století, díval na vývoj a bohatnutí kapitalistického Západu, dokonce mluvil o tom, že ne hned, ale za sto let (úvaha pochází z roku 1930) bude společnost tak bohatá a etika tak levná, že bude skoro zadarmo. A tím se promění samo srdce člověka, oprostíme se od potřeb a zvyků “starého Adama” a jeho padlé a hříšné nátury a přerodíme se v něco nového. Tento přerod se paradoxně neděje z nitra člověka, ale z titulu institucí, do kterých je oblečen, a bohatství, kdy se kvůli skývě chleba nemusíme ani prát, ani nenávidět, ale můžeme každému chleba dopřát, neb je ho dost.
A tím se promění samo srdce člověka, oprostíme se od potřeb a zvyků “starého Adama” a jeho padlé a hříšné nátury a přerodíme se v něco nového.
Ono by se to hodilo i k příběhům Ježíšovým, jenž se mimochodem označoval za druhého Adama, který takové paradoxy často používal. První budou poslední, největší budou nejmenší, ponížení povýšeni, chudí duchem blahoslaveni. A naopak − “zbožné” lidi často posílá někam. V jeho příbězích se často objevuje motiv, že spravedliví ani nevědí, že jsou spravedliví, a naopak ti, kteří si o sobě myslí, že spravedliví jsou (slavní farizeové), že ve skutečnosti u posledního soudu neprojdou. Jako by chtěl říci, že paradoxně hříšníci budou spaseni a že věřící budou nevěřící a nevěřící budou věřící.
A koneckonců nevěřící, kteří nemohou v Boha věřit pro všechno to zlo, co se na světě děje, tak toto paradoxně činí na pozadí představy dobrého Boha, pro kterého by takové utrpení svých milovaných bytostí bylo nepředstavitelné. Jenže kdo vám kdy řekl, že Bůh má být dobrý a že nás miluje? To je v jádru víra v křesťanského Boha (pohanští bohové na lidi kašlali zvysoka) − takže tato podoba nevíry vlastně věří v ideál dobrého Boha více než konvenční křesťané, kteří tuto otázku vytlačují.Naše víra nevěřících je tak silná a přirozená, že se nám stala neviditelnou. Naše doba je duše-vnější. Nikoli ve smyslu více duchovní, ale v tom, že naše duše je více vnější.
Psáno pro Hospodářské noviny
Autor: Tomáš Sedláček
Zdroj: www.tomassedlacek.cz