Nová kniha německého kněze a teologa Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí překračuje schematické dělení věřících na liberály a konzervativce. Data, z nichž vychází, pobízejí k radikálnímu přehodnocení dosavadních snah a očekávání napříč církevním spektrem. Ukazují, že náboženství nabízí odpovědi na otázky, které si klade stále méně lidí. O příležitostech, které tato zjištění odkrývají, diskutovali v Dominikánské 8 Tomáš Halík, Tabita Landová, Elva Frouz a Martin Bedřich.
Pro praktickou teoložku Tabitu Landovou nebylo použití sociologické metody ve vztahu ke zbožnosti ničím překvapivým. Ačkoli zná její limity, je přesvědčena, že by její výsledky měli teologové brát vážně. „Je to způsob, jak se podívat na skutečnost na základě dat. (…) Co by z toho měla církev vyvodit a s jakými vizemi do budoucna bude pracovat, to už jsou otázky teologické – tam nám empirické výzkumy odpověď nedají.“
Lhostejnost lidí k náboženské nabídce nemusí být jen posledním důvodem k beznaději, ale zásadním impulsem k očištění a revizi. „Byla by škoda vylít s vaničkou i dítě. Křesťanství má možná větší repertoár odpovědí, než si myslíme (…) – jde o to lépe pracovat s tím, co máme po ruce, a nebrat jen to, co je nejblíž,“ doplňuje Martin Bedřich.
Jeden z mnoha opomíjených biblických motivů, který může podle Landové oslovit současného člověka – toho, kdo nepotřebuje víru jako záchranné lano nebo přímo odmítá zaplnit Bohem některou z bolavých děr ve svém osobním příběhu – je spiritualita stvoření. V návaznosti na první kapitoly knihy Genesis lze rozvíjet představu požehnaného a naplněného života, který dobrý Bůh pro člověka zamýšlí. To s sebou nese nejen spirituální, ale i liturgický rozměr. „Požehnání staví člověka do Boží přítomnosti, vede ho k vděčnosti za to, co přijal, a zároveň mu ukazuje limity sebe sama a odkazuje ho na ještě jiný zdroj sil, než má sám v sobě.“
„Knihu jsem přečetl s potěšením jako líčení prostředí, které znám,“ konstatuje Elva Frouz, trvalý jáhen a vedoucí duchovního centra v Holostřevech – zapadlé vesnici v Plzeňském kraji, kde je masová církev dávnou minulostí a náboženství nemá téměř žádnou relevanci. Právě lidé, s nimiž Frouz přichází do styku, by v průzkumu nejspíš uvedli, že se k žádné církvi nehlásí a náboženství je nezajímá. Přesto se účastní nejrůznějších akcí, které komunita Noe na místní faře nabízí. „Předem se neptáme, odkud kdo přichází a co tam hledá,“ říká a popisuje, že lidé často přicházejí s touhou po celistvosti a potřebou dotknout se nějakého základu své lidské důstojnosti. „To, že důstojnost člověka je zakotvena mnohem hlouběji než v jeho výkonu, vlastnictví, sebeobrazu nebo prestiži, je jedna ze základních zvěstí, kterou lze předávat.“
Tomáš Halík otevřeně říká, že mu kniha nabourala jeho celoživotní optimalizační přístup. Dosud si myslel, že za úpadek zájmu o náboženství v našem prostoru může hlavně místní církev, která není schopna společnost oslovit – zejména kvůli nedostatku vzdělání a dalších prostředků. „Loffeld mi říká: Ne. Na Západě tohle všechno mají, mnozí to dělají velmi dobře, a přesto čísla klesají.“ Uznává také, že mezi těmi, kdo se neidentifikují s oficiálními církevními strukturami, není tak vysoké procento hledajících, jak předpokládal. „Je potřeba změnit koncept Boha a zamyslet se, co je vlastně cílem toho, proč my křesťané tady jsme. Ježíš nepřišel proto, aby se naplnily kostely,“ říká Halík a jako jeden z úkolů pro současnost pojmenovává potřebu naučit se žít s tajemstvím a paradoxy života. Zralá víra podle něj může člověku pomoci nahlížet život a vše, co přináší, v širším kontextu a s určitým vnitřním odstupem.
Audio a video záznam debaty naleznete v archivu na webu Dominikánská 8 nebo přímo na kanálu YouTube a na podcastových platformách Spotify, Apple Podcasts a SoundCloud.
Autorka: Zuzana Matisovská
