V České televizi pracuje již 27 let, poslední necelý rok jako moderátor Událostí. Josef Kvasnička se tam dostal přímo z pozice takzvaného krajánka. Zpychl? Stýská se mu po Zlínském kraji a rodině, kterou tam nechal? Co se skrývá za slovy: „Někdo boxuje, někdo běhá, já jsem utíkal k práci“? A jak mohou bolet kolena na svatojakubské cestě? Odpovědi přináší rozhovor Příběhů bez filtru.
Josef v něm vypráví například o tom, jak mu zhruba ve třiceti letech lékaři zjistili vážnou onkologickou diagnózu. „Z plného zdraví jsem se dozvěděl, že mám sarkom čelisti. A protože jsem tu zdravku měl a měli jsme tam onkologii, tak jsem si to dovedl velmi rychle dohledat. A samozřejmě ta diagnóza jako taková je zdrcující, ve velmi vysokém procentu případů končí špatně, fatálně. Ale věděl jsem, že to tady balit nehodlám, že to té nemoci neulehčím,“ popisuje.
Prodělal několik operací obličeje včetně rekonstrukčních zákroků. Znova se učil mluvit. „Televize mě podpořila v době, kdy jsem nevěděl, jestli se budu moct vrátit, jestli tady vůbec dál budu, protože ta diagnóza byla neúprosná.“
Lékař mu tehdy poradil, aby si zkusil nahlas číst dětské knížky a příběhy schválně přehrával, aby si obličejové svaly v nově vymodelované tváři zvykly na svou práci. Uspěl. Na obrazovku a ke své milované profesi se vrátil.
Josef ještě jako zlínský reportér ČT často informoval o událostech církevního života. Každoročně reportoval ze Dnů lidí dobré vůle na Velehradě. Velikonoční bohoslužby, půlnoční, to vše byl zvyklý každý rok se svým kameramanským kolegou pokrývat. Studené kostely, ale naplněné posvátnou atmosférou, tak rok co rok měníval za teplo a klid obýváku a čas s rodinou.
Pracovně se dvakrát dostal do Vatikánu. Jednou do Svaté země. Zúčastnil se setkání mládeže s papežem v polském Krakově. Z každého toho místa si převezl unikátní vzpomínky, zážitky i inspiraci do vlastního života.
Loni si splnil letitou touhu – vydal se na část svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela. Zvolil severní trasu podél Atlantiku. Putoval tři a půl týdne a potkal mnoho lidí i byl sám, kdykoliv o to stál.
„Netušil jsem, jak mohou bolet kolena a co se stane, když se k tomu přidají ještě kotníky. Ale nakonec jsem se těšil na každý den, udělal jsem si svou rutinu a bylo mi pak i líto, že to končí,“ vypráví. Krátce nato ho nadřízení z České televize oslovili, aby moderoval hlavní zpravodajskou relaci Události.
„Přišlo to jako blesk z čistého nebe,“ říká. Svou současnou práci považuje za kariérní vrchol. Cítí podporu lidí ze „svého“ regionu, kteří ho prý vnímají trochu jako svého vyslance v Praze.
Na sociálních ale schytával i hejty. „Jsem si moc dobře vědom toho, že symetrie mého obličeje nebo úst není jako u spousty jiných.“ Přesto. Být terčem verbálních útoků jen proto, že vám před mnoha lety vzali půl čelisti a nahradili ji štěpem z vaší kyčle?
„Vždycky se dá najít nějaký fackovací panák, tak pro některé jsem tím fackovacím panákem já,“ poznamenává k tomu. Josef v rozhovoru mluví i o těžkých chvílích v životě, kdy nemohl denně vídat vyrůstat svého syna. „Všechna ta bolest, kterou já jsem zažil po těch operacích, byla nicotná v porovnání s tím, když opravdu člověk vidí, že mu dětství jeho syna protéká mezi prsty.“
Považuje se Josef po všem, co zažil, za věřícího člověka? A jak si představuje život po životě? Volně dostupnou část rozhovoru Bez filtru najdete ve všech podcastových aplikacích. Ptala se Lucie Kučerová.
Autorka: Lucie Kučerová
Je obdivuhodné, co pan Kvasnička dokázal. Bohužel však při komentovaní dává někdy důraz na první slabiku slova za předložkou – v češtině zcela neobvyklé. Někdy je rušivé i zvláštní, že se nadechuje na nepatřičném místě a věta je jaksi “rozkouskovaná”. Držím mu palce, ať se mu daří toto odstranit.