Postarat se o své rodiče ve stáří. Dochovat je. Dobře se rozloučit. To všechno jsou jsou v životě člověka zásadní okamžiky. Většina lidí se také shodne, že je to tak správně a že máme-li tu možnost, je dobré starost o své rodiče zastat. Co když už ale péče trvá velmi dlouho? Co když přichází vyčerpání? A možná i pocity, které se jen těžko vyslovují?
Lucie Endlicherová, šéfredaktorka Rádia 7, pečuje o svého otce už pět let. Žádní jiní příbuzní se na péči nijak významně nepodílejí. Starost o otce je tak výhradně na ní a na pečovatelské službě, která jí vypomáhá. Rozhovor o těžkostech intenzivní a dlouhodobé péče o blízkého člověka, o závažných rozhodnutích, na které je člověk sám, a o tom, kde je hranice toho, aby se dobře postaral, ale zároveň pro tuto péči nepřestal žít svůj vlastní život poslouchejte v dalším díle podcastu Bez filtru.
„To nejnáročnější v péči o tatínka je pro mě ta psychická zátěž. Já nemám problém s ničím tělesným, vyměnit plínky nebo cokoli jiného. Ale jednak je to ta nejistota, že nevím, co se tam děje, když je zrovna sám, a pak taky to, že v nečem jsem na to opravdu sama. Že není doma nikdo, s kým bych to mohla sdílet, kdo by se mnou plakal, kdo by se se mnou vztekal, kdo by mi řekl: hoď to za hlavu,“ popisuje Lucie náročnou situaci, ve které žije už pět let.
O každodenní péči se dělí s pečovatelskou službou, víkendy a všechny nenadálé situace jsou však pouze na ni. Sama je také na zásadní rozhodnutí, která jsou s péčí o otce spojeny. Ačkoli přiznává, že její vztah s otcem nebyl nikdy ideální, starost o něj bere jako samozřejmost: „Je to náročné, mnohokrát jsem měla chuť utéct a zabouchnout za sebou dveře, ale nejde to, neuměla bych se sama sobě podívat do očí.“
„Člověk žije s vědomím, že ten o nějž pečuje, ho potřebuje. A nastavit si v tom hranice je velmi náročné. Stojí to hodně energie a hlavně se reálně stavím proti potřebám toho člověka. Říkám mu vlastně: tvoje potřeby nemůžou být bezbřehé, tady mají hranici, dál už to prostě nejde,“ otevírá Lucie velmi křehké téma, se kterým se pečující osoby setkávají velmi často. V rozhovoru vypráví o tom, jak se jí tyto hranice daří dodržovat, a v jakém momentě cítila potřebu je nastavit, aby úplně nevyhořela. Jak se postavila nelehkém rozhodnutí umístit otce do domova důchodců? Jak se jejich vzájemný vztah postupem času mění? A co Lucii tato životní zkušenost naučila?
Své vyprávění uzavírá Lucie slovy, která míří ke všem, kdo podobnou situaci právě zažívají: „Chtěla jsem o tom celém mluvit, protože mám pocit, že pečující člověk není vidět. Když za mnou někdo přijde, tak se mě nejčastěji zeptá, jak se má tatínek. Být pečující znamená být ten třetí, ten vzadu. Já jsem měla tu výhodu, že jsem během rozhovoru mohla všechny své emoce povykládat, ale těm, kteří tu možnost nemají, chci říct, že i proto jsem na pozvání k rozhovoru kývla. Aby třeba i ti, kteří mají ve svém okolí někoho pečujícího, věděli, že se občas může cítit osaměle a že má smysl za tím člověkem přijít a třeba ho obejmout, přinést mu kytku, vzít ho na výlet, nebo se na něj jen usmát a vzít za ho ruku.“
Autorka: Marie Moreno
PROBOHA TO JE SLINT TOHLETO TADY.
Mám podobnou zkušenost. V 60 letech mi onemocněl manžel, diagnoza byla krutá -pár měsíců. Takže jsem s ním byla doma, pečovala o něj a nechala ho zemřít doma, obklopeného rodinou.
V té době jsem měla ještě rodiče. Za dva roky poté otce ranila mrtvice, bohužel mu ochrnulo polykání, musel mít žaludeční sondu, tak jsem ho musela někam umístit, nemocnice na nás tlačila. Převezli jsme ho tam, kde byli ochotni pacienta s pumpou do želudku přijmout. (Chtěla jsem ho dát k Boromějkám do Řep, ale představená mi řekla, že otec je pro ně “drahý” pacient, jestli prý vím, kolik stojí lahev výživy denně – jo, křesťanství v pravé podobě). Za otcem jsem jezdila několikrát týdně, prala jsem mu, vozila jsem za ním i matku. Otec stonal půl roku, moc se mě natrápil, byl přesvědčen, že kdyby byl doma, tak by se uzdravil, a obviňoval mě, že za vše mohu já, že ho nevezmu domů a tam o něj nepečuji. Přitom jsem zjistila, že matka trpí demencí, která zatím nebyla patrná, protože otec se o vše staral a vše přede mnou skrývali.
Takže jsem se musela zároven začít starat o matku, přesvědčit ji, že k ní musí chodit pečovatelka, objednat jí obědy, o víkendech k ní chodit, prát, vařit, uklidit, umýt ji hlavu a natočit atd., atd. Bydlely jsme každá na jiném konci města, naštěstí mám auto, takže jsem jí vozila, tahala k ní nákupy, jezdila s ní za otcem… Když otec v listopadu zemřel, vše vyřídit, pohřeb, dědické řízení, zařídit matce účet, protože důchod jí předtím chodil na společný účet Poštovní spořitelny a vybírat se dalo s plnou mocí jen na centrále v Revoluční ulici.
Matka přede mnou také tajila rozsah inkontinence, taď jsem to musela řešit, přiměla jsem ji nosti plenkové kalhotky, to byla úleva, předtím jsem jen prala a převlékala…Trvalo to asi dva roky. Byla už jsem úplně vyřízená, nechtěla jsem ji dát do domova důchodců, ale když už přestávala chodit, tak se nedalo nic dělat. Řešila jsem morální dilema, dlouho jsem váhala, radila se, ale nakonec jsem si řekla, že sama mám děti, vnoučata, a že je chci chvilku užít, být jim něco platná, a že tohle by mě zahubilo. Už jsem dál nemohla, vyhořelá jsem.
Matka byla v domově půl roku, jezdila jsem za ní já i mé děti s rodinami, pak už nás nepoznávala a v zimě zemřela.
Během těch let jsem musela začít brát antidepresiva.
Pár let trvalo, než jsem se zase dala dohromady.
Dnes bych řekla každému či každé, starejte se, ale tak, aby vás péče o vaše blízké nezahubila dřív, než zemřou oni.
To jsou ale dospělí nemocní lidé, kteří svůj život mohli slušně prožít, užít si jej, dokud jim to zdraví dovolilo.
Také péče o ně je dočasná. Mnozí lidé jsou na tom ale daleko hůř.
Je zde ale skupina rodin, kterým se narodí těžce postižené, nebo těžce nemocné dítě – které celý život prožije nesamostatně, s mnohým omezením a jeho rodina, která se o ně stará dokud se sama neocitne v nemocnici, nebo dokud se nenajde bydlení pro jejich dospělé dítě. Vyhořením a vyčerpáním trpí několik desítek let. Postižením jsou tedy po celou dobu svého života postiženy celé rodiny a to až do smrti. Když se zdraví rodiče či prarodiče v jejich okolí chlubí úspěchy svých dětí a vnoučat, trpí. Jejich děti zůstanou bezmocné, závislé a oni se nezbaví obav, jak to děti zvládnou, když tu oni nebudou. Přesto, že se jim podaří nalézt pro ně pobytové služby s dobrými pracovníky, svobodnými nebudou nikdy.
Milá Ludmilo,mluvíte mně z duše…myslím také,že tato situace je ta nejhorší.
Přeju všem lidem,kteří v ní žijí mnoho sil ,zdraví a štěstí❤!
Když pečujete o malé vlastní dítě, krmíte, vyměňujete plínky, tak vidíte jak roste, jak se vyvíjí , běhá a mluví a víte, že tato úzká péče skončí, až vyrostou. U nemohoucího rodiče je to naopak. Namísto pokroků a radosti z nich se stav jen zhoršuje a nikdo neví, jak dlouho to bude trvat. Ačkoliv má člověk dobré úmysly, tato situace je nekonečně frustrující a obzvlášť, když je na to sám.
šnupni si čáru koksu a nebudeš tak frustrovaná:-))))
ZA co tolik mínusů kurva?!
Jste nějaký rozdurděný.
Smekám.
Nezaznělo, jak vysilující péče ovlivňuje další členy rodiny. Chybí síla pro partnera, děti, vnoučata.
Moje poděkování patří Domovu důchodců v Moravské Třebové.
Dcera, manželka, maminka, babička
Dobrý den. Vážená paní Lucie souzním s Vámi.
Prožila jsem podobné. Provdala jsem se za dětského diabetika- v 7. letech inzulin. Na vysoké škole jsem dělala i jeho diplomovou práci- byli jsme spolužáci .Ztrácel zrak. Jako hodné děvče ve složitých rodinných podmínkách dětství /podobně jako Vy/ stále se podřizující, ustupující, přijala jsem jeho nemoc jako svůj úkol- byla jsem Křesťanka. Náš život probíhal 24 hodin den za dnem stále spolu/ shodné povolání v dílně doma/. Prožila jsem s ním transplantace ledviny, slinivky, výměnu kyčle, moskovou příhodu. Sama jsem dvakrát vyhořela, přestože jsem už ve 40 letech 2 x 2,5 roku podstupovala kolektivní psychoterapii. / zhroucení- antidepresivum nezabírá za 3 měsíce 15 kg váhy pryč/. Po druhém propadu , kdy mě psycholog a psychiatr upozorňovali, že neučiním li krok sebezáchovy …. Odešla jsem od rodiny. Ten čas změny je obrovsky těžký. Mohla jsem to udělat- manžel byl na několik let lepší /slinivka i ledvina fungovaly/ a naše jediná dcera byla dospělá. Manželovi jsme dosloužily již obě. Avšak to už byla maminka dvou dětí 3roky a batole na kolínkách. Byli jsme všichni spolu a měli dovoz manželovy diety a péče podiatrické sestry. Odlehčovací pobyt nebyl však možný- snižovaná imunita s transplantáty. Všichni pečující jsme laskavě spolupracovali. Avšak psychosomatika- začala jsem padat, přicházela jsem o zdravý spánek. / bylo mi 65 let/ Ano – ¨Modlila jsem se. Prosila jsem ,aby Bůh jeho život ukončil. Viděla jsem jak je udržován v nemocnici v umělém spánku a infusní terapií. Ano – udržování života pomocí vyspělé medicíny.
Jsem si vědoma toho, že jsem manželovi usnadňovala a prodloužila život. Avšak mé zdraví to pocítilo. Poznala jsem však odsudek ortodoxních křesťanů, že jsem od něj odešla. Soucit jsem měla od přátel – přírodního typu. Jsem 5 let vdova. Vůbec nelituji svých rozhodnutí odejít od manžela a prosby o jeho odchod. Jsem říkám ekumenická v nejširším slova smyslu. V těžkých chvílích mi pomáhala modlitba i jóga. Psychoterapie mi ukázaly problémy mých rodičů, které se dědily. Toto mi Křesťansví neposkytnulo. Po terapiích jsem si řekla, že nebudu opakovat to zlé z mého dětství. S rodinou a vnoučaty žijeme krásný laskavý život. S Čínskou medicínou – přirozenou upravujeme své zdraví.
Paní Lucie poznala jsem také projev božské energie. Je to úžasné, že . Milada