Když jsem si přečetl zprávu o falešné řadicí páce v elektromobilech, rozesmálo mě to – ale jen na chvíli. Brzy jsem si uvědomil, že nejde o technický výstřelek, ale o hlubší signál doby. Nejde už o to, co je skutečné, ale o to, co vytváří dojem. O iluze, které mají nahradit plnost života. Přitom právě Bible, často obviňovaná z útěku do fikce, je ve skutečnosti jedním z nejrealističtějších textů, které znám.
„Ford si patentoval falešnou řadicí páku pro elektromobily. Vypadá to jako nesmysl, ale má to důvod.“ Titulek webové stránky, který mne zaujal. O co tu jde?
Firma si nechala patentovat zařízení, které v autech na elektrický pohon simuluje manuální řazení. V autě je umístěna řadicí páka, která vypadá docela klasicky, uvnitř ale ukrývá čistě elektronický systém bez jakýchkoli mechanických převodů. Pohybuje se v předem definovaných drahách, které dovedou napodobovat různé vzory manuálních převodovek. Navíc je možné je softwarově měnit, takže si řidič může zvolit některé z pohybových schémat, známých z aut se spalovacími motory. Elektronické senzory sledují pohyb páky a přenášejí data do řídicí jednotky, která upravuje výkon motoru a točivý moment, aby systém napodobil přerušení výkonu typické pro mechanické převodovky.
Hračka pro řidiče. Je to celé nesmysl, který nestojí za pozornost? Nemyslím. Spíš tu máme před očima jeden ze symptomů nemoci našeho světa. Už nejde o realitu, jde o dojem, o pocit. Už nezáleží na skutečnosti, stačí nám iluze. Už nepotřebujeme žít, stačí si na život hrát.
Připadá mi to směšně paradoxní. Na základní škole, kterou jsem absolvoval v časech hlubokého komunismu, nás učili, že křesťané jsou lidé žijící v iluzi. Protože neunesou realitu tohoto světa, vytvářejí si svět fiktivní, pohádkový, do kterého se ponoří a žijí, jako by ta fantazie byla skutečností. Víra, náboženství, se jim stává berličkou či opiem, které jim umožní utéct ze skutečnosti, kterou neumějí zvládnout. Přešlo pár let a tato metoda útěků se pomalu stala životním standardem. Nikoli ovšem v církvi, v sekulárním světě, který si ještě nedávno tak zakládal na rozumu a realitě.
Je ovšem pravdou, že ta ideologie, hrající si na rozumnost a realismus, byla ve skutečnosti pohádkou nad jiné idealistickou. Nositeli pohádkových vlastností v ní nebyly pohádkové bytosti, ale lidé z masa a kostí. Ti se ovšem pohádkovými vlastnostmi dvakrát nevykazují, a tak za tou ideologií zůstaly miliony mrtvých. Nepěkný konec pohádky.
Bible je mimořádně realistická kniha. Kdo se do ní začte, objeví v ní zrcadlo vlastního života i života společnosti, ve které žije. Není to hezký obrázek. Bible ale také vypráví příběh záchrany, úniku z marnosti a nesmyslnosti života na této planetě a v tomto čase. Aktér této záchrany, Bůh v lidském těle, o sobě v evangeliu říká: „Přišel jsem, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ Mluví tu o ovcích, které mu ovšem slouží jako obraz lidského společenství. To chce vodit na dobrou pastvu a chránit před útoky šelem. O hojnost života mu jde.
Další z paradoxů našich obvyklých představ. Většinou máme pocit, že nás biblická pravidla chtějí omezit, že je Bible plná samých zákazů. Myslím, že svůj díl viny na této představě nese i církev, která třeba Desatero četla raději jako soubor imperativů, místo aby dala přednost prostému konstatování, které by ovšem bylo gramaticky naprosto oprávněné: Nezabíjíš, nekradeš, a to ani věci, ani partnery druhých, nepoškozuješ pověst druhých nepravdivými výpověďmi a tak dál. Neděláš to, protože nemusíš, protože ti to už je cizí, protože jsi pochopil krásu pěkných vztahů. A taky, protože v Božích očích prostě nejsi obětí, ale respektovanou osobností.
Jasně, člověk si musel nejdřív šlápnout na krk, aby se mu otevřely oči, musel přidusit svého pana Hyda, kterého si každý z nás v sobě chová. Ten je ale tím skutečným ohrožením nás samých, nikoli vnější podmínky. Svého démona si nosíme každý sám v sobě.
Žít v plnosti, v realitě, neukrývat se v iluzorním světě dětinských představ. Nenechat se vláčet svými pocity, ale ovládat je, být sám svým pánem v plném respektu ke skutečnosti, ve které žiji. Do které mne postavil můj Bůh! Že se mi nelíbí? Právě proto, že mne do ní postavil můj Bůh, ji přece mohu zvládnout! Vždyť „se svým Bohem zdolám i hradbu“. Nepotřebuji pohádky ani o svém autě ani o sobě. Jsem dospělý!
Za Rádio 7: Petr Raus
