Někdy potkám někoho na ulici a jen toto letmé setkání ovlivní moji náladu. Náhodný úsměv může prosvětlit den a pomoci překonat chmury. Naopak mimoděk zaslechnutá věta dokáže úsměv zcela smazat. Včera to bylo to druhé.
Vracela jsem se z oběda. S plným bříškem a po pěkné malé procházce jsem se cítila dobře naladěná. Všechno mi připadalo hezké. Slunce, větřík, bílé mráčky na modrém nebi, kvetoucí keře a zelený trávník, chodci, které jsem míjela na chodníku. Kousek od mého knihkupectví jsem potkala dvojici žen s kočárkem. Podle podoby to byla babička s maminkou vezoucí malou, asi tak dvouletou holčičku. Byly si podobné nejen v obličejích, ale i typem postavy. Povídaly si a něčemu se vesele smály.
Už z dálky se mi líbily. Přibližovaly jsme se k sobě a já jsem mohla zaslechnout i konkrétní slova jejich vět. Starší z obou žen mluvila směrem k holčičce v kočárku: „Kdo je blbec?“ a ťukala si přitom výrazným gestem na čelo. Nečekala na odpověď dítěte a vykřikla: „Maminka!“ Dítě v kočárku se smálo, ale jeho matka, jak jsem si stačila během té chvilky všimnout, se nebavila. Poněkud jí ztuhly rysy. Jestli něco řekla, nevím, právě jsme se v chůzi na ulici minuly a já jsem se nedokázala za nimi otočit. Úplně jsem strnula. Mechanicky jsem pokračovala v cestě do práce.
V duchu jsem si opět přehrávala věty té ženy, jestli jsem opravdu slyšela ta slova. Nechtělo se mi uvěřit, že by někdo vtipkoval tímto způsobem. Moje hlava nedokázala pobrat, že by matka takto zesměšňovala svou dceru před její dcerou. Ne, to není možné, musela jsem slyšet něco jiného. Nebo snad to, co jsem slyšela, muselo něco jiného znamenat. Ovanul mě chlad. Babička řekla vnučce o její mamince, že je blbec. Pocítila jsem fyzickou bolest, takové studené sevření kolem srdce. To přece nejde, to se nesmí! Vždyť není možné shazovat rodiče před dětmi. To vypadá jako přímý útok na autoritu rodiče. Jak je možné, že tak záškodnické jednání pochází od dalšího člena rodiny?
Otevřela jsem obchod, rozsvítila světla a pořád ponořená v myšlenkách na tu drobnou konverzační situaci, jíž jsem byla bezděčným svědkem, jsem si sedla k počítači. Zabolelo mě to necitlivé shození jedné ženy druhou. Já mít takovou matku, asi bych k ní své dítě moc často nedávala. Nechtěla bych, aby se stýkaly. K ničemu dobrému by to nevedlo. Nejspíš bych se ani s takovou maminkou nechtěla vídat.
Co já vím, možná to byl jen takový humor, třeba to ta babička ani nemyslela vážně. Jenže to řekla – a ještě to potvrdila gestikulací. Minimálně to bylo nešťastné, ale mně se to zdálo zlé. Pro humor tohoto typu nemám vůbec žádné pochopení.
Seděla jsem na židli jako hromádka neštěstí a říkala si, jak to, že mě může taková drobnost tak rozhodit. Vždyť přece skoro o nic nešlo, ty ženy ani neznám, mohlo by mi to být jedno. Jenže jsem si uvědomila, že jsem se kdysi rozhodla uchovávat své srdce citlivé, abych dobře vnímala všechnu radost a štěstí, které jen mohu nalézt. Kdo si udržuje srdce citlivé, bude nutně kromě radosti a štěstí prožívat i bolest a žal. Jinak to nejde.
