Dlouho jsme s manželem nemohli přijít na nějakou velikonoční tradici, která by nám přišla živá a nesla obsah, k němuž bychom se mohli celým srdcem připojit. Svorně jsme nesnášeli pomlázku ve všech jejích podobách. Potřebovali jsme na těch svátcích najít něco svého. Zkoumali jsme, co by to mohlo být. Ukázalo se, že by to mohla být křížová cesta.
Nelákaly nás v terénu rozmístěné kapličky, ale terén ano. Zejména lesní cesty – hlavně ty do kopce. Tak jsme prostě v předvelikonočním předjaří vyrazili někam na procházku a po cestě jsme se několikrát zastavili. Zprvu jsme neměli jasný scénář ani počet zastávek ani žádné tematické body. Postupně jsme tu záležitost promýšleli víc a víc a přes různé etapy jsme se dobrali nynější podoby. Na dvanácti místech jundrovské obory čteme vybrané úryvky z jedné knihy, která pojednává o závěrečných hodinách Ježíšova života. Je to takové duchovní fantasy. V přírodě nabývá ještě větší působivosti a v interpretaci mužského basu narůstá naléhavost textu.
Prvních pár let jsme chodili jen jako rodina, ale postupně se k nám přidávali přátelé – zprvu věřící a pak i ti hledající. Chtěli porozumět, co to na těch Velikonocích je. Když se sejdeme, povíme si, co bude následovat. Pak už jdeme celou cestu mlčky a na zastávkách posloucháme čtení příběhu. Kousek trasy vede po cestě, ale pak stoupáme do příkrého svahu po stezce srnek a muflonů. Obcházíme dřevěné ploty lesních školek s pidistromečky, v dálce můžeme zahlédnout stádo pasoucí se zvěře. Ptáci volají o sto šest, strakapoudi a datli mlátí do kmenů, asi budují hnízda. Stromy a keře jsou oděny do světle zelených závojů, listy jsou v rozpuku, les brzy přestane být průhledný. Větřík rozmarně pofukuje.
V závěrečné etapě cesty se už ani moc nedíváme kolem sebe ani po sobě, protože se nám chce tak trochu brečet. Příběh je strhující, i když vlastně všichni víme, jak špatně dopadne. Končíme symbolicky nahoře na kopci pod křížkem u zabitého. Nevymysleli jsme to tak, neplánovali jsme nic takového, prostě to tak vyšlo. Vzkříšení součástí příběhu není. To oslavíme až třetího dne. Na závěr se, kdo chce, může pomodlit. Rozcházíme se na různé strany a ten zážitek si v sobě neseme domů. Velikonoce se nám právě staly.
Je mi líto, že v protestantské tradici není víc oslavných nebo symbolických způsobů prožívání Velikonoc. Výjimečné důvody žádají mimořádné oslavy. Život bez obřadů je ochuzený o určitou hloubku a tajemství, zdá se mi.
Kamarádky-katoličky říkají, že některé jejich tradice se jim líbí pro svůj obsah, ale odpuzuje je na nich jejich forma. Chápu. Křížovou cestu můžete jít, kudy chcete. V krajině je spousta možností a nepotřebujete putovat od kapličky ke kapličce. Anebo můžete. Můžete při ní používat tradiční modlitby a písně z kostela, můžete si předčítat úplně jiné texty, které vás aktuálně osloví jako my, nebo můžete mlčet a rozjímat nad utrpením a smrtí našeho Pána ve svém srdci. Můžete jít jako rodina, můžete putovat jen jako jednotlivec nebo se vydat na křížovou cestu v houfu přátel. Vždycky je to trochu jiné, ale každá varianta má něco do sebe.
Léta už nebarvím vajíčka a nepeču beránka. Nijak tou tradicí neopovrhuju, jen ke mně nijak nemluví. Možná, že na vesnici by to bylo jiné. Tam se mi zdá sepětí s lidovými zvyky živější. Nežiju ale na vesnici a hledám způsoby, jak oslavit Velikonoce mimořádně, jinak než běžnou neděli. Jaké velikonoční zvyky dodržujete vy?
