Absolvovala jsem víkendový pobyt v tichu. Bylo to v mém životě poprvé a s přihlášením jsem chvilku váhala. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli budu frustrovaná tím, že nemohu mluvit, nebo budu prožívat úlevu, že mluvit nemusím.
Vyrůstala jsem v rodině, kde ticho bylo používáno jako trest. Dost často někdo s někým nemluvil. Ticho znamenalo, že jsem se provinila, a nebude pro mne tak snadné dojít odpuštění. Ticho neslo sdělení, že dokud se nebudu chovat tak, jak náleží – samozřejmě podle představ maminky nebo babičky – nejsem hodna toho, aby se mnou ztratily slovo.
Dnes už se mi některé situace zdají komické, ale tehdy mě to trápilo. Byla to druhá etapa výchovného působení v naší rodině. Ta první se nesla ve znamení jediné správné a přípustné omluvy: „Maminko, prosím tě, odpusť mi to, já už to nikdy neudělám.“ Jak to chcete upřímně vyslovit, když víte, že lžete už teď? Zcela určitě se mi přihodí, že ve škole něco pokazím, někde něco zapomenu nebo něco nestihnu. Jako holka jsem milovala ještě ne úplně zralá jablka a chodila jsem na ně. Ještě dnes, když do nějakého kousnu, prožene se kolem mne tehdejší provinilý pocit.
Tichá domácnost bylo vyšší stádium výchovného působení. Samozřejmě, že šlo o formu manipulace. Měla jsem se doprošovat, pokoušet se znovu získat přízeň dotyčné osoby, panáčkovat. Čekalo se, že budu o mateřskou přízeň bojovat. Čím jsem byla starší, tím méně jsem to dělala. Ztrácela jsem se ve svém světě, ve svých knihách, hudbě, snění. Dnes si říkám, co to ta maminka s babičkou asi potřebovaly získat, že tak vyváděly? Trestaly mlčením i sebe navzájem, když na to přišlo. U nás doma věčně někdo s někým nemluvil. Já jsem časem přestala bojovat. O vítězství získaná v těchto bitvách jsem nestála. Byla krátkodobá, čas příměří a pohody netrval nikdy dlouho. Zvykla jsem si. V něčem to bylo dokonce zrádně pohodlné.
Ale ticho pro mne bylo nebezpečné kvůli této zkušenosti i v jiných vztazích, v dalších prostředích. Znamenalo varování. Něco není v pořádku, někde jsem něco zkazila. Neuvědomovala jsem si to, ale reagovala jsem tak. Když nastalo ticho, mluvila jsem. Hodně jsem mluvila. Možná proto, aby si někdo nemyslel, že ho snad nemám ráda, že ho za něco trestám.
Léčivý proces se začal v modlitbách. Myslím, že jsem se nikdy nedokázala modlit dlouze a květnatě. Když se tak někdo modlil, obdivovala jsem, že udrží nit. Já jsem se po pár minutách ztrácela. Přesto i mně přestala slova vyhovovat. Mé vlastní modlitby mě nudily. No jo, ale mlčet před Bohem? Kupodivu se to ukázalo jako cesta přesně pro mne. Víkend v tichu mi najednou připadal jako logický další krok. Někdy pro stromy nevidíme les. Někdy pro mnoho slov nepochytíme obsah.
Víkend v tichu byl skvělý a nemluvit bylo nekonečně úlevné.
