„Ještě o tom nechci mluvit, mohla bych to zakřiknout,“ řekla mi kamarádka. Naznačila, že má nějakou zajímavou novinu, ale oč se přesně jedná, prozradit nechtěla. „Jak zakřiknout?“ zeptala jsem se bláhově. Každý přece ví, co to znamená, jenže mně se chtělo ji trochu provokovat. Strach ze zakřiknutí mi nepřipadá jako moc chytrý postoj.
„Čeho se vlastně bojíš? Vážně si myslíš, že když řekneš, na co se tak těšíš, že by se to tím mohlo pokazit?“ trochu jsem na ni dorážela. Kamarádka se zamyslela a pak v rozpacích přiznala, že toho se vlastně nebojí. Byla si jistá, že prozrazením své novinky nemůže ohrozit její existenci. „Tak o co ti jde?“ nechápala jsem.
Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že moje kamarádka se obává reakcí lidí, kdyby jí to nevyšlo. Chtěla by o celé věci informovat jen v případě, že by to klaplo. Kdyby záležitost nevyšla, nikdo by nic nevěděl, nikdo by ji nelitoval nebo nemusel utěšovat. „No ale nevadilo by ti, že s tebou nikdo nesdílí tvůj žal?“ musela jsem se zeptat. „Asi bych se styděla,“ odpověděla mi po chvíli přemýšlení kamarádka.
Nechala jsem jí její tajemství. Vlastně mi o ně v podstatě ani nešlo. Jen mě trochu mrzelo, že mi nedovolí s ní nést její případný zármutek. Vždyť podle toho se poznají praví přátelé, že si stojí po boku za času úspěchů i neúspěchů, že se podílejí na radosti i na žalu. Jsou odhodláni smát se i plakat společně.
Napadlo mne, že možná i já sama se někdy chovám podobně. Neřeknu si o pomoc a o podporu, když ji potřebuju. Přitom nepochybuju o tom, že některá z mých kamarádek nebo někdo z rodiny by jistě s podporou a pomocí přispěchal. Jistě by byli rádi, že pro mne mohou něco udělat. Je to ode mne vlastě docela neupřímné, když se tvářím, že je všechno v pohodě, a přitom není.
Vzpomněla jsem si na jednu ženu z naší dávné skupinky. Setkávaly jsme se každý druhý týden po dobu roku, povídaly jsme si, modlily se za sebe navzájem a já jsem měla dojem, že o sobě víme. Že jsme k sobě navzájem otevřené. Na posledním setkání před prázdninami jsem se dozvěděla, že jedna z nás během toho společného roku otěhotněla a potratila. Žádná z nás jsme nevěděly ani o jednom. Ani o radosti a ani o smutku. Cítila jsem se divně. Jako by nás ostatní zradila. Proč nám nic neřekla? Radovaly bychom se i plakaly s ní… Ráda bych se posunula na vyšší level upřímnosti.
