Před pár dny jsem si stýskala, že se mi nedaří stihnout pozorovat, jak opadává listí z lípy před naším domem. Jeden den je plná skoro zeleného listí, nazítří stojí před oknem holý strom. Povzdechla jsem si, že letos zase nic, budu muset počkat další rok. Ale úplně jsem přitom zapomněla, že za oknem z kuchyně na opačné straně bytu roste v zahradě ještě další lípa.
Pro mne nevysvětlitelně byla ještě v listopadu celá zelená a plná listí. Divné. Dnes ráno, krásné prosluněné nedělní mrazivé ráno, se to stalo. Protože jsme šli na bohoslužbu až na jedenáctou, seděla jsem v kuchyni u okna, popíjela kávu, lakovala si nehty a čekala, až vstane i manžel. Měla jsem dost času. Zahleděla jsem se z okna na zahradu, vždycky tam ráda koukám. A uviděla jsem to.
Lípa právě opadávala. Jeden lísteček za druhým se pozvolným plynulým pohybem snášel k zemi. Občas jich vzduchem letěla hned celá hrst. Nepřetržitě to padalo, pozvolna, lehoučce, ale v docela rychlém tempu. Drobné žluté lístky zářily v paprscích dopoledního sluníčka a na zemi se ještě třpytily zbytky ranní jinovatky. Ach, bylo to tak krásné. Zatajil se mi dech. Vždyť přesně tohle jsem si přála vidět. O tohle jsem tolik stála. Hned mě taky napadlo si položit otázku: Co to asi znamená?
Nevím, jestli znáte ten pocit, který se dostaví, když rozbalujete dárek od někoho milovaného, a vůbec, ale vůbec nemáte tušení, co by se v balíčku mohlo ukrývat. Ani trochu si nedovolíte myslet na to, co byste si přáli, protože to by přece nešlo, to by vůbec nebylo možné, a ono to tam je. Zatajený dech, dojetí, křídla radosti, slzičky v očích a jakýsi závan čerstvějšího vzduchu, proudícího právě kolem. Nevíte, co říct, blekotáte v rozpacích nějaká slova, která se k sobě vůbec nehodí, nedávají smysl. Jenže vaše srdce bublá a přímo přetéká radostí, pro jejíž vyjádření snad ani žádná slova nejsou nebo je zatím nikdo nevymyslel a já to v tuto chvíli určitě nebudu. Jen se usmívám, protože se tomu nedokážu ubránit a ani vlastně nechci. Znáte to? Tak takhle mi bylo.
Nemohla jsem spustit oči z té podívané. Tím spíš, když jsem nabyla jistoty, že toto představení je tu pro mne osobně. Ta lípa nemohla opadat dřív, protože jsem nikdy dřív neměla čas takhle poklidně sedět u okna a pozorovat tu úchvatnou podívanou. A vtom jako bych někde uvnitř zaslechla drobnou poznámku, pronesenou s laskavým úsměvem: „Když ty v klidu nepostojíš…“
