Nerada se k tomu přiznávám a vlastně to tak trochu i tajím. Jenže asi marně. Domnívám se, že je to na mně dost zřetelně poznat. Řeknu to tedy naplno: Jsem učitelka. Myslím, že jsem učitelka vším. Obdarováním, vzděláním a vášní.
Vystudovala jsem pedagogickou fakultu, protože můj kádrový posudek mi nic moc jiného neumožnil. Tatínek z rodiny velkostatkářů, maminka z rodiny prvorepublikového soudce, to bylo marné. Ani jeden z rodičů přes všechny předpoklady studovat nemohl. Byla jsem za ten pajdák vděčná.
Po různých peripetiích jsem v osmdesátém devátém dokonce i skutečně učila. Moje poslední učitelské místo bylo na evangelické akademii, kde jsem začala tušit, že vzdělávání je ještě možné vést jinak, než jsem doposud zažila a než nás na škole učili. Největší rozdíl v přístupu k výuce jsem však prožila ve své domácí škole. Rozhodli jsme se totiž s manželem vyučovat svoje děti doma. Vůbec nepřeháním, když tvrdím, že až toto byla moje opravdová pedagogická fakulta. Tady totiž nešlo o probrání učiva. Tady šlo o naučení. A to je fakt velký rozdíl.
Nejcennějším zjištěním se ukázala motivace. To, co na hodinách pedagogiky samozřejmě odkýváte, jakože je to jasné, pojďme dál, se v praxi s jednou nebo dvěma žákyněmi ukázalo jako naprosto stěžejní záležitost. Tehdy jsem pochopila, co to vzdělávání vlastně znamená. Dokud žák nechápe, proč by se měl předloženou látku vlastně naučit, nic ho nepřinutí. Motivovat ho nějakým praktickým důvodem je největší umění učitele.
Uznávám, že u některých látek to jde snáze a u některých to asi nejde vůbec. Motivace známkami funguje jen v kolektivu přiměřeně soutěživém. Když jsou děti ve třídě soutěživé moc, nebo naopak málo, nefunguje to. Navíc je potřeba říci, že ne všechny děti soutěživé jsou. Proč by vůbec měly něčemu, co jim nedává žádný smysl, věnovat svůj čas a úsilí? Ale samozřejmě také naopak: jak by se mohly usilovně nesnažit zvládnout něco, co jim skýtá požitky, ba dokonce poskytuje rozkoše?
To, co popisuju, není nic nového. Každému je jasné, proč je výhodné například naučit se číst. Přináší to mnoho benefitů. Můžu si číst, co zrovna teď číst chci. Mohu zjistit, co ostatní sdělují, nebo co naopak chtějí přede mnou skrýt. Jde o získání velké intelektuální samostatnosti, která je základem identity osobnosti obecně.
Legrační je, když učitel motivaci k předávání látky najít nedokáže. Když ani on sám nechápe, proč by se jeho žáci měli to či ono učit. No, co teď? Ve škole můžete něco nařídit z pozice moci nebo kvůli srovnávání a známkám. Tohle ale doma nešlo. Jak odpovíte těm hlubokým očím, které se ptají, aniž byste lhali? Inu, život každého přezkouší v jeho vlastních zkouškách. Já jsem se do školství neodvážila vrátit. Opravdu oceňuju každého i každou, kdo bojují tyto především vlastní vnitřní boje. Učitelství je jedním z nejradostnějších povolání. Ale také nejnesnadnějších.
