Kaplanství není o titulu na jmenovce, ale o tom, jak umíme být lidem nablízku v jejich nejtěžších chvílích. Služba nemocničního kaplana se stává mostem mezi bolestí a nadějí, mezi příběhy pacientů a silou víry, která dokáže dávat sílu a touhu žádat zázraky. Jaká je Eliščina cesta a co všechno se dá vyprosit pro druhé?
Na jedné konferenci mi v obálce dali jmenovku. Pod jménem bylo „parlamentní kaplan“. Jmenovku jsem nechal v obálce. Ne, že bych kaplanem ve Sněmovně nebyl a nebo se za to styděl, ale já jsem především nemocniční kaplan. A nejlépe mne charakterizuje placka, kterou nosím v kabele a na ní je: „Já jsem příběh…“ Příběhy mne totiž doprovázejí a nejlépe vyjadřují to, co dělám. Doprovázím pacienty, sestřičky, účetní v tom jejich příběhu a snažím se být jeho součástí, alespoň na chvilku.
Obcházím pokoje, vítám nově příchozí a představuji se. „Pěkně vás vítám! Já jsem Daniel a kdykoli mne budete potřebovat třeba na kus řeči, stačí říct sestřičkám!“ Mladá paní na lůžku bleskově odpovídá a představuje se: „Já jsem Eliška!“ a napřáhla mi ruku k pozdravu tak, jak to jen dovede člověk stižený změnami na mozku způsobenými mrtvičkou či něčím podobným. Úsilí zvednout ruku a zvolit si na ovládacím panelu patro ve výtahu či jen podat ruku, je ohromné. Tiše a občas i nahlas se raduji z každého malého pokroku. Opakuji si vždycky: „Pozor, nelisuj svým upřímným stiskem ruku nemocného…!“ Přesto se mi to občas povede.
A začali jsme si povídat. Snad potřetí či počtvrté jsme se při našem setkání dostali k příběhu. Eliška byla zaměstnána v administraci jednoho ze státních úřadů a pro své jazykové a organizační schopnosti měla v jednání pozici v Bruselu. Běžně pracovala s materiály v režimu státního tajemství, zpracovávala agendu a připravovala podklady pro své nadřízené. Jestli měla Eliška nějaký stín, tak to byla epilepsie, která ji v mládí ji několikrát navštívila. Jemné závany, které se opakovaly. Snad nepřišla včas zdravotní péče, kdo dnes dokáže říct, jak to bylo. Jisté je, že potíže gradovaly.
Dramaticky se vše otevřelo ve chvíli osobní krize. Eliška totiž nedostala bezpečnostní prověrku. V okamžení na úřadě skončila a všechny rozjednané možnosti se uzavřely. Seberte si hrníček na kafe, malovátka a hřebínek se zrcátkem a pojďte s námi. Všechno ostatní zůstalo na stole. Prostě konec. Dodnes neví proč. To nikdo těm prověřovaným neříká. Eliška si našla práci a pro svou vstřícnost a statečnost se pod ničím nepoložila. Pracovala jako produkční gastronomického zařízení, které vlastnila její sestra. Když někdo umí anglicky a francouzsky na nejvyšší úrovni, nikdy se neztratí.
Z ničeho nic se Eliška jednou ráno při česání složila. Nejdříve byla gumová její ruka, pak noha a když už ležela na zemi, zeptala se jí sestra, u níž bydlela, zda má volat záchranku. Jasně, řeklo by se, ale napoprvé má člověk vždycky zmatek a tak je pochopitelné, že sestra zaváhala. Eliška od té chvíle neví nic. Operovali, pomáhali, ale jak to bývá, možná to vše nebylo tak, jak by to tělo potřebovalo. Změny jsou nevratné. Teď je u nás a rehabilitujeme.
Seděli jsme u stolu, mezi námi kalich a chléb. Je nás vždy jen hrstka. Otevřeli jsme Bibli. Když Eliška slyšela oddíl evangelia, ve kterém žena syrofenitská volá „Ježíši, Synu Davidův smiluj se nade mnou, má dcera je těžce nemocná!“ šly jí slzy do očí. A mně došlo, co to čtu. To, co Eliška potřebuje, je daleko prostější. Potřebuje se pohybovat po bytě a opatřit se. Ve svých bezmála čtyřiceti chce být ještě chvíli odkázána sama na sebe. Co to jen jde.
Napadlo mne, že si žádáme málo. Mozek má miliony možností, všechny je neznáme. Co kdyby Hospodin v té své velké moci udělal to, co se obecně nedělá?! Mohl by obnovit či najít jiná propojení a ruce či nohy by se zase mohly hýbat v plném rozsahu. „Pane, smiluj se nad námi, nemáme nárok, abys nás vyslyšel, ale přece ty jediný můžeš…” K stáru si žádám více a více. Padají moje rozumové zábrany. Vím, že je to bláznivé, ale proč bych si neměl žádat pro druhé všechno, co Hospodin dokáže.
Jméno pacientky jsem změnil, svoje a ani Hospodinovo jméno nezměním. To Boží jméno zůstává neměnné. Díky za to.
Díky Bohu za každého člověka, jako jste Vy Dane. Máte dar naslouchání, máte dar provázení lidí, kteří jsou v nesnázích. Bůh si Vás vybral a také vybavil pro tuto službu. Ne každý to to umí, ne každý to unese. Bůh Vám žehnej.