Co myslíte, jak jste na tom se znalostí češtiny? Pokud byste si troufli na písemku, nebolí vás břicho ze slova diktát a v koutku duše tušíte, že vás vlastně bavil větný rozbor, hádám, že si budete jisti v kramflecích a nevyděsí vás ani nějaký ten spíš latinsky znějící pojem.
Před časem jsem se dozvěděla o existenci takzvaných predikativ. Je to skupina příslovcí typu „nutno“, „třeba“, „záhodno“, na nichž je pro mě fascinující skutečnost, že je někteří autoři vydělují jako jedenáctý slovní druh. Jen si to představte, celý život znáte deset slovních druhů a najednou se ukáže, že by to také mohlo být jinak.
A slyšeli jste někdy o nepravých vedlejších větách? Jsou to v podstatě věty, v nichž obsah neodpovídá formě. Například když řekneme, že „utíkal tak zběsile, aby si vzápětí zlomil nohu“, je jasné, že zběsilý útěk jistě nebyl motivován snahou si ublížit. Přestože nám ve škole o nich asi neřekli, chápeme, co se jimi myslí. Existence podobných jevů, které nabourávají představu, že po školní docházce víme, jak to s tím jazykem je, mi připadá nesmírně inspirující.
Zdá se mi příjemně škádlivá myšlenka, že jazyk jako živý komunikační nástroj, který se každým použitím formuje, se bude vždycky do určité míry těžce spoutávat kategoriemi popisu.
A tak si říkám, jak je hezké, že je naše poznání částečné. Znamená to, že se na žádnou písemku, kterou nám předloží učitel života, nemusíme našprtat úplně všechno na 100 %, protože ono to ani nejde. A na druhou stranu je tu vždycky šance, že najdete něco nového. Pro začátek si stačí všimnout, jak je prima, že náš svět vymyslel nekonečně kreativní stvořitel.
Autorka: Kateřina Korábková
Zdroj: Časopis Brána
