Tak například, když se dítěti v druhé třídě pokoušíte vysvětlit, kolik je čtyři krát čtyři a dítě vám stále tvrdí, že osm, případně čtyřicet čtyři. Veškeré logické „dospělácké“ vysvětlovací metody pak selhávají.
Například: „Pepo, máš jednu čtyřku a ještě jednu čtyřku. Kolik je to dohromady?“ „Osm.“ „Výborně. A když přičteš další čtyřku?“ „Dvanáct.“ „Super. A další čtyřku?“ „Šestnáct.“ „Skvělé. A kolik je tedy čtyři krát čtyři?“ „Osm.“ „Jak to? Vždyť jsi to před chvílí spočítal dobře. Je to přece šestnáct!“ „Ne ne, to jsem počítal úplně něco jiného, nějaké sčítání nebo co…“
Nebo si vezměte případ známý už od antiky. Na triviální otázku, co je to člověk (to je banální, víme to přece všichni), přišel Platón s definicí, že jde o „dvounohého neopeřeného živočicha“. Jeho současník Diogenes (známý obýváním sudu) na to oškubal kohouta, přinesl ho do Platónovy školy a řekl: „Toto je Platónův člověk.“ Platón pak prý připojil ke své definici: „…s plochými nehty“.
Stejně jako se já ptám svých dětí na zdánlivě jednoduché otázky, i mě se děti ptají na zdánlivě jednoduché otázky, ale přiznám se, že odpověď se hledá těžko. „Tati, věří Babiš a Zeman v Boha?“ „Nevím, já se jich na to neptal.“ „Ale o Babišovi a Zemanovi se všude píše spousta věcí, tak todle se snad ví, ne? Ty se o to nezajímáš?“ „Jasně, že zajímám.“ „Tak jak to teda je?“ „Nevím, já se jich na to neptal.“ A čtyři krát čtyři je osm…
Nakonec jsme přišli s geniálně jednoduchým nápadem, který bych chtěl doporučit všem čtenářům této glosy. S dětmi se večer modlíme: „A Pane Bože, jestli Zeman nebo Babiš v tebe nevěří, tak ať uvěří, stejně jako všichni naši politici.“ Pak ano, bude líp.
Autor: Václav Adamec
Zdroj: Časopis Brána / 29. 4. 2021
