Co když středem křesťanství není hřích, ale láska? Religionista, teolog a spisovatel Pavel Hošek ve své nové knize Je-li Bůh láska… Evangelium podle Richarda Rohra shrnuje celistvou duchovní vizi tohoto františkána a kněze, jehož myšlení zásadně proměnilo jeho vlastní víru. V rozhovoru vypráví o vymaňování z pocitu viny a cestě k přijetí sebe sama, o soucitu, který nesmí přehlížet zlo, i o tom, proč už se nebojí smrti.
Knihu uzavíráte velmi osobním vyznáním. Píšete, že vás víra kdysi svazovala strachem a pocitem viny a že jste se snažil zasloužit si boží přízeň. Co se stalo, že už to tak není?
Šlo o desetiletí trvající proces. Součástí asi bylo i dlouhodobé hojení vnitřních ran. K víře jsem se dostal v devatenácti letech. Na jednu stranu to byla úžasná zkušenost a objev netušených hlubin vesmíru, zároveň jsem ale uvízl v tom, že to hlavní je vina, hřích, lidská špatnost a na ně odpovídající boží ochota odpustit, vyřešit problém hříchu.
Nejprve mi pomohl C. S. Lewis, jehož knihy jsem od prvního setkání s Letopisy Narnie opravdu hltal. A zhruba před dvaceti lety jsem dostal do ruky jednu z knih Richarda Rohra a přesně tam, kam mě dovedl C. S. Lewis, tam převzal štafetu Richard Rohr. Postupně jsem víc a víc dokázal věřit tomu, že středem křesťanství není hřích a napravení hříchu, ale láska a sdílení lásky.
Díky Richardu Rohrovi jsem postupně nějak dospěl k tomu, že křesťanské pojetí spásy není plán B jako dodatečná nebeská odpověď na to, co jsme my lidi zkazili. Že to ve skutečnosti všechno začíná kladně. Nekonečná Láska, která si poradí s nemalou, ale řešitelnou komplikací, které říkáme hřích a pád.
Jsem zároveň přesvědčen, že to hlavní, co nás mění, je proměňující působení Ducha svatého v lidském nitru, tedy pokud o to stojíme. A já jsem o to stál.

Rohr chápe hřích především jako pochroumané vztahy a říká, že by nás měl vést spíš k soucitu než k trvalým pocitům viny. Znamená to, že když upřímně usilujeme o dobré vztahy, jsou nám osobní chyby snáze odpuštěny?
Nemyslím si, že hřích, vina nebo selhání nás lidí je nějaká banální drobnost. Nemyslím si ani, že to tak vidí Rohr. Ale zároveň je fakt, že v nás lidech je jakási bezděčná tendence hledět téměř uhranutě na to, co je špatně, co není v pořádku, z čeho člověk může mít pocit viny nebo za co se stydí, až se někdy zabydlujeme v tom permanentním pocitu provinění, který je sice otevřený boží odpouštějící lásce, ale tou základní situací zůstává provinilost. Pro mě to tak bylo, já jsem se cítil provinile od narození. Je to taková zvláštní tendence sám sebe trestat.
Bylo pro mě osvobozující, když jsem si položil otázku, jestli se Bůh skutečně tak moc zajímá o hřích, jestli je to tak zásadní předmět jeho pozornosti jako u mě. A když jsem pak četl ta místa v Bibli, na která mě nasměroval Richard Rohr, musel jsem chtě nechtě dojít k závěru, že se nezdá, že by Bible Pánu Bohu připisovala takovou míru zájmu o hřích, a že křesťanství, jehož středem je hřích, je nejspíš omyl.
I moje vlastní čtyřnásobné rodičovství mě naučilo tomu, že to, že dítě zlobí, fakt není hlavní zápletka našeho vztahu. Nikdy jsem neměl radši svoje hodné děti a jen podmíněně rád svoje zlobivější děti.
Přišel jste na to, odkud pramenil ten pocit viny, který jste celou tu dobu měl?
Myslím, že to vlastně byla odvrácená strana toho, jak jsem našel cestu k víře. Že jsem prostě v křesťanském učení o hříchu dostal jméno pro ten svůj permanentní pocit nehodnosti, nedostatečnosti a selhání. To, co mě drželo v zajetí, bylo, že jsem hleděl na Krista na kříži a pořád se cítil strašně provinile. Měl jsem pocit, že to já jsem ho tam vlastně přibil. Jak bych se mohl cítit radostně a bezpečně v boží náručí, když jsem prostě vrah? Míval jsem pocit, že tak, jak se Kristus v sakrálním umění maluje na kříži, že ten jeho pohled je vyčítavý a především obviňující. Tohle jste mi udělali? To je ale hanba. Že se nestydíte.
A Richard Rohr mě nesmírně zajímavým způsobem výkladu událostí Ježíšova životního příběhu z těchto pocitů vysvobodil. Když začnete láskou, všechno ostatní si už najde svoje místo, a když láskou nezačnete, nikdy se k tomu nedostanete. Mně trvalo padesát let, než jsem dokázal uvěřit tomu, že když se 17. července 1973 v Praze-Podolí narodil maličký Pavel Hošek, že to byla v nebi dobrá zpráva.

V tom je velká naděje.
Já si hlavně myslím, že to je pravda pravdoucí. Rohr v této věci skvěle využívá pozorování psychologů. Carl Gustav Jung radí lidem, kteří zápasí s těmi stránkami svého nitra, které nedokážou přijmout: „Zkus toho nezralého, hloupého, horšího Pavla pozvat na kafe. Vyslechni ho.“
Dokud jsme v boji na život a na smrt s těmi horšími stránkami sebe samých, vězní nás to. A docela často to dopadá tak, že svůj stín nakonec promítáme na někoho jiného, abychom v něm mohli nenávidět to, čeho se bojíme sami v sobě.
Kdo je Richard Rohr? Americký františkánský kněz a spisovatel, který patří k nejvlivnějším, ale i nejdiskutovanějším duchovním autorům současnosti. Dlouhodobě působí v Novém Mexiku, kde založil Center for Action and Contemplation (Centrum pro akci a kontemplaci). Ve svých knihách se zaměřuje na propojování hluboké křesťanské mystiky, psychologie (např. práce s Jungovým archetypem stínu) a sociální spravedlnosti. Jeho hlavní myšlenkou je, že křesťanství by nemělo stát na strachu z hříchu a trestu, ale na bezpodmínečné boží lásce, která proměňuje způsob, jakým člověk nahlíží sebe, druhé i svět, a vede k proměně vztahů.
V knize píšete také o strukturálním hříchu. Není trochu paradoxní, že tolik pozornosti věnujeme vlastní vině, ale zároveň přehlížíme, že se podílíme na širších společenských nespravedlnostech? Kde ten rozpor osobně vnímáte nejvýrazněji?
Začnu Rohrem. Jako zpovědník tomu s trochou humorné nadsázky říká, že mívá ve zpovědnici pocit, že je kamenován gumovými medvídky. Dospívající mladíci mu například často v pláči a s upřímným zděšením vypráví o onanii. On to nezlehčuje, v životě konkrétního mladíka to může být vážné téma, které je potřeba brát s respektem. Jen se zdá, že jsme v chápání hříchu dospěli k bezděčnému individualistickému zúžení na několik „horkých hříchů“.
Když to srovnáme s tím, že v některých zemích děti nemají co jíst, protože na polích, kde by se mohla pěstovat pšenice, se pěstují plodiny pro bohaté labužníky, je zřejmé, že v našem porozumění hříchu existuje určitá disproporce. Tohle jsou příklady strukturálního zla, které je součástí fungování ekonomiky a celé společnosti.
I moje vlastní pojetí viny a hříchu je strašně individualistické. Člověk se často cítí provinile, pokorně nahlíží svou hříšnost, ale tím vlastně pořád přemýšlí jenom sám o sobě. A pohlcený těmi pocity si nevšimne, že zrovna míjí babičku, která potřebuje pomoct s nákupem. Já jsem si to uvědomil ve vztahu k nejbližším členům rodiny. Cítil jsem se provinile jako hrozně nevděčné, sobecké dítě vůči rodičům. Ale paradoxně ta moje provinilost nevedla k tomu, abychom se sblížili a smířili. Já jsem se jim naopak vyhýbal. Ten vztah se tím nezlepšoval, ale zhoršoval.
V křesťanských dějinách podle mě často platil pocit viny mylně za ctnost. Ale člověk, který se cítí provinile, není lepší člověk, není ušlechtilejší, obětavější, velkorysejší. Je velmi často zakletý sám do sebe.

Takže jestli tomu dobře rozumím, člověk by sice měl začít u sebe, ale neskončit tam a přejít k činům a všímavosti vůči druhým?
Myslím, že hlubinnou propojenost našeho vztahu k nám samým a našich vztahů k druhým lidem vystihuje geniálně přikázání „Miluj bližního svého jako sebe samého“. Člověk, který nemá rád sám sebe, neumí mít rád ani druhé lidi. Je vězněný tím, že sám sebe odmítá, sám sebou pohrdá. Člověk musí prožít uzdravení vztahu k sobě samému. A smířit se s tím, že jsou věci, na kterých ještě musí pracovat. Není to ale nic, s čím by si boží láska neporadila.
Jak to Rohr znovu a znovu říká, když dokážeme obejmout toho malomocného v sobě, budeme schopni velkoryse přijímat malomocné v druhých lidech. Když dokážeme obejmout toho divokého vlka v sobě, dokážeme mít více empatie a velkorysosti k divokým vlkům v druhých lidech. To jsou spojené nádoby.
Soucit není blahosklonný, není to o tom, že se někdo sklání z výšin. Je o vzájemnosti.
Jak se ale můžeme dívat s láskou na člověka, který páchá zvěrstva?
Tohle je strašně důležitá druhá strana mince. Kdyby se řeklo jen to o bezpodmínečné odpouštějící lásce, vypadalo by to, že se tím zlehčuje zlo, které my lidé pácháme, a někteří příslušníci našeho rodu v tom vynikají, až se z toho tají dech. Naprosto podstatnou druhou polovinou té pravdy je to, co Rohra vedlo k celoživotnímu aktivismu na poli lidských práv a reforem směřujících k sociální spravedlnosti. Nejen pasivně se usmívat a velkoryse přehlížet lidská pochybení, ale vyhrnout si rukávy, přiložit ruku k dílu a chránit oběti bezpráví před pachateli zla.
Pokud jsem sám svědkem nějakého velkého zla, ať už proti mně, nebo proti někomu jinému, mým úkolem je neuvíznout v pasti hněvu a nenávisti. Protože to by nikomu nepomohlo, jen by to likvidovalo mě. Stal bych se součástí problému. Rohrova rada by byla hledat s otevřeným srdcem vnitřní svobodu od hněvu a nenávisti vůči původcům zla. A pak přiložit ruku k dílu, abychom zmírnili utrpení, které zmírnit můžeme.
Jak Bůh naloží s padouchy lidských dějin, to je asi na místě nechat na něm. To není naše věc. Rohr se jako správný františkán celý život vedle kontemplace věnuje aktivismu. A to je podle mě nejpraktičtější odpověď na utrpení a zlo, které vidíme kolem sebe. Položit si otázku, co můžu udělat já, abych se stal součástí řešení, a ne součástí problému.

Zažil jste někdy něco, co byste mohl nazvat mystickou zkušeností?
S bázní a chvěním říkám ano. Já jsem ve skutečnosti od dětství zažíval chvíle, které asi nejlépe pojmenoval C. S. Lewis v knize Zaskočen radostí. Líčí tam okamžiky nesmírně intenzivní zkušenosti při setkání s krásou, až se tajil dech. Mně se to stávalo také. Například když jsem objevil knížky Jaroslava Foglara. Byly to opravdu mystické okamžiky. Jednak nad těmi knížkami a jednak potom v lese, když jsem očima změněnýma Foglarem vnímal přírodu kolem sebe.
Dlouho jsem pro to neměl jméno. Desítky let by mě nenapadlo říkat, že to je mystická zkušenost. A přitom moje cesta duchovního hledání, která nakonec vedla až k víře, byla v jistém smyslu cestou hledání výkladu a významu těchto silných zkušeností. Ale nemusely to být jen extatické okamžiky. Někdy to bylo uprostřed všedního dne najednou takové tušení sounáležitosti a spojení se světem.
Vždycky mě přitahovala tradice křesťanské mystiky. Když otevřu některou z knížek obsahujících svědectví mistrů a mistryň řeholní spirituality, mám pocit, jako bych byl u Macochy. Člověk se přiblíží k okraji propasti, podívá se přes zábradlí do hlubiny, až mu projede horká vlna celým tělem.
Prošel jste Rohrovými iniciačními rituály přechodu do zralé dospělosti. Jaké to bylo?
Pro mě to byla velmi silná, zásadní a jenom částečně sdělitelná zkušenost. Já jsem všechny ty Rohrovy knihy, které se týkají mužské spirituality a iniciačních rituálů, znal skoro nazpaměť. A i když člověk může nad knihou zažít proměňující zážitky, a mně se to děje opakovaně, jsou určité dimenze proměny, které ta kniha člověku nezprostředkuje.
Právě to rituální prostředí, kdy se člověk na několik dnů oddělí od svého dosavadního života, vypne mobil a nenosí hodinky, je důležité. Bylo nás asi šedesát a doprovázeli nás muži, kteří už tím dříve prošli. Ohromně tam působí příroda, člověk je vystaven mučivé kráse a zároveň syrovosti divočiny. Mluví se o paměti těla a o tom, že se s člověkem něco děje teprve, když symbolické činy opravdu dělá. Když jde na velký oheň spálit listí, do kterého předtím vložil všechno špatné, čeho se chce zbavit, je to jiné než sedět doma na gauči a přemýšlet o tom.
Ta zkušenost je opravdu nenahraditelná a nezprostředkovatelná. Nechci z toho dělat nějaké mystérium, jenom se hůř artikuluje, co se v člověku změnilo. Ale skutečně je v mém příběhu jakýsi předěl a svůj vlastní životní příběh vyprávím jako dobu předtím a potom.
Smrt mi celý život dýchala na krk, procházel jsem různými strachy a úzkostmi
V dětství jste byl blízko smrti. Jak o smrti přemýšlíte dnes, po setkání s Rohrovým učením a po iniciaci?
Je to téma, které mě už neděsí ani nestresuje. Dlouho to ale bylo jinak. Byl jsem v dětství vážně nemocný a smrt mi celý život dýchala na krk. Byla to velmi přísná vychovatelka. Lékaři se nad mojí postelí bavili o tom, kolik let života mám před sebou. Takže jsem jako dospívající mladík řešil věci, které by jinak přišly na řadu někdy v osmdesáti.
Procházel jsem různými strachy a úzkostmi, takovým tím smlouváním: Co mám udělat významného, abych odvrátil tu bestii? Bylo to skoro zaříkávání. Vnímal jsem smrt jako nicotu a říkal si, že tenhle život skončí dřív, než mu vůbec bylo možné dát smysl. Jako když máte dlouhou řadu násobených čísel a na konci je krát nula. Je úplně jedno, kolik těch čísel předtím bylo. A to mě do značné míry ponoukalo na cestě duchovního hledání.
Richard Rohr v návaznosti na Františka z Assisi přemýšlí o smrti jako o něčem, co člověk nakonec může obejmout. František obejme nejen malomocného a divokého vlka, ale nakonec řekne i „sestřičko smrti“. Protože smrt je silná, ale láska je silnější než smrt. Láska si poradí se smrtí.
Tenhle vesmír přes všechnu konečnost a smrtelnost, která je vetkána do jeho struktury, je vzácný dar, který se zrodil z lásky, a žádná větší síla ve vesmíru není. Díky Rohrovi a Františkovi si to teď opravdu myslím. V těch iniciačních obřadech je hodně smrti. Je to trochu trénink, protože člověk vlastně symbolicky umře. A tím zjistí, že smrt nemá poslední slovo. Že v životě přicházejí Velké pátky, ale Velký pátek není konec příběhu. I když je to trpké a nejde to relativizovat, nakonec se ukáže, že smrt je brána. Že na druhé straně smrti čeká… Život.

V knize s Rohrem záměrně nepolemizujete. Přesto je něco, v čem s ním nesouhlasíte?
Určitě. Já jsem v té knížce jen nechtěl zaclánět svým hodnotícím komentářem. Chtěl jsem nechat zaznít Rohra, samozřejmě tak, jak mu já rozumím.
Konkrétně mi někdy přijde problematický jeho způsob komunikace. On chce oslovovat čtenáře nízkoprahově, být srozumitelný pro obyčejné lidi. Ta františkánská tradice je nakonec taková a někdy to posouvají i překlady. Ale někdy je to až trochu furiantské, zdánlivě příliš sebevědomé. V americké společnosti je to mnohem obvyklejší, ale já jsem syn této země, takže tohle není úplně můj šálek čaje.
Ve skutečnosti takový ale vůbec není. Je to spíš tak, že občas provokuje nebo používá básnickou nadsázku. Já jsem ho poznal zblízka jako velmi pokorného člověka. Je to spíš žánrový způsob, jak se snaží oslovit čtenáře, než že by si myslel, že je mistr světa, který má přímou linku do nebe.
Jednu kapitolu jste nazval Tanec lásky. Tančíte?
Tančím, ale takovým zvláštním způsobem. Díky C. S. Lewisovi a Richardu Rohrovi jsem objevil prastarý obraz tance jako básnické vystižení povahy skutečnosti. Vesmír jako tanec, láska jako tanec, pohyb nebeských těles jako tanec, chvění mikročástic hmoty jako tanec. V žalmech tančí řeky, stromy, hory a všechno tvorstvo.
Před lety se mi tato taneční intuice propojila s mojí dětskou indiánskou zkušeností, kdy jsem foglarovské a indiánské tance kolem táborových ohňů prožíval s neředěnou intenzitou. Takže chodím tančit do lesa. Vždycky dost daleko od cesty, aby mě nikdo neviděl. Je krásná ta myšlenka, že člověk, který vejde do tance, se vlastně přidává k ostatnímu tvorstvu, které už tančí a zpívá k boží chvále. Od věků na věky. Člověk jako by nejdřív váhavě postával na okraji parketu a pak se přidá. Vstupuje do rytmu, kterým pulzuje celý vesmír. A podstatou toho rytmu je láska.








