Ludmila Javorová byla za normalizace tajně vysvěcena na katolického kněze. Její pohřeb, který se konal 10. října v Brně-Židenicích, nebyl jen posledním rozloučením, ale také připomínkou otázek, s nimiž se katolická církev dodnes vyrovnává. Kněz, dokumentarista a učitel Jan Hanák, který rozloučení vedl, v rozhovoru přemýšlí o jejím odkazu, strachu z žen v církvi, smyslu kněžství i odvaze proměňovat církev zevnitř.
Předsedal jste pohřbu Ludmily Javorové, při kterém zazněla i velmi ostrá slova na adresu katolické církve a jejího zacházení s ní, třeba z úst Václava Vacka. Bylo pro vás jako kněze obtížné takové rozloučení vést? Jak jste to prožíval?
Obtížné určitě ne. Ta slova považuji za inspirativní, protože neměla za cíl pouze kritizovat, ale především přinést posun v uvažování, což je podle mě důležité. Celé setkání bylo oslavou Ludmilina života a hluboký rozměr katolické liturgie je jen důkazem toho, že od církve neutíkáme, ale zůstáváme v ní.
Těžké to bylo jen ve chvíli, když jsem byl pozván Ludmilinou rodinou, abych rozloučení vedl. Když jsme se ale o tom bavili, shodli jsme se, že budu v roli moderátora. A to mi sedělo – propojit celé rozloučení a všechny ty osobnosti moderací.
Jak to, že při pohřbu takhle významné postavy české katolické církve nebyl přítomen brněnský biskup?
Nechci mluvit za něj. Dovolím si říct, že mu to nebylo vzdálené. A koneckonců to bylo vidět i na tom, jak se na svém facebookovém profilu vyjádřil hned v den Ludmiliny smrti. Myslím si, že se biskup dlouhodobě snaží o jakýsi vyvážený postoj. Snaží se být biskupem všech. Takže jeho nepřítomnost si vykládám spíš jako určitou opatrnost. Nebo přesněji střídmost. Opravdu to však není otázka na mě, ale na něho.
Ve svém dokumentu Ona je kněz pro Český rozhlas Vltava popisujete, jak vám setkání s Ludmilou Javorovou otevřelo nový pohled na vlastní kněžství. Co konkrétně jste díky ní pochopil jinak? Proměnilo to způsob, jakým sám jako kněz působíte?
Ludmila je často vnímána jako taková ta ikona ženského kněžství. A často se to zjednodušuje na to téma. Ne, že by to nebylo důležité. Ale zároveň je její osobnost mnohem širší. Už samotným způsobem svého života dokázala pojmenovat celou řadu obecných principů o tom, co kněžství vlastně znamená. A teď myslím to takzvané služebné kněžství, protože kněžství je samozřejmě mnohem širší pojem a týká se každého křesťana.

Jan Hanák je vystudovaný teolog a žurnalista. Kněz. Rozhlasový dokumentarista, držitel cen Prix Bohemia Radio a AudioReport. Autor několika dokumentů a publicistických cyklů pro Českou televizi, interviewer na ČT24. Učitel rozhlasové žurnalistiky na FSS MUNI v Brně. Dramaturg oceněných cyklů mladé dokumentární tvorby GenZ a Poslední generace. Autor knihy Za kostelem. Člen Etického panelu České televize.
Ale v tom služebném, tedy farářském rozměru ve mně osobně rozezněla mnoho různých poloh toho, jak lze být knězem. Zásadní je pro mě například její zkušenost z počátku 90. let, kdy k ní z Říma dorazil zákaz vykonávání kněžské služby. Už tehdy chápala, že kněžství není jen nastrojená služba, ale skutečná služba Bohu a lidem. „Takže koho mi, Pane, pošleš, o toho se postarám. No a on to splnil,“ říkala. Její důvěra byla neuvěřitelná.
Znáte to, když o něčem dlouho uvažujete a pak přijde důležitá osoba, která ve vás rozvibruje velmi důležitou strunu? Přesně to se mi s ní stalo. Ono je totiž velkým pokušením dnešního kněžství být jen takovým „servismanem“. To znamená spravovat faru i kostel, poskytovat svátosti a podobně. To pokušení je velké, ale vzhledem k tomu, jak málo je kněží a hodně farností, je to neudržitelné, když farář jen objíždí kostely. Ludmila mi ukázala, že kněžství je mnohem niternější a je škoda, když se to zahazuje.
Kněžství není výsadou, ale povoláním
„Byl tady strach a je dodnes, strach z ženy,“ říkala Ludmila Javorová. Tuto její větu často připomínáte. Co je to ale konkrétně za strach? Kdo se vlastně bojí a čeho?
Vnímám to jako jednu ze zásadních vět, kterou mi Ludmila kdy řekla. Stále o ní přemýšlím. Kněžství se v katolické církvi pojí s celibátními muži. To je velmi úzká životní zkušenost. Nabízí se přirozená otázka, proč není možné kněžství rozšířit do mnohem více životních zkušeností. A zdaleka nemluvím jen o pohlaví.
Ano, ve hře je určitě i ten nejhloupější strach, že my, muži celibátníci, jsme ohrožení. A kdoví, co by se stalo, kdyby se kněžství rozšířilo a přišli bychom o svou výjimečnost. Ale já bych to nerad takhle zjednodušoval. Myslím, že tam může být i jiný druh strachu, jakási úzkostlivost, abychom neudělali něco špatně. Ježíš byl prostě muž a celibátník a asi v tom měl nějaký záměr. A je relevantní o tom takhle uvažovat, i když jsem toho názoru, že bychom měli uvažovat mnohem otevřeněji.
Mě v tomto docela oslovuje Edith Stein, která o tom přemýšlela a psala. Ač sama, jestli to správně chápu, nebyla pro to, aby byla žena svěcena. Ale současně píše, že tomu podle ní teologicky nic nebrání. Dívala se na to ale pohledem liturgie, která je podle ní rozehraná i v genderovém aspektu mezi mužem a ženou. Kněžství je v tomto pojetí spojené s mužem. Žena má při liturgii jinou pozici než kněz, ale stejně významnou, protože tvoří její druhý pól. Vnímám to přinejmenším jako podnětnou úvahu a mimochodem jednu z mála, u nichž má podle mě vůbec smysl vést debatu. Všechny ty obvyklé argumenty, že to tak přece bylo vždycky, mi totiž připadají dost marné.
Kdyby katolická církev začala světit ženy, znamenalo by to automaticky změnu fungování kněžství? Jistě, jednotlivé ženy by mohly působit tak, jak se cítí povolané. Ale nehrozilo by, že spolu s úřadem převezmou patriarchální vzorce moci, které v církvi známe?
Nezačínáme z nuly. V naší společnosti už známe emancipaci žen v mnoha různých ohledech. Volební právo žen už máme opravdu dlouho a ženy v pozicích, které byly dříve vysloveně mužské, odhalují spoustu zkušeností, jak to funguje, nebo nefunguje.
Podle mě to není postavené na pohlaví, ale je to určitá osobní zralost, o čemž Ludmila také hodně mluvila. Pro ni to nebylo o tom, že by žena měla být a priori automaticky svěcena. Není to věc práva, říkala. Má do toho vstupovat ten, žena či muž, kdo má kněžské charisma, kdo je k tomu disponován a povolán. Objevují se i názory, že kdyby se to teď povolilo, ženy by jen vstupovaly do starých patriarchálních modelů a šlo by jim především o vlastní seberealizaci. Nemyslím si, že na seberealizaci je něco špatného, nesmí se z ní ale stát jediné měřítko. Ta hranice přitom nevede mezi mužem a ženou, ale mezi tím, zda je člověk zralý a směřuje k otcovské či mateřské zralosti, anebo zda zralý není. Podívejte se na dnešní fary. Ne vždy najdete na faře opravdu otce, to znamená někoho otevřeného, kdo chce a umí doprovázet a respektovat druhé. Mnohdy to jsou pavouci, tak tomu říkám, takoví ti svobodní mládenci a morousové, kteří žijí sami pro sebe.
Pojem otec a matka pro mě nejsou biologické povahy. Otcem nebo matkou se člověk stává tehdy, když si opravdu uvědomuje, že jeho život a tělo nejsou jen pro něj, ale i pro druhé. To z nás dělá duchovně plodné lidi.
Změna by to samozřejmě byla. Nicméně jeden z důležitých principů církve je ecclesia semper reformanda, církev neustále se reformující.
Synodalita není anarchie
Skrytou církev Koinótés někdy představujete jako předobraz synodální církve, o kterou usiloval papež František. Jenže tajný biskup Felix Davídek rozhodl o svěcení Javorové navzdory značnému nesouhlasu uvnitř vlastního společenství, což přispělo k jeho rozštěpení. Není v tom zásadní rozpor? A nehrozí, že si dnes skrytou církev idealizujeme, protože nám její odvaha a experimentování imponují?
Reforma nesmí popřít kořeny, to je jasné, ona z nich vychází, ale nikdy se nesmí zastavit. Ano, počítám s tím, že někdo jako já si skrytou církev idealizuje, jiný zas démonizuje. Ani jedno není správně. Máte pravdu, že Felix Davídek byl takovou lokomotivou: rázně prosazoval vize. Nedá se mu to zazlívat. Právě ve společenství Koinótés vidím živý obraz synodality vycházející ze svědectví Ludmily. Nebyli tam žádní páni biskupové, lidé si tykali a byli si vzájemně rovni, což je pro mě sama podstata synodality, která ovšem v žádném případě neznamená likvidaci hierarchie. To je právě na tom to zajímavé.
Synodalita není anarchie. Každý v ní má nějakou svou roli, která je svým způsobem hierarchická. Ne vždy se totiž podaří najít úplnou shodu, takže někdo nakonec musí rozhodnout a přistoupit k činu. Tomuto kroku ale předchází otevřená debata, rozjímání a společné rozlišování v rámci celého společenství. Právě v tom spočívá hlavní pointa.
Narážíte na Kobeřický koncil z roku 1970, na kterém došlo k tomu rozštěpení ohledně svěcení žen. Je škoda, že tam k té debatě o postavení žen včetně jejich svěcení nakonec vůbec nedošlo. Felix Ludmile říkal, že ten čas se už zavírá. Že to musí udělat a ženu vysvětit. Samozřejmě v tom hraje roli i dobový kontext a velmi specifická situace, na což se často zapomíná – místo normalizace mohl nastat další brutální útlak jako v padesátkách, hromadné zavírání nebo i popravy. A vězněné ženy potřebovaly mít přístup ke svátostem, což nebylo bez svěcených žen možné. To, že k tomu masovému zavírání nakonec nedošlo, nemohl Davídek vědět. Nebyl to hazard, jak sám říkal, ale práce Ducha. O tom jsem přesvědčený, že Davídek si nehrál jen na nějakého rebela a revolucionáře navzdory všem.
Felix Davídek tehdy otevřel něco, co dalece přesahovalo dobový historický kontext. Přesně to na Ludmilině pohřbu vystihl Václav Ventura slovy, že její svěcení se už nemůže odestát a že je navždy vepsáno do samotné DNA církve.
Mluvil jste o důležitosti rozhodnutí. Co by se muselo v katolické církvi konkrétně změnit, abychom za dalších padesát let nemluvili o podobně přehlížených lidských povoláních? A kdo by s takovou změnou měl začít?
Asi vás nepřekvapí, že ačkoli respektuju všechny poslední papeže, úplně miluju Františka. Mimo jiné proto, že vypustil pojem synodality. Velmi přesně si pamatuju, že nedlouho po jeho zvolení byla Synoda o rodině a on poslal dotazník farnostem, kde se ptal, co si myslíme o lidech rozvedených, LGBT a podobně. Poprvé se na něco takového papež ptal! Navštívil jsem v té době své přátele Halasovy – Dagmar a Františka, někdejšího desetiletého velvyslance u Svatého stolce. Zůstávali skeptičtí a pochybovali, kolik z posbíraných odpovědí se vůbec dostane až k samotnému papeži. V ten moment mi však došlo, že rozhodující je spíše samotný proces ve farnostech, tedy skutečnost, že se papež ptá a lidé mohou začít svobodně diskutovat i nahlas vyslovovat své názory. V tomto ohledu se atmosféra v církvi od doby papeže Františka změnila výrazně a nevratně.
A koneckonců jsem to viděl i na Ludmilině pohřbu. Není to tak dávno, co se zdálo, že téma skryté církve pomalu vyprchává a stává se už jen uzavřenou historickou kapitolou. I samotné Ludmile připadalo, že je čas ustoupit do pozadí a přestat o těchto věcech mluvit. Pak se ale všechno zlomilo: Zdeněk Jančařík s ní začal psát knihu, já jsem se pustil do natáčení dokumentů, Katka Tučková napsala román a Vera Všianská vytvořila divadelní hru.
A na pohřbu přijde k řečništi Jana Šídlová a během promluvy řekne, že Ludmila pro ni byla inspirativní, třebaže se s ní osobně neznala! A myslím si, že je to i proto, že je katolická církev v dobrém slova smyslu emancipovanější, než byla před Františkem.
Debata a rozlišování přece není nic proti jednotě. Neděláme revoluci. Respektujeme církev. Kdyby to tak nebylo, tak bychom v ní nebyli. Jsme její součástí. Tvoříme ji. V dějinách, myslím, svobodná debata s respektem k autoritě a kořenům církvi vždy prospívala. Pouhé poslouchání autority zmrtvuje. Rozhodně nejsem v pozici člověka, který by byl skeptický. Naopak.








