Historik Jaroslav Šebek, občanský aktivista Benjamin Roll a ředitel významné humanitární organizace Šimon Pánek diskutují o tom, jak zareagovaly církve a občanské spolky na krizi společnosti.
Jaroslav Šebek: Církev v době pandemie
V době vymknuté z kloubů musely církve nově definovat svoji roli ve vztahu ke společnosti i ve vztahu k vlastním členům. Co se týká vztahu ke společnosti, můžeme hovořit o dvou směrech: o vztahu společnosti a státních nebo veřejných institucí k církvím a pak o zpětném pohybu – církve v interakci se společenskými institucemi. Co se týká vztahu institucí směrem k církvím, řekl bych, že všechny církve bez rozdílu, katolické i evangelické, zažívaly pocit určité bezvýznamnosti. Řekl bych i určitého nezájmu ze strany institucí.
V podstatě se ukázalo, že jsou pod úrovní nejrůznějších hobby marketů a jiných prodejen třeba zahradní techniky, protože o těch bylo alespoň explicitně řečeno, zda jejich prostory budou uzavřeny nebo otevřeny. O církvích v řadě těch prvních informativních vystoupení o protipandemických opatřeních nepadlo ani slovo. Rozhodující instituce s nimi vůbec nepočítaly. Do jisté míry to dokumentuje poznatky ohledně důvěryhodnosti církví a všeobecného zájmu či popularity, které se dozvídáme z výzkumů veřejného mínění. V určitém smyslu tak pandemická krize ukázala v České republice, ale určitě i jinde, hlubší krizi: sekulární krizi, pramenící z toho, že církve jsou nepříliš atraktivní součástí společnosti.
Jsou možná jistým ornamentem, ke kterému se momentálně hlásí i některé politické struktury, ale pro společnost jsou na okraji pozornosti. Nikdo z veřejnosti mimo věřící si nekladl otázku, jak to vlastně bude s kostely. Pro církve muselo být frustrující vidět, jak jejich vliv zjevně upadá. (I když někteří církevní představitelé mají stále představu, jak jsou důležití, díky tomu, že jsou obletováni různými, často extremisticky naladěnými politiky.)
A ukázala se ještě jedna důležitá věc: jak snadno je možné zrušit bohoslužby. Jak snadno je možné administrativně rozhodnout, že bohoslužby v té podobě, jak jsme je znali desetiletí, ne-li staletí, jsou jedním rozhodnutím zlikvidovány. To je také docela frustrující zjištění. Vždyť ani v době komunistických diktatur se k něčemu takovému ve střední Evropě nikdy nedospělo.
Podívejme se nyní na vztah církví ke společnosti, ten je také do jisté míry ambivalentní. Mnozí lidé, které je možné ne úplně šťastně označit za nevěřící, vlastně neměli pocit, že jim církve přinášejí – v té době úzkosti a strachu – něco konkrétního. Samozřejmě byli tady jednotliví duchovní, kteří aktivně pracovali v nemocnicích a tam velmi silně svědčili o křesťanství, o svém postoji, ale obecně jsem měl stejný pocit jako Tomáš Halík, že vlastně nezazněl hlas naděje, hlas podpory, hlas empatie. Vedení církve naopak v osobě kardinála Duky spíš šířilo konspirativní teorie a vymýšlelo, jak se dostal virus z čínských laboratoří, aniž by řeklo něco povzbudivého. Empatie, to bylo něco, co z mého pohledu v projevech nejvyšších církevních představitelů nezaznělo. Nechci nikomu křivdit, ale z těch nejvyšších církevních míst jsem opravdu takový hlas nezaznamenal.
Podívejme se nyní na vnitrocírkevní situaci. Zde se opět projevil onen druh ekumenismu, který nespočívá v tom, zda se dotyčný křesťan hlásí k té nebo oné konfesi, ale jestli se hlásí k otevřené po- době víry, anebo k té uzavřené, k tomu, řekl bych „ghettoidnímu“ přístupu k okolí, jak to bylo typické pro církev od 19. století zhruba do doby po druhé světové válce. Bylo vidět, že mezi věřícími jsou lidé otevření, kteří jsou schopni jít část cesty „se světem“, a pak ti, kteří se tomu brání. Ukázalo se také, že lidé, jimž je blízký uzavřený přístup, byli náchylní ke všem těm konspiračním teoriím a různým teologizujícím interpretacím: to je trest za naše hříchy, a proto přišla pandemie. Tyto tendence byly bohužel podporovány i některými výroky nejvyšších církevních představitelů.
Jsem přesvědčen, že z historického hlediska k tomuto jevu dochází vždycky. Nakonec to, že v době krize se daří všem extremistickým a populistickým názorům, zmiňoval i Tomáš Halík, a bohužel ani církev tohoto nebyla ušetřena. Stačí připomenout, že dva lidé z nejbližšího okolí kardinála Duky kandidovali za extremistické strany. Snad už přichází metanoia v tom smyslu, že vlastně tato diskuse současně ukázala, že i v církevních kruzích začíná vyrůstat určité sebevědomí věřících laiků, kteří se jasně proti těmto tendencím postavili. Pozitivním zjištěním pro mne bylo i to, že i vysoký církevní hodnostář, konkrétně arcibiskup Jan Graubner, těmto snahám laiků vyšel vstříc.
Rád bych ještě vyzvedl důležitý moment, a sice snahu papeže Františka vidět v pandemické situaci duchovní impuls v důrazu na všeobecné bratrství. Doporučuji všem přečíst si jeho encykliku Fratelli tutti a další dokumenty, které z ní vycházejí, protože je to vlastně i svým způsobem rehabilitace rozdělení a terapie té propopulistické vlny, která se určitě přežene ještě dál, nejen českou politickou krajinou, ale církevní.
Benjamin Roll: Protikladné efekty
V době covidové se opět na jedné straně ukázalo, že česká společnost je schopná se v krizích semknout, pomáhat si navzájem, spolupracovat, podržet se. Tisíce dobrovolníků nabídly pomoc nemocnicím, seniorům, dětem. Neziskové organizace často nahrazovaly selhávající stát jak v koordinaci pomoci, tak v propagaci důležitých opatření. To vše ukazuje, že schopnost sebeorganizace máme velkou a doufám, že i Šimon Pánek o tom ještě něco poví. Na druhou stranu to byla velká rána pro komunitní život, pro pořádání veřejných akcí, a to jak kulturních, společenských i protestních.
V roce 2019 jsme zaznamenali velké vzedmutí občanské společnosti, probuzení sebevědomí občanské společnosti. Lidé chtěli dát najevo svůj postoj, vyjádřit protest proti tomu, kam se naše společnost a naše politika ubírá. Bylo to zastřešeno aktivitami Milionu chvilek a pro tento rozjetý vlak byl příchod koronaviru velkou ranou. Měli jsme tehdy připravený velký projekt Štafeta pro demokracii, což byly takové velké protestně-debatní akce. Podobné akce, demonstrace atd. měly na čas utrum. A to navzdory tomu, že důvodů k protestům vlastně přibývalo téměř každý den. Museli jsme hledat nové cesty fungování a nové cesty, jak zodpovědně vyjádřit nesouhlas s vládou, jak upozorňovat na její chyby a skandály. Zároveň jsme cítili velkou odpovědnost, že i my se svou sítí dobrovolníků bychom měli nějak pomoci.
Z toho se zrodila tzv. Mapa pomoci, kde jsme skrze statisíce kontaktů šířili poptávky a nabídky pomoci. Byl to hezký projekt, ale i tak jsme vnímali, že naše hlavní role je jinde: zůstává v hlídání těch u moci. Přineslo to pro nás nečekané úskalí. Najednou se na scéně protivládních aktivistů vzedmula poměrně hlasitá, i když celkově zase ne tak velká vlna popíračů covidu, odmítajících protipandemická opatření jako celek, která ve svém čele měla často představitele radikální antisystémové pravice. A jakkoli můžeme chápat oprávněnost frustrace z nekompetentního postupu vlády a dopadů opatření na jednotlivce, jejich rétorika byla pro nás nepřijatelná. Pluli jsme tak mezi Skyllou nepoctivé vlády a politiků zneužívajících moc a Charybdou hrozícího mediálního propojení se skupinou antirouškařů, odmítačů očkování atd.
Tuto krizi jsme se pokusili využít jako příležitost k proměně. Jednak jsme se mohli v této době útlumu více soustředit na interní rozvoj, strukturu, procesy a mohu říct, že z původní party nadšenců se vlastně za ten rok a půl z Milionu chvilek stala organizace a zároveň jsme našli alternativní způsoby fungování občanské společnosti, alternativní způsoby vyjádření protestů, ať už šlo o protestní procházky přes využívání online nástrojů a kampaní až po vizuální happeningy ve veřejném prostoru. Nedávno mi došlo, že vlastně teprve díky impulsům a výzvám pandemie jsme naplnili původně nepříliš promyšlenou výzvu z druhé demonstrace na Letné v listopadu 2019, kdy jsme neurčitě oznamovali, že po velkých demonstracích přijdou kreativní formy protestu a sami jsme moc nevěděli, co to teda bude. Nakonec došlo na autoprotest, na pásky Zabaveno Agrofertem, na křížky na Staroměstském náměstí a v Průhonicích... Ohlas byl až nečekaně velký.
Měli jsme také obavy z vlivu pandemie na volební chování. Blížily se klíčové volby, do kterých jsme chtěli zasáhnout, a obávali jsme se paralyzování aktivních lidí, kteří mohli pomoci v kampaních, a to jak v krajských, tak posléze v těch sněmovních. Naštěstí letní uvolnění a zároveň obavy lidí z výsledků voleb motivovaly tisíce lidí k zapojení jak přímo do kampaně demokratických koalic, tak do naší kampaně na jejich podporu. Volby tak přinesly naději, že nová vláda bude odpovědnější, a doufejme, že politici, kteří se dostávají k moci, budou více naslouchat občanům a občanským iniciativám. A to jak ve věci běžné správy věcí veřejných, tak zejména při hledání, jak zlepšovat a posilovat naše demokratická pravidla a instituce, o kterých je dnes řeč. Ty v minulém období čelily obrovskému tlaku a snahám o ovládnutí či přímo zničení. Teď je snad šance to změnit a posílit.
Občanská společnost by zde měla být aktivní a měla by být poučena z těch posledních čtyř let a zejména z posledního roku a půl aktivní opozicí i vůči nastávající vládě, protože relevantní opozice v parlamentu v tuto chvíli chybí. Myslím si, že sociální, ekologické nebo lidskoprávně demokratické organizace by měly být velmi aktivní v dialogu s novou vládou, a to zejména pokud se teď opravdu vrací další vlna pandemie.
Jako člen Českobratrské církve evangelické bych rád řekl též něco k roli církví. Byť zazněla řada kritických slov, tak aspoň v našem sboru a v některých místních komunitách jsem zaznamenal, že kromě hledání online náhrad za běžný program jsem viděl i hledání cest, jak skutečně pomoci starším členům sboru nebo v okolí, jak distribuovat roušky, jak zůstat s lidmi v kontaktu... Myslím si, že toto hledání cest, jak pomoci, je pro církev jediná ježíšovská odpověď na jakoukoliv krizi. Nebabrat se v teologizování o původu zla, ale hledat způsob, jak pomoci jednotlivcům a skutečně aplikovat Ježíšovu výzvu k lásce k bližnímu. Udržet i v lockdownu rozměr společenství a spolu s ním pomoci trpícím. Namísto strašení soudem nabízet naději, že Hospodin je s námi, že je přítomen, drží nás a celý svět ve svých rukou. To je úkol církve v krizi.
Šimon Pánek: Překvapivá solidarita
Vedu organizaci, která má skoro dva tisíce zaměstnanců. Doba covidová nás postavila před otázku, jak pokračovat v naší práci dál. Jsme zvyklí na krizové situace v zahraničí, ale tady se zároveň objevila otázka, co je teď naše role? Co s námi bude? Bylo hezké vidět, jak kolegyně a kolegové po několika dnech pocitu ohrožení, nejistoty, určité úzkosti přišli s tím, že my přece umíme podporovat děti ve vzdělávání. Zvlášť ty děti, které na tom nejsou moc dobře a které teď v tom online prostředí například nebudou „připojeny“, protože doma nemají internet a třeba ani počítač.
My přece umíme pomáhat spolu s potravinovými bankami i těm, kteří žijí často třeba v nějaké šedé nebo černé ekonomice, chodí na brigády a dostávají peníze na ruku a teď ze dne na den o ty brigády přijdou, třeba v restauračním a pohostinském sektoru. Umíme pro ně připravit ty potravinové balíčky. Umíme pomáhat s dluhovou problematikou...
Tak jsme si řekli: postavme tyhle tři pilíře a nabídněme je společnosti, nikoliv jako něco proti covidu, protože nejsme zdravotníci ani záchranáři, ale proti dopadům pandemie na tu slabší část společnosti. I když platí, že krize je šance pro změnu, dopadá vždycky nejtíživěji na ty nejslabší. Nemají rezervy a jsou prostě slabší, ohroženější. Pracujeme asi v 25 zemích a samozřejmě ti první, kteří to pocítili, byli námezdní pracující. Ti, kteří čekají na kraji města se svou lopatou nebo košem a nechají se najímat na denní práce na stavbách, v tržnici, při nakládání a vykládání aut někde třeba v zemědělství a žijí v podstatě bez rezerv.
Rozhodli jsme se tedy za dodržení co nejpřísnějších pravidel, abychom neohrozili naše klienty, stavět tyhle tři pilíře. Vypsali jsme na to sbírku, ale úmyslně jsme nechtěli jít do televizní kampaně, nechtěli jsme strhávat pozornost upřenou na ty, kdo byli v první linii, na zdravotníky, sestry, nemocnice, a přesto reakce lidí byla úplně fascinující. Od loňska jsme dostali skoro sto milionů korun na to, abychom pracovali v Česku a pomáhali tlumit dopady covidu. Umožnilo nám to mimo jiné najmout sto nových finančních a dluhových poradců a vyslat je do regionů, kde žádná neziskovka zadarmo takové dluhové poradenství neposkytuje. Často sedí na radnici u starosty nebo ve škole. Dnes už spolupracujeme hodně s místní samosprávou, která vidí, jak důležité je pomoci lidem, aby se nepropadali do dluhů. Za ten rok jsme měli 10 000 klientů dluhového poradenství.
Samozřejmě pak máme tendenci navrhovat, co s tím. Nechceme být jako křeček v kleci, který jenom běží. V dluhově-exekučním prostředí je to mimořádně složité. Ve hře jsou desítky miliard korun, které by někdo rád získal. Jakákoliv změna je vlastně spojená s velkou odvahou politiků vyrovnat se s různými tlaky. Kupodivu se za covidové krize povedlo zrušit absurdní dětské dluhy a na jaře prošla velká novela exekučního řádu, nakonec tříměsíční tzv. milostivé léto. Povedlo se přesvědčit stát, že dluhy u veřejných institucí bude možné splatit tak, že dlužník zaplatí jistinu a všechna ta příslušenství za něj částečně vyrovná stát nebo mu budou odpuštěna. Pokud se to povede, pomůže to až 250 tisícům lidí.
Obecně si myslím, že společnost je po pandemii vnímavější. Nedá se to spočítat, ale myslím si, že po tornádu na Moravě by ta odpověď ve smyslu finanční solidarity nebyla tak velká, kdyby to nebylo na konci covidového období. Hodně lidí si uvědomilo, že potřeba pomáhat si je velmi důležitá a že nikdy nevíme, koho se to bude týkat zítra.
Zároveň musíme mít na paměti růst veřejného dluhu. Teď bude nutné, pokud ne snižovat, tak aspoň nárůst zastavit, a to může znamenat méně finančních prostředků ve veřejném prostoru. To pravděpodobně bude znamenat omezování finančních prostředků i na ty „nadstavbové“ služby postavené na humanismu a solidaritě. My máme všeho všudy 8 % finančních prostředků od státu, ale je mnoho organizací a skupin, které dělají pro stát a společnost nesmírně důležité sociální, zátěžové a další služby, ale jsou financovány i třeba z 50 % státem. A tam mám trochu obavy. Tam si myslím, že naší rolí je být středo-pravé vládě včas opozicí, říct jim přímo: měli jste naši podporu, tak teď nechceme slyšet arogantní, liberálně-pravicovou rétoriku o tom, že to ti chudí lidé nějak překlepou.
Že ubývá veřejných peněz, je už ve světě patrné. Některé velkorysé donorské vlády, jako třeba vláda britská, už výrazně snížily finance na práci ve světě. Člověka v tísni se to možná netýká, patříme mezi tu nejschopnější čtvrtinu humanitárních organizací a snad nepřízeň veřejných donorů nějak zvládneme. Ale to samozřejmě nevyřeší situaci všech. Pandemická situace přitom naopak vyžaduje větší pozornost a mezinárodní pomoc.
Například situace v Africe je tikající bomba. Vůbec nevíme, nakolik je tam covid rozšířen. Proočkovanost v Etiopii, kde máme svou největší misi, je 1,5 % stomilionové populace. Netušíme, co se bude dít. Nicméně nemá cenu se hroutit, spíš to vnímám jako stav, který prostě musíme překonat. Mnoho organizací, mnoho jednotlivců ukázalo, že je potřeba pomáhat a že to má smysl. A vlastně si myslím, že jako společnost z toho můžeme vyjít spíš posíleni než oslabeni.
Text je zkráceným a upraveným záznamem diskuse, uskutečněné v rámci VII. Fóra dialogu s názvem Role institucí v čase krize, které proběhlo v pražských Emauzích 23. října 2021.
Autor: redakce Universum
Zdroj: Revue Universum