Na trávníku před malou samoobsluhou na naší ulici si jednoho dne někdo vykolíkoval kousek půdy. Celé léto jsem pak sledovala, jak se z obyčejného trávníku, kde se venčí psi, stává záhon květin – a přemýšlela jsem, kde vlastně končí náš domov.
Na trávníku před malou samoobsluhou na naší ulici si někdo vykolíkoval prostor. Zatloukl do trávy kůly, spojil je tlustým lanem a vytvořil tak záhonek. Zvědavě jsem okukovala ten zabraný malý prostor a čekala, co se bude dít. Nikdy jsem tam nikoho neviděla pracovat, ale záhonek se během dnů a týdnů proměňoval.
Uprostřed běžného trávníku, jaký známe z různých veřejných prostor, kde se venčí psi z širokého okolí, kudy probíhají děti, aby si zkrátily cestu, když jdou ze školy do obchodu koupit si žvýkačky nebo nanuka, se začalo rýsovat něco jiného.
Někdo celý prostůrek nejdříve zryl. Pak se v rozích čtvercového záhonu objevily první sazenice trvalek. Postupně přibývaly další trsy rostlin. Jak se oteplovalo, pozvolna rozkvétaly. Některým rostlinám se dařilo, některé zvadly. Žádný plevel, většinou byla půda zkypřená a rostliny zalité. Nebylo to nic zvláštního, u čeho by člověk stanul ohromen obdivem, ale byl to hezký snaživě budovaný záhon květin. Uprostřed nudných travnatých ploch mezi stromořadími to bylo něco pozoruhodného. Asi po měsíci se objevily cedulky s prosbou, aby majitelé nenechali své psí miláčky hrabat v záhonku a čurat na květiny. Všimla jsem si, že mne udivilo, že je vůbec zapotřebí něco takového psát. No asi bylo. Pak zřejmě někdo zpochybnil právo záhonku na legální existenci a místo varování majitelům psů bylo potřeba zveřejnit, že záhonek vznikl se souhlasem a za podpory městské části. Nad tím jsem taky kroutila hlavou. Tohle může někomu vadit? No asi může. Lidé jsou různí.
Krásenky před samoobsluhou
Přes celé léto jsem kolem záhonku procházela s radostí. Vždycky jsem se dívala, co nově kvete, hodnotila, jestli něco nepřibylo, a oceňovala, že odkvetlé květy někdo pečlivě odstranil, poléhavé stonky vzpřímil a zpevnil oporou. Ten záhonek mi působil radost.
Uvědomila jsem si, že nejsem sama, kdo se tak cítí. Naše paní sousedka mne potkala před domem, protože ona se už vracela z obchodu se snídaní v síťovce, zatímco já jsem teprve vycházela, a nadšeně zvěstovala, že před samoobsluhou už kvetou krásenky. Slíbila jsem jí, že si je určitě prohlédnu. Když jsem pak na chviličku postála u bohatě kvetoucích růžových a bílých trsů krásenek, napadlo mě, že takhle také vypadají věci veřejné.
Někomu není jedno, jak vypadá bezprostřední okolí jeho bydliště, a neváhá pro to něco udělat. Někdo se rozhodl, že jeho domov nekončí na rohožce před bytem, ale je určen širším kruhem okolí. Pro někoho to může být domovní chodba, kde sbírá odpadky a stará se o nástěnku. Pro jiného je domovem předzahrádka nebo trávník u domu. A tak se může pojetí domova rozšiřovat docela libovolně. Kam až člověk dosáhne, na co tak právě stačí.
Bůh nás v prvním proslovu k lidstvu pověřil správou země. To může znamenat spoustu věcí, ale jednou z nich je, věřím, i ten záhonek v trávníku před samoobsluhou na naší ulici.




