Všimla jsem si, že podvědomě vyhledávám klidná místa. Často se ohlížím po útulně působících koutcích, které připomínají pohodlné křeslo se stojací lampou a stolečkem na hrnek čaje, časopis nebo knihu.
To křeslo ale nikdy nestojí jen tak na chodbě u zdi nebo uprostřed pokoje. Většinou je umístěné tak, abyste při pozvednutí očí od knihy uviděli z okna nebo aby váš pohled padl na zátiší pokojových rostlin.
Jiné koutky vypadají jako maličký balkon, kam se vejde třeba jen jedna kovová židle a pár květináčů. Židle je však opatřena naducaným polštářem a květináče překypují zelení a květy. Nejspíš tam někde visí i drobná světýlka nebo lucerny se svíčkami.
Mé oblíbené úkryty, které si vždycky s velkým požitkem prohlížím, jsou napůl schované lavičky v zahradách nebo parcích. Noří se do stínu stromů, schovávají se v keřích a nabízejí výhled na květinové záhony nebo jezírko s vodotryskem. Někde v blízkosti sice vede cesta, ale vše je uspořádáno tak chytře, že lavička na první pohled není téměř vidět.
O lesních mýtinách a pasekách ani nemluvím. Krásná hromada klád, široký pařez, improvizované sedátko u studánky s plechovým hrníčkem na řetízku nebo posed s výhledem do kraje – to všechno jsou nádherná, tichá místa.
Když vidím takové místo třeba jen na fotografii, zasním se a představuji si, jaké by to bylo, kdybych si tam alespoň na chvilku sedla. A když je potkám ve skutečném životě, pokusím se je alespoň na krátkou dobu obsadit.
Dříve jsem si myslela, že po nich toužím jen pro jejich krásu. Kdo by nechtěl spočinout v příjemném prostředí na pohodlném sedadle s pěkným výhledem? To ale není ten pravý a nejhlubší důvod. Některá místa na zemi nám totiž připomínají, že život nebyl určen ke spěchu. A ja si to potřebuji připomínat.
Vlastně spíš než krásná místa vyhledávám místa tichá. Taková, která mi ukazují, že ticho stále existuje, že je možné se do něj ponořit a odpočinout si v něm. Oslovuje mě prostředí, ve kterém samovolně zpomalím a zastavím se. Místa určená k vychutnání samoty a ticha jsou navíc většinou i krásná – nějak se to navzájem přitahuje.
Když si tam sednu a zhluboka se nadechnu, pokračuje se mi líp. Najednou vím, kam jdu, připomenu si svůj cíl a cítím se osvěžená
Přesto ve svém životě tahle krásná a tichá místa zatím příliš nevyužívám. Většinou jen projdu kolem lavičky u fontány a napadne mě, jak hezké by bylo si tu jen na chvilinku sednout a prostě být. Kochat se stromy a keři, naslouchat zurčení vody, pobavit se sledováním holubů, kosů nebo kavek…
Jenže si nesednu, dokonce ani nepostojím. Pádím totiž dál. Říkám si, že přece nejde, abych si jen tak uprostřed dospěláckého dne sedla do parku a koukala do prázdna. Dnes se nemůžu zastavit, musím už být za chvíli někde jinde, ale jednou to určitě udělám – vždyť je to tu tak krásné… Neříkejte, že to neznáte.
Život však plyne a my bychom si měli vychutnat všechny dobré věci, které nám nabízí. Tichá místa mezi ně bezpochyby patří. Myslím, že se na ně začnu zaměřovat o něco víc.
