Nejen v Evropě, ale i jinde na světě se i navzdory vizuálně přesexualizované době hovoří o tom, že lidé přestávají žít pravidelným partnerským sexuálním životem. Napříč generacemi se důvody sexuální pasivity liší. Patrně tím nejdůležitějším a nejrozšířenějším jsou stresové životní situace, únava, přepracování, online digitální svět a všude dostupná pornografie. Sekulární a církevní společenství bude v tomto ohledu dost podobné.
Nedivím se, že sexuologové a lidé zabývající se partnerskými vztahy bijí na poplach. Pokud je totiž člověk permanentně unavený, přepracovaný a v zajetí digitálních technologií, které s námi sdílejí i postel, je na místě otázka, k čemu život, v němž se člověk jednou za měsíc nebo za dva přinutí k sexuální intimitě, vlastně je.
Je správné, když se v určité fázi života, například v rodičovství, na čas vzdáme něčeho, na co už prostě není energie ani čas. Vzdá-li se ale člověk intimity a jejího sexuálního projevu, může se mu stát, že se po čase probudí vedle člověka, ze kterého se místo partnera stal spíše bratr, sestra nebo dobrý kamarád.
Podle mého osobního názoru život našich prarodičů nebyl nějak zvlášť lehký, pohodový a beze stresu. Prožili jednu či dvě války, dva strašné totalitní režimy, emigraci a ne úplně snadné ekonomické podmínky. Přesto se jim narodily děti a nejen v literárních vzpomínkách velkých osobností je patrné, že nebyli tolik vyhořelí a prázdní. Co se tedy změnilo a proč někdy připomínáme i v běžném provozu obyčejných dní nosiče, kteří zrovna vynesli dvěma výpravám zásoby na Mount Everest?
Poslouchal jsem nedávno italský rozhlas, v němž si jedna psycholožka pokládala zajímavé otázky. Když odkládáme důležité a nejen v náboženském ohledu tak vzácné věci, jako je intimita, blízkost a sexualita, „na potom, na víkend, na konec měsíce, na dovolenou, na léto…“, nedopadne to ve většině případů tak, že to vlastně odložíme na nikdy? A co když se toho víkendu nebo léta už nedočkáme a věci, které měly být řečeny – slovem, city a něhou – už nikdy řečeny nebudou? Co vlastně člověka vede k tomu, že ty nejkrásnější věci odkládá a dává se připoutat pěnou všedních dní, jejíž synonymum je dnes online, AI, digitální věčno?
Církve částečně, někde úplně ztratily kredit, aby mohly přispět třebas i jen do odborné sexuologické debaty. Není snad nic horšího a trapnějšího, když se v kostele rozmlouvá o sexualitě, tím spíš, že sexuální zneužívání jdoucí ruku v ruce se spirituálním a mocenským nátlakem udělalo mezi lidmi tolik zlého.
Přesto jsou mnohé biblické příběhy obrovským mistrovským plátnem o radostech i peripetiích partnerského života včetně jeho nejintimnější oblasti – sexuality. Bez něhy, intimity a vášně by se život smrskl do koloběhu povinností. Podstatou a smyslem lidského života však v křesťanském ohledu nejsou jen povinnosti, ale péče o duši.
Jedině opečovávaná duše, kterou se člověk učí mít rád a dává jí to, co ji opravdu dokáže nasytit, má ještě naději, že nebude odkládat nejintimnější věci lidského života „na potom“. Člověk, který vzácné věci a vztahy odkládá, by si měl položit otázku, jestli nakonec nebude „na potom, na jindy, na až bude čas“ odložen i on sám.
