Prázdniny jsou v plném proudu. Pro mnohé z nás představují čas dovolených, zpomalení a odpočinku. Jenže odpočívat bývá někdy těžší než pracovat. V této souvislosti bych se rád zamyslel nad čtvrtým přikázáním.
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče, ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Exodus 20,8–11, Bible
Několikrát jsem slyšel obhajovat toto přikázání zhruba těmito slovy: „Přikázání, aby člověk odpočinul, je v Desateru proto, abychom byli ještě výkonnější. Unavený člověk toho totiž tolik nestihne. Kdo chce podat dobrý výkon, musí se občas zastavit, jinak dopadne jako struna, která se natahuje tak dlouho, až praskne.“
Jenže je otázka, zda byl Bůh na konci tvoření vesmíru tak unavený, že si potřeboval odpočinout, protože kdyby si neodpočinul, asi by vyhořel. Nechci se pouštět do spekulací, zda se Bůh může, nebo nemůže unavit. Jsem si nicméně jistý, že důvodem jeho odpočinutí nebyla únava. Co tedy bylo smyslem Hospodinova odpočinutí, z něhož se odvozuje čtvrté přikázání?
Mít prostor si říci dost!
Když čteme zprávu o stvoření, důvod Božího odpočinku je tento: Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Gn 2,1–3
Dvakrát zde čteme, že Bůh dokončil, a dvakrát, že přestal. Prostě v určité chvíli Hospodin řekne: takto to stačí, dost. Tato krátká zmínka ukazuje na důležitý princip. Konkrétně na schopnost dokázat něco dodělat, to či ono prohlásit za dokončené a poté se zastavit a odpočinout.
To je úžasná zpráva pro perfekcionisty, workoholiky i lidi s mesiášským komplexem. Zní takto: i když jde to či ono udělat lépe, více a dokonaleji, můžeme se zastavit a odpočinout. Pro některé rodiče to znamená dokázat si říct: dost, dětem jsem dal, co jsem mohl, a teď je to na nich. Pro pracující to znamená říct si: dost, nebudu si práci tahat domů a odstoupím od ní alespoň sedmý den.
Znamená to dokázat čas od času přehlédnout svůj život, to, co zde tvoříme, a důvěřovat, že když chvíli nebudeme pracovat, svět se nezhroutí. Sedmý den je výzvou, abychom týden po týdnu nahlédli na to, co jsme dokončili a co dobrého jsme přijali z Božích rukou. Zároveň je i výzvou k vděčnosti.
Z čeho vychází má hodnota?
Jedna z oblastí, z níž jako lidé odvozujeme svoji hodnotu, je práce a s ní související úspěch a výkon. Když nám někdo řekne, že má čas, nebo dokonce že nemá co dělat, díváme se na něj jako na blázna nebo jako na flákače. Jak to, že má čas? A když ho má, jak to, že si ho něčím nezaplní?
Vzpomínám si, jak mi jeden kazatel říkal, že si vždy v šest ráno zapínal lampičku, aby si lidé, kteří chodili do práce kolem jeho okna, mysleli, že něco dělá. Skutečně něco dělal – spal dál. Chtěl svému okolí ukázat, že je pracovitý. Jenže moje hodnota by měla vycházet z jiných kořenů než z práce a z toho, co jsem skrze práci dokázal. Neobhajuji tím lenost, ale moje hodnota by měla mít zdroj v tom, že mě Bůh nekonečně miluje, nikoli v tom, že jsem lepší a výkonnější než druzí nebo že jsem toho dokázal víc.
Schopnost odpočívat nás vede k tomu, aby se nám práce nestala bohem. Jedno ze zdůvodnění sedmého dne v Desateru pochází z Egypta. Hospodin Izraelcům připomíná, že v Egyptě byli otroky, a jako otroci neměli nárok na odpočinek.
Dnes můžeme být otroky nejen faraona, ale i práce. Když nad tím přemýšlím, někdy se náš život příliš neliší od života otroků. Jen místo faraona nastupuje zaměstnavatel, někdy pocit zodpovědnosti, jindy prostě neschopnost odpočívat. Ve čtvrtém přikázání slyšíme skvělou zvěst: „Je správné se zastavit, je potřeba odpočinout.“ Kdo se nedokáže zastavit, připomíná otroka.
Šabat jako nenahraditelný pokoj
Když jsem byl mladší, učili jsme se zpívat Internacionálu. Slova zněla: „Ta práce, matka pokroku, a s ní armáda otroků jde hájit svoji čest…“ A pak následovala slova, která připomínala náboženské uctívání: „Buď práci čest!“ V době komunismu to byl i pozdrav mezi dělníky: Čest práci. Dnes se podobným věcem smějeme a kroutíme nad nimi hlavou. Jenže se obávám, zda jsme se nedostali do podobné situace, tentokrát ovšem z vlastní vůle.
Proč na sedmý den Bůh klade takový důraz? A proč je v našem případě často poslední věcí z Desatera, kterou bereme vážně? Když se vrátím do svých mladých let, vzpomínám si, že když jsme byli o prázdninách na chalupě, museli jsme pěšky asi čtyři kilometry do sboru a stejný počet kilometrů zpátky. Jako dětem se nám to pochopitelně nelíbilo. Když jsem se ptal rodičů, proč to tak je, odpověděli mi, že se jedná o sedmý den a ten patří Pánu Bohu.
Možná bychom se nad tím dnes ušklíbli. A asi bych to se svými dětmi řešil jinak. Přesto jsem nad tím musel přemýšlet a určitou odpověď jsem našel v knize E. Wiesela Návrat do Sighetu. Začtěme se do jeho slov na konci knihy: „Nevím, co bych dal za to, kdybych mohl znovu prožít šabat v mém městečku kdesi v Karpatech. Bílé ubrusy, mihotavé plameny svícnů, zářící tváře kolem mne, melodický zpěv dědečka… Tohle vše mi chybí ze všeho nejvíc: nenahraditelný pokoj, nezastupitelná zádumčivost, kterou šabat v Sighetu dával svým dětem – velkým i malým, mladým i starým, chudým i bohatým.“
Nechci vyvolávat nostalgii, ale čtvrté přikázání nás učí, že je moudré se zastavit, poohlédnout se zpět a určitý čas věnovat Pánu Bohu. Zároveň nás Bůh tímto přikázáním učí, že ve svém životě potřebujeme řád, který nás chrání před ničivým chaosem. Tímto řádem je sedmý den, v němž odpočívám, zaměřuji se na Boží věci a zároveň jsem chráněn před tím, aby se mi práce stala bohem.
