Duchovní zneužívání bývá méně viditelné než to sexuální, přesto může zanechávat stejně hluboké rány. Německá teoložka Doris Reisinger ve své knize Spirituální zneužívání v katolické církvi (Petrinum, 2025) ukazuje, jak fungují mechanismy zanedbávání, manipulace a násilí v náboženském prostředí. Nabízí nejen svědectví a analýzu problému, ale také konkrétní cesty k jeho prevenci.
Pokud nový pražský arcibiskup Stanislav Přibyl označuje řešení sexuálního zneužívání v církvi za svou prioritu a dokládá to červnovým podepsáním memoranda o spolupráci se spolkem Někdo Ti uvěří, pak kniha Doris Reisinger pomáhá pochopit, jak rozsáhlý a zraňující problém to je.
Jistě, k takovému zneužívání dochází napříč společností i v jiných církvích, ovšem na té římskokatolické, která podle odhadů čítá čtyři sta tisíc lidí, je to křiklavě znát, jako na jakékoli jiné instituci, která se více či méně označuje a považuje za nositele dobra a morálky.
Tím spíš by mohla jít příkladem v řešení takového zneužívání celé širší společnosti. Doris Reisinger, německá teoložka a filozofka, nabízí hluboké pochopení mechanismů duchovního zneužití, o němž se mluví daleko méně než o tom sexuálním, třebaže mu často předchází nebo je jeho součástí. A co víc, radí, jak se s ním církev (a tím i jiné instituce) může vypořádat.
Duchovní zneužívání vždy zraňuje spirituální autonomii
Zneužívání není náhoda ani nehoda. Základní myšlenkou Reisinger je, že duchovní zneužívání vždy zraňuje spirituální autonomii – to znamená právo na individuální duchovní život jednotlivce. Zneužívání je porušením práva na takové sebeurčení.
„Každý, kdo omezuje schopnost jiné osoby spirituálně jednat, se dopouští jejího duchovního zneužívání.“ Taková maxima zní nekompromisně tvrdě, autorka staví laťku hodně vysoko. Není se čemu divit, sama byla členkou křesťanské komunity Das Werk, v níž zažila duchovní i sexuální zneužití na vlastní kůži.
Tato traumatická zkušenost jí pak sloužila jako motor v akademickém zájmu o problematiku na Goethově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Svou zkušenost zneužívání reflektuje v oceňované knize z roku 2014 Nicht mehr ich. Die wahre Geschichte einer jungen Ordensfrau (Už ne já. Pravdivý příběh mladé řeholnice).
Než okomentuji neúprosný způsob, jakým je zneužívání vymezené, je třeba nasvětlit autorčino pojmosloví a východiska. Schopnost spirituálně jednat, kterou zneužívání vždy porušuje, znamená vědomě a samostatně nakládat s duchovními zdroji. Takové zdroje se dá představit jako nástroje a podněty, z nichž člověk čerpá pro hledání smyslu života.
Reisinger vychází z liberálních pozic – tvrdí, že neexistuje jeden smysl života, jeden platný soubor příběhů, pojmů nebo rituálů, protože se liší ustrojení i potřeby jednotlivců. Neexistuje jediná katolická spiritualita (!), je vnitřně rozrůzněná a její odlišné proudy přináší pestrou nabídku pro duchovní potřeby druhých. Spirituální sebeurčení je pak stav, kdy člověk umí nacházet smysl a cíl vlastního života způsobem sobě vlastním za využití příslušných spirituálních zdrojů, které umí uvážlivě uplatňovat.
Jak se ztrácí duchovní svoboda
Reisinger rozlišuje tři formy duchovního zneužívání a každou z nich dopodrobna vysvětluje. Jde o spirituální zanedbávání, manipulaci a násilí. Tyto formy tvoří pomyslnou škálu, na jejímž vrcholu stojí spirituální násilí jako extrémní, avšak bohužel ne ojedinělé vyústění celého procesu. Oběť je v takovém případě nucena k odříkání, je izolována od okolí, vykořisťována, může podstupovat drastické „léčení“ a v mnoha případech bývá zneužívána i sexuálně.
Oběť už zde nemá prakticky žádný prostor vnitřní svobody, je totalitně ovládnutá svými představenými. O stupeň níže se nachází manipulace, kdy určitá duchovní svoboda oběti ještě existuje, ale je napadána a pomocí různých technik podkopávána. Cílem takových praktik je přinutit oběť vidět svět očima manipulátora.
Ještě nezřetelnější rovinu představuje zanedbávání. A právě zde je autorka velmi přísná, protože za zneužívání považuje i situace, kdy duchovní (ať už je to kněz, doprovázející nebo jiná osoba s duchovní autoritou) nepředkládá lidem sobě svěřeným a jim na míru dostatečně rozmanité podněty k duchovnímu životu, slovníkem autorky duchovní zdroje. Je to však vůbec možné? Nemůže být pak z takového druhu zneužívání právem obviněn téměř jakýkoli duchovní?
I kdyby nabízel jemu známé zdroje, neobsáhne přece nikdy všechny tak, aby ukojil duchovní potřeby všech, ne? Navíc Reisinger zneužívání spojuje s narušováním spirituální autonomie. Takovýmto „zanedbáváním“ přece nemusí být autonomie svěřených věřících manipulována. Je tedy zanedbávání ve skutečnosti už zneužíváním, jak tvrdí autorka, nebo pouze určitou branou k němu?
Povinná četba (nejen) pro církev
Text Reisingerové je však namístě předně vyzdvihnout a doporučit. Předkládá mimořádně srozumitelným jazykem a v přehledné kompozici závažné téma, jemuž je zapotřebí postavit se čelem.
O jak závažnou problematiku jde, má čtenáře přesvědčit už na prvních stránkách sada krátkých a srdceryvných svědectví zneužitých. Reisinger předkládá stručné definice, je schopná srozumitelně je vysvětlit, a to i za použití analogií z běžného života, například vztahu v manželství.
Vedle očitých výpovědí, na nichž napříč knihou demonstruje různorodost zneužití, ukazuje na prevenci a nástroje, s jejichž pomocí mu lze zabraňovat. Za nezbytnou podmínku prevence považuje schopnost křesťana ustát jiný výklad, než jaký mu zprostředkovává duchovní autorita. A nástroje? Nejdůležitější v rukách církevních představených je podle ní „důsledné vyžadování, uplatňování a provádění kanonických norem, které chrání duchovní sebeurčení“.
