Církev i teologie odjakživa bojují s tím, jak srozumitelně vysvětlit samotné jádro křesťanství. Za 2000 let trvání církve se naštěstí našlo dost mužů a žen, jimž se podařilo tlumočit evangelium a z něj plynoucí duchovní energii lidem tak, aby nebyli na pochybách, komu že to vlastně uvěřili a za kým jdou.
Jednou ze skutečností, která dnes podléhá spíš pojmům a jazyku vědecko-fantastických filmů než jazyku víry, je posvátno. Nejen v postkomunistických zemích, ale i v demokratických zemích bez přerušené náboženské tradice někde téměř vyvanulo vědomí tohoto pojmu a způsob, jak o něm lidé běžně hovořili a jak ho prožívali. Dodnes se setkávám u dospělých i dospívajících s určitým ostychem až váháním, mají-li slovy vyjádřit to, co se jich na duchovní úrovni dotklo. Jinak řečeno – vyjádřit dotyk Boha a jeho tajemnou přítomnost v lidském životě.
Tři příklady ztělesněného posvátna
Lidé mají občas zvláštní představy o tom, co to posvátno je (Bůh, svátosti, stvořený svět) a jak se s ním vypořádat. Moc k tomu nepřispěla ani církev, která v průběhu času přidala kostelům, bohoslužbám, svátostem a kázáním někdy až neúnosně magický ráz, doplněný o štábní kulturu chování. Nedivím se, že někdo vnímá kostel jako temné, ne moc přitažlivé místo, v němž se kdekdo stydí i za to, že zakašle nebo jeho dítě zapláče. Občasné pohledy věřících na „nevěřící“, že „tohle se přece v kostele nedělá“, tomu moc nepomáhají. Přitom prožitek posvátna, od něhož se může kdokoliv odrazit k poznání posvátna víry, liturgie a svátostí, máme každý na dosah a ve svém srdci. Třeba tyhle tři příklady:
1) Asi každý zažil u svých prarodičů nebo rodičů, že měli doma jeden „lepší pokoj“, ať už to byla ložnice nebo jídelna. Vzpomínám na dům básníka a grafika Bohuslava Reynka a jeho synů v Petrkově, kde jsem skrze Jiřího a Daniela mohl nahlédnout do „parádního modrého pokoje“, který připomínal lepší časy a působil jako malý chrám. Mám před očima podobné pokoje těch, kteří už nejsou na světě. Chodilo se do nich málo, udržovaly se v dokonalém pořádku, bylo v nich ticho, zvláštní vůně, světlo, klid. Nebylo v nich žádné „posvátno“ v uvozovkách, ale opravdové posvátno, které člověka pozvedalo na duchu a dávalo mu pocit jistoty.
2) Jeden z proudů židovské tradice chápe intimní styk mezi manžely jako svého druhu bohoslužbu či liturgii. Dva milující se lidé se v aktu tělesně-duchovního spojení přibližují tomu, co je typické i pro Boha – perichoreze čili vzájemné prolínání, prostupování, přebývání. V takovém dobrovolném a láskyplném aktu je všechno čisté a posvátné. Kdo měl štěstí takové prolnutí prožít nebo ho zažívá, ví moc dobře, co to je posvátno, jak je vzácné a křehké a k čemu člověka vede.
3) Svět kolem nás. Chrám přírody a zvláště maličkosti, které v běhu všedních dní lidem unikají. První lístky lípy, první pampelišky, minarety stromů v tichém lese, ledňáček letící nad hladinou, první vlaštovky, západ slunce, letní bouřka. To všechno je svým způsobem posvátné. Záleží jen na nás, co s tím uděláme a jak si tím necháme obohatit své srdce. Kdo očima pohladí sedmikrásku
a vezme do dlaní vodu z horské řeky, nebude dlouho dumat nad tím, na co je v kostele svěcená voda a vitráže.
Nebojme se posvátna kolem sebe a v nás. Není bezúčelné. Stojí za ním Ten, kdo přivítá ve své náruči plné lásky kohokoliv, kdo o to stojí.
