Páteční setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa a viceprezidenta J. D. Vance s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským v Oválné pracovně Bílého domu bylo přinejmenším znepokojující. Trump a Vance ostře kritizovali Zelenského, jehož země se už tři roky brání ruské agresi.
Američtí představitelé opakovaně vyčítali Zelenskému „špatný přístup“ a neuctivost kvůli tomu, že podle nich dostatečně neděkuje USA za vojenskou pomoc. Přitom právě Trumpova administrativa v minulosti podporu Ukrajině brzdila, zatímco klíčovou vojenskou pomoc poskytla až administrativa Joea Bidena.
Zelenskyj ve skutečnosti opakovaně veřejně děkoval Spojeným státům – před televizními kamerami v USA, v Evropě, a dokonce i přímo během tohoto setkání, zatímco na něj Trump útočil. Celá schůzka tak spíše než seriózní diplomatické jednání připomínala koordinovaný útok na ukrajinského prezidenta, přestože byla původně prezentována jako diskuse o dodávkách vzácných surovin z Ukrajiny do USA v rámci navrhované mírové dohody s Ruskem.
Média o této události informovala jako o „vyhroceném střetu“, což je zavádějící. Střet obvykle znamená, že po sobě křičí obě strany. Zelenskyj se však držel diplomatického tónu, zatímco Trump se svým viceprezidentem byl tím, kdo vykřikoval obvinění.
Donald Trump v rozhovoru kritizoval Zelenského za jeho nenávist vůči ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, který invazi na Ukrajinu naplánoval a vede. Trump prohlásil, že „nemůže uzavřít dohodu s někým, kdo tolik nenávidí“. Tento postoj je přinejmenším kontroverzní, protože ruská armáda zdevastovala ukrajinská města, způsobila statisíce obětí a okupuje přibližně 20 % ukrajinského území. To však není vše – Putin již v roce 2014 zahájil první fázi své agrese, kdy anektoval Krym.
Kdyby byl kdokoliv z nás prezidentem Ukrajiny, mohl by si dovolit Putina nemít v nenávisti? Pokud ne, jaký by to byl charakter? Přesto Trump kritizuje Zelenského za jeho jasný postoj vůči člověku, který ničí každý den jeho zemi.
Otázkou zůstává, proč má Trump k Putinovi tak blízko. Jak se mohl stát americkým prezidentem, když otevřeně sympatizuje s diktátorem, jehož režim dlouhodobě destabilizuje demokratické instituce? Rusko, nástupnický stát Sovětského svazu, je dnes řízeno autoritářským vůdcem, který neumožňuje svobodné volby a potlačuje opozici.
Osobně považuji Putinovu invazi na Ukrajinu za barbarskou agresi. Putin neusiluje pouze o kontrolu Ukrajiny, ale chce obnovit ruské impérium. Pokud nebude zastaven nyní, jeho expanze může pokračovat a ohrozit větší část Evropy. Většina evropských lídrů si tuto hrozbu uvědomuje a sdílí tuto obavu.
Možná namítnete, že tím porušuji Ježíšovo přikázání „Milujte své nepřátele“ (Matouš 5,44). Taková interpretace by byla chybným pochopením jeho učení. Opravdu si myslíte, že by Ježíš během druhé světové války radil německým Židům, aby milovali Adolfa Hitlera? Ten nechal během holocaustu zavraždit šest milionů Židů. Ježíš nemluvil o tom, že bychom měli nečinně přihlížet zlu. Měl na mysli osobní vztahy, ne situace, kdy je třeba se bránit agresi.
Podívejme se na slova krále Davida: „Nemám snad, Hospodine, k tvým sokům nenávist? Nehnusím si ty, kdo na tebe útočí? Naprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se!“ (Ž 139,21, B21). David byl králem Izraele a Ježíš nemluvil o vztahu mezi národy.
Mnoho křesťanů rádo cituje následující Davidova slova: „Zkoumej mě, Bože, a poznej srdce mé, poznej mé myšlenky, jen mě vyzkoušej! Zjisti, zda držím se cesty škodlivé, a cestou věčnosti mě veď!“ (Žalm 139,23-24, B21) Málokdo si ale uvědomuje, že tato slova následují hned po verších o spravedlivé nenávisti.
Král David nevyjadřuje osobní zášť, ale postoj vůči lidem, kteří se otevřeně staví proti Bohu. I Ježíš sám nechodil kolem zla po špičkách – odsuzoval farizeje a vyhnal kupce z chrámu. A apoštol Pavel (Řím 13,1-4) připomíná, že spravedlnost má být hájena, a to i silou.
Takže říkat, že musíme „milovat“ diktátory nebo agresory, je opravdu mylné. Křesťanství neznamená pasivitu – naopak. Vede k tomu, abychom se zlu postavili a chránili nevinné.
Taky si to tak myslím. Děkuju.
Na začátku stačí málo a zlo se dá zastavit. Když se rozroste, začíná nezastavitelné peklo. Kdyby jistému Adolfovi někdo hned na počátku kdesi v pivnici důrazně vysvětlil, že tudy ne, možná by sklapnul a zůstal malířem pokojů. Naprostá většina diktátorů se k moci dostala zločinem a přes mrtvoly druhých. Ohebná a neschopná justice, lhostejnost, korupce a chamtivost jim umetly cestu k moci. Každý, kdo jim tu cestu usnadnil nebo je volil, je spolupachatel. Ze strachu, z chamtivosti, z pohodlnosti, za koblihu…
Myslím, že tady jde o něco jiného, než o lásku k nepříteli. Nepříteli mohu a mám odpustit a hledat i k němu cestu v dobrém. Za sebe. Pouze a jen za sebe. Ale nemohu dopustit, aby zločinec páchal zlo na druhých. Mám na výběr jen dvě cesty. Buď se zlu aktivně a účinně a třeba až do krajnosti postavím, nebo budu zlo pod záminkou “lásky k nepříteli” tolerovat a tím se na něm podílet.
A úplně nejlepší cesta je zarazit zlo důrazně hned v zárodku. Protože tím způsobím, že se nepřítel možná ani nepřítelem nestane. A udělám to nejlepší i pro něj. Čím dřív, tím líp.
Co jste NEudělali pro jednoho z těch nejmenších, neudělali jste pro mne … Mat 25,45-46.
Každý podle svých možností. Ale pro nečinnost ze zlých pohnutek platí verš 46.
Děkuji za jasná, pravdivá slova.