V nedávném rozhovoru pro Fox News připomněl americký viceprezident James D. Vance Ordo amoris, Řád lásky církevních otců; neznámější asi z podání Tomáše Akvinského. Politik ho použil k obhajobě Trumpovy protimigrační politiky. S odvoláním na starou tradici řekl, že lidé by měli nejprve milovat svou rodinu, potom svoje sousedy, následně i svoji komunitu a vlastní spoluobčany, a až poté věnovat svůj zájem či svou lásku zbytku světa.
Co si tom myslet? Skutečně jde o křesťanský postoj? A pokud ano, vychází z tradice nebo i ze samotného biblického textu?
Ordo amoris vyrůstá z lidské omezenosti, z tísně. Člověk by rád pomohl všem potřebným. A je jich kolem nás tolik! Pokud to ale zkusí, velmi brzy narazí na skutečnost, že pomoci všem není v jeho možnostech ani silách. Že chtě nechtě musí volit. Někomu pomoci, jiného nechat být. Ano, s bolestí v srdci a se slzami v očích, pokud to ale neudělá, pokud sám sebe neomezí, doplatí na to on i jeho vlastní svět.
Zná ale takovou volbu Bible? Volí takto i Hospodin a poskytuje svoji pomoc jen některým? Připomenu úryvek z nazaretského kázání Ježíše Krista: „Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ A nejde jen o Ježíšovu teorii, všimněme si jeho praxe, třeba u zázračné vodní nádrže zvané Bethesda. Evangelium uvádí, že tam „lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých“. Když tam Ježíš přišel, jednoho z nich uzdravil. Jednoho! A co ti ostatní? Ti tam zůstali ležet.
I takové je evangelium. Zdá se vám to nemilosrdné? Udělali byste to lépe? Lépe než Bůh?
Jezuitský kněz a spisovatel James Martin v reakci na viceprezidentovo vyjádření připomněl Ježíšovo podobenství o milosrdném Samařanu. Zdůraznil, že Ježíšovo základní poselství spočívá v poznání, že každý člověk je naším bližním, že tedy nesmí jít jen o pomoc vlastní rodině ani jen těm nejbližším. Skutečně křesťanská je právě ta pomoc, která míří k těm jiným, odlišným, jakoby cizím.
Dobré upozornění, má jen dva drobné nedostatky: Milosrdný Samařan potkal jen jednoho zraněného, nebyla jich plná cesta. A zraněného muže si nevzal k sobě domů.
Vstřícnost vůči migrantům má dvě strany, už jsme o tom v Glose mluvili a teď už to nebudu rozvádět, jen k připomenutí: Přijmout ty, kteří přicházejí, a tedy jsou schopní opustit svoji domovinu, vydat se do neznáma a zvládnout cestu, znamená odsoudit ty, kteří to nedokážou, k utrpení, možná k smrti.
Jaký je tedy biblický přístup k našemu dilematu? Především, určitě není jen jeden. Pokud ale jde o volbu mezi vlastními a cizími, je Boží postoj vyplývající z biblického textu celkem zřetelný: Bůh se neohlíží na osobu. Je mu jedno, jestli ten potřebný je můj bratr nebo můj nepřítel. Vnímá velikost jeho potřeby a mojí ochoty mu pomoci.
Biblický pohled nezná dilema mezi vlastními a cizími, protože Ježíš přistupoval ke všem jako k vlastním. Křesťan by vlastně neměl vůbec používat termín „cizí člověk“. Na druhou stranu, Bible vždycky sleduje široké souvislosti, pamatuje i na vzdálené důsledky lidských činů. Pomoc některým, když to jiným ublíží, se tak dostává do podivného světla. Někdy dokonce odhalí, že tu pomoc děláme spíš kvůli sobě, svému dobrému pocitu, než kvůli tomu potřebnému člověku. A to je pak zlé.
Co ale z rozhovoru amerického viceprezidenta vyčnívá nejvíc, je záludnost míchání víry a politiky. Kde se politik začne ohánět Biblí či církevní tradicí, bývá to podezřelé.
Za Rádio 7: Petr Raus
