Někdy se to tak stane, že vůbec nevím, co mám dělat. Okolnosti se ne a ne vyjasnit, ti, kdo by mohli něco rozhodnout, stále váhají a mlčí a já nevím. Tak ráda bych něco zařizovala, nějak reagovala, plánovala a vymýšlela, ale nejde to. Když nic nevím, nemůžu nic dělat. Zdá se mi to jako hrozná zkouška. Čekat. Jen čekat. Nesnáším čekání. Nemám ráda, když vůbec netuším, na co bych se měla připravit.
Jenže teď jsem zjevně přesně v té situaci a zdá se mi, že se mám něco důležitého naučit. Snažím se tedy dýchat zhluboka a nic nevymýšlet. Rozhlížím se kolem sebe, jestli bych nespatřila nějaký návod k rozluštění své tajenky. Stahuju se do ticha, neuslyším-li nějaký tichounký hlásek, který by mi pošeptal tajemství, a já bych pak věděla. Ale kde nic, tu nic.
Nevidím, ani neslyším žádnou stopu, žádné vodítko, žádný pokyn. Jediné, co si uvědomuju, je pobídka k odpočinku, něco jako pozvání do lázní nebo na prázdniny. Trochu se tomu vzpírám, protože mám dojem, že bych přece měla mít jiné starosti. Mám pocit, že si něco takového ještě nezasloužím, ještě bych měla něco zvládnout, probojovat, zařídit, překonat.
Přesto, že nereaguju vstřícně, nabídka odpočinku stále trvá, stále jako by visela ve vzduchu. Odvážím se ji přijmout?
Představila jsem si, že by mi to, v čem se já sama nacházím a co prožívám, popisovala jiná žena. Jak bych se dívala na její situaci? Ach, najednou mi to bylo jasné. Věděla jsem dost přesně, co bych jí řekla. Proč to neumím říct sobě? Kdyby mi jiná žena vyprávěla, jak k ní naléhavě mluví nejrůznější články o potřebě vydatného spánku, doporučila bych jí, aby se tomu nebránila a dopřála si víc hodin spánku než obvykle. Kdyby mi nějaká jiná žena líčila, jak ji neodolatelně přitahují fotky křesel, krbů a zátiší s knihami, dekami, polštáři a svíčkami, domnívala bych se, že si má zalézt pod deku hned, jak se vrátí z práce domů. A tak jsem si začala radit, jako bych byla někdo jiný.
Dbám na to, abych večer neodkládala spánek na dobu, která by mi připadala „slušná“. Jdu do postele klidně v době, ve které v létě ještě pobíhám po zahradě. Ráno vstávám stejně, ale dohlížím na sebe, abych pořádně snídala. V polední přestávce jdu ven na denní světlo a na procházku. Všechny své věci dělám krok za krokem. Dnešní den má dost svých starostí, je zbytečné se trápit kvůli zítřku. Usiluju o to, abych dnes zvládla být laskavá a abych všechno, co dělám, provedla nejlíp, jak dokážu. Zítra bude nový den s novými výzvami a já budu mít zítra novou sílu jim čelit. Nic nehrotím, vždyť je zima. Na jaře bude čas. Na jaře už budu vědět. Na jaře se to vyjasní.
