Někteří věřící mají tendenci připisovat odchod věřících z církví Druhému vatikánskému koncilu a s nostalgií hledět k dobám před ním. Podle mé zkušenosti se však některá církevní společenství nerozpadla proto, že by byla příliš progresivní. Nepřekonatelné problémy se objevily v okamžiku, kdy jedna skupina lidí začala protlačovat do centra dané komunity své vlastní ego, píše v komentáři Zdeněk A. Eminger.
V poslední době se nejen v českém katolickém prostředí objevuje velmi nebezpečná teze o tom, že za odchodem lidí z církví stojí teologické myšlenky Druhého vatikánského koncilu a z nich plynoucí praxe křesťanského života. Myšlenky, které dnes ve své agendě razí papež František a lidé jeho spirituálního okruhu, prý církev zavedly už před šedesáti lety na špatnou cestu.
Opakem, a tedy symbolem stability a prosperity, jsou údajně ta církevní společenství, která ve svých členech živí nostalgické vize o návratu společnosti a církve hluboko do 19. století, kdy se vše dělo harmonicky právě tak, jak se podle Božího plánu dít má. Mezi křesťany tehdy panovala uhrančivá láska k bližnímu. Církve a společnosti byly stálé a neměnné, životní status běžných lidí byl nesrovnatelně lepší než dnešní, nevedly se skoro žádné války. Neexistovaly vážné společenské otázky a problémy nebo cizí filosofie. Nikdo nepřemýšlel nad tím, co je to gender, a každý slušný člověk prý věděl, jak vypadá od pasu dolů a co s tím má dělat. Svět připomínal ráj, nad nímž jen občas (vinou těch druhých) zašlo slunce. Ba co víc, do věcí metafyzického a politického charakteru nemluvili mužům – vyvoleným správcům Božího stvoření – ženy, nebo dokonce děti či lidé bez přiznaných občanských práv. Ekumenismus bylo sprosté slovo, které žádný poctivý katolík nevzal do úst. Nebylo by krásné se do takových časů vrátit?
Je pravda, že leckteré farnosti a sbory se vylidňují. Podle mé zkušenosti se však některá církevní společenství nerozpadla výhradně proto, že by byla progresivní, nebo naopak konzervativní. Nepřekonatelné problémy se objevily v okamžiku, kdy jedna skupina lidí, někdy dokonce jeden jediný člověk – vůdce této skupiny – začali protlačovat do centra dané komunity své vlastní ego a své často dosti obskurní interpretace biblických událostí, zvláště pak Kristova vykupitelského příběhu. Z božského náboženství či víry v Pána, kterou na půdorysu svých církví a ve svém životě sdílíme, se někdy plíživě, jindy skoro přes noc stalo náboženství podivných lidských představ, iluzí a snů. Ze základního biblicko-teologického narativu o důvodech a smyslu Božího zjevení, na kterém se v jádru shodnou všechny velké křesťanské denominace, se stala spíš jakási forma křesťanské ideologie, která potřebuje tradici církve a samotného Boha jen tehdy, když se jí to hodí.
Farnosti rozkládá ego, ne liberalismus
Poznal jsem v římskokatolickém prostředí, u protestantů i pravoslavných, jak rychle se dokáže rozložit farnost či sbor, v nichž jsou posvátné skutečnosti a zdroje duchovního života nahrazeny lidskými teoriemi a plány, které bychom čekali spíš v kancelářích politických stran či u sňatkových podvodníků. Pestrost křesťanského společenství (církev v různosti) je přece předpokladem trvalé udržitelnosti křesťanského života. Buďme vděční, že lidé mohou podle svého duševního a duchovního naturelu žít ve společenství, které jim pomáhá rozvíjet jejich vlastní dary a jejich svobodu, pomáhá jim zušlechťovat jednotlivé vrstvy jejich osobnosti, a být tak zase o něco lidštější a šťastnější. Šťastný a v duchovním ohledu zdravý a kriticky uvažující člověk totiž nemá potřebu se tlačit na místo druhých, nebo dokonce na místo, které náleží výhradně Bohu.
Atraktivní křesťanská společenství najdeme na pomyslné přímce nalevo, napravo i uprostřed. Bůh opravdu nepotřebuje někdy až otravný aktivismus křesťanů, který nakonec nadělá víc škody než užitku. Nepotřebuje ani militantní zastánce kulturně-náboženské tradice. Nepotřebuje, abychom pro něj v potu tváře zpracovávali pastorační strategie a pak je na sílu uplatňovali mezi sebou. Nepotřebuje, aby se ze služby, kterou jsme povinováni jedni druhým, stala práce měřitelná podle výkonu. Nepotřebuje kněze, teology, kazatele a farářky jako loajální zaměstnance firmy, jejímiž majiteli jsou Otec, Syn a Duch svatý. Nepotřebuje ani další členy Božího lidu, aby mu dnes a denně dokazovali, že na rozdíl od druhých přišli do kostela a věří tak, jak by se podle pana faráře nebo pana biskupa mělo. Co tedy potřebuje?
Potřebuje, abychom na všech možných bodech oné pomyslné přímky naší spirituality poznali, že člověk je víc než náboženství, víc než jeho pravidla, víc než jeho kulturně a dobově podmíněné normy. Že je víc než rituály a obřady. Že je víc než kostely a fary. Že je víc než budovy teologických fakult. Že se jako křesťan dneška nebo ten, kdo ve svém životě akcentuje plody tradice dejme tomu díla svatého Tomáše nebo Augustina, dokáže instinktivně nasadit ve prospěch druhého člověka, protože v něm vždycky vidí Boží tvář. Církev občas „nefunguje“ proto, že to božské v ní převálcuje člověk sám sebou. Že nedovolí Bohu, aby mohl i skrze něho mluvit, jednat a uzdravovat.
Řídit církev jako firmu
Asi jste také někdy přišli do kostela, v němž jste se necítili dobře, protože to, co jste tam přišli hledat, bylo zatlačeno do pozadí lidmi, kteří se v tom posvátném prostoru beze studu hrnuli na Boží místo. Možná jste se tam tak jako já necítili dobře, protože ten, kdo tam vykládal o Bohu, o něm nemluvil jako o Tajemství lásky, ale jako o Veliteli nábožensko-filosofické úderné jednotky, který si to s námi kdysi přišel vyřídit a zase přijde. Možná jste byli nesví, jak moc si lidé touží Boha ochočit a na jak krátkém vodítku ho už mají. Možná vás překvapilo, že tohle je možné jak u prostého laika, tak u řeholníka, řeholnice nebo biskupa, který už ani neumí skrýt, že se cítí jako generální manažer velké regionální firmy, která zkrátka potřebuje výsledky…
Za odchodem lidí z církví nestojí to, že jsou moc moderní nebo že jejich komunity připomínají kulisy historických filmů. I v takových kulisách mohou někteří lidé růst. Za odchodem stojí zjištění, že se dané církve už příliš neliší od sekulárních společností a že vlastně není takový rozdíl jít na bohoslužbu, na přednášku nebo do kina. Za odchody stojí nebezpečná představa, že všechno dobré už bylo vymyšleno a že bychom měli do konce světa jen pokorně imitovat to, co vymysleli lidé před námi. Za odchody stojí otřesné a církví samou mnohokrát odmítnuté názory, že pravda se vyskytuje jen u jedné jediné skupiny vyvolených. Za odchody stojí prosté zjištění, že jste přišli do posvátného prostoru slavit eucharistii a v ní se setkat s Pánem, a našli jste tam jen skupinku těch, jejichž život se vyčerpává v obřadech a v rituálech.
Papež Jan XXIII., který svolal Druhý vatikánský koncil, kdysi vyjádřil myšlenku, která šokovala všechny krajní konzervativce, jež následně podkopávali práci koncilu a utvrzovali se ve víře, že se jim společenský i církevní návrat o dvě stě let zpátky přece jen podaří. Nepodařil se však také proto, že mnohá církevní společenství se nebála mít i nadále ve svém středu Boha, a ne člověka.
„Při každodenním výkonu naší pastýřské služby dolehnou občas k našemu sluchu názory některých osob, sice upřímně horlivých, ale neobdařených nadměrným smyslem pro rozvahu a míru. V moderní době nevidí leč zlovolnost a rozvrat. Rozhlašují, že naše doba ve srovnání s minulostí je úpadková, a chovají se, jako by se ničemu nenaučili z historie, jež je přece učitelkou života, a jako kdyby v době předchozích ekumenických koncilů se všecko odvíjelo v triumfálním souladu s křesťanskou ideou a životem a se spravedlivou náboženskou svobodou. Máme za to, že nemůžeme souhlasit s těmito proroky neštěstí.“
Skvělý článek, děkuju. Máme v Jablonci n.N. “křižovatku” , kde se potkávají lidé “s” i “bez” vyznání. Mám respekt i hluboký vztah ke katolickým rituálům a vážím si každé protestantské církve. Hledáme… a tento článek je balsám na duši!
Článek jako celek se mi líbí – pokud má za cíl, aby si křesťané uvědomili důležité hodnoty. Jen potřebuji vysvětlit tu část, ve které teolog napíše, že Bůh potřebuje to či ono. Dle mého názoru bůh nemá tyto podsouvané potřeby.
Více mě zaujaly narážky na biskupy, či biskupa.
Pro mě jsou biskupové nástupci apoštolů a dle kodexu církevního práva má biskup, krom jiných povinností, za úkol pastoraci.
Kán.383 § 1. Při výkonu své pastorační služby se biskup stará o všechny křesťany jeho péči svěřené, ať jsou jakéhokoliv věku, postavení a národnosti, ať bydlí trvale nebo dočasně na jeho území, a svého apoštolského ducha obrací i k těm, o něž vzhledem k jejich životním podmínkám nemůže být dostatečně postaráno běžnou pastýřskou péčí, a také k těm, kdo přestali žít podle víry.
A řekněte mi, kolik času věnuje biskup pastoraci? Nevím o biskupské pastoraci. A rád bych se spletl.
Církev má tradiční poslání jakožto zprostředkovatel Stvořitelových pokynů a požadavků lidské populaci.Neměla by být tedy příliž světská a t,zv.politicky pokroková, ale spíše konservativní věrná svému poslání.Na druhé straně, ale by měla uvádět nové poznatky z přírodních věd do souladu s vírou v Boha , jakožto jeho moudrosti obsažené právě ve fungování celého Jeho díla.
Dobré odpoledne přeji, dle mého názoru jde o článek – skvělý, výstižný, přesně formulovaný a kritický laskavě. Moc děkuji. Eva Klusáčková