V Bibli se takové spojení totiž nevyskytuje. A když, tak ve smyslu trochu zoufalé starosti, když člověk volá o pomoc k samotnému Bohu, který před ním schoval svou tvář, nepřátelé doléhají ze všech stran a jeho přemáhá zoufalství (Ž 13,3).
Mezi nefeš a psýché
Ale české překlady nás také upozorní, že nejen s péčí, ani s „duší“ to není jednoduché. V kraličtině se trápí žalmista „v mysli“, v ekumenickém překladu „sám u sebe“, v Bibli21 nosí „úzkosti v duši“. Všechny tyto výrazy dohromady tvoří to, co je jinde přeloženo například slovem „život“. Zejména Jób naříká nad údělem své duše (Jb 10,1), ale je také přesvědčen, že život všeho, čím žije (Jb 12,10), ač je nepochopitelně zkoušen a ohrožován, je v Boží ruce. Všude v hebrejštině je užito stejného výrazu nefeš, který byl do řečtiny nejčastěji přeložen jako psyché, do latiny anima a do češtiny „duše“. Ale právě ne vždy a důsledně, a tak to snad aspoň nevyvolává příliš divoké představy o tom, z jakých částí je vlastně člověk sestaven a zda nejsou některé cennější než jiné.
Ve druhé zprávě o stvoření (Gn 2,4nn) se jednak dozvíme, že na počátku člověka není nic mimořádného, jen hlína a tvůrčí práce hrnčíře. Pak Bůh této stvořenině „vdechl dech života“ (Gn 2,7), a tak „se stal člověk živým tvorem“, neboli „živou duší“. V jedné větě jsou řečeny o člověku zásadní věci: Je stvořeným, tedy tvorem, jehož život se vším všudy, s jeho osobními vlohami, emocemi, s jeho příběhem je nazván – duší. Duši tedy člověk nemá, ale celý je živou duší. V tomto smyslu se neliší od jiných živých tvorů, tedy zvířat, „člověk před hovadem“ nemá žádnou přednost (Kaz 3,19). Ale tímto obrazným příběhem stvoření je i pověděno, že každá duše, tedy lidský život, je vždy jedinečný dar, který jsme si sami nedali, byl nám „vdechnut“, a máme jej užívat i chránit, dokud jej nenavrátíme, když vydechneme naposledy.
V této souvislosti bývá i připomínáno, že hebrejský termín nefeš, překládaný jako duše, se objevuje rovněž ve významu nádoby (Ž 107,9), kterou Hospodin naplňuje, tedy napájí i sytí. S tímto jeho milosrdenstvím udělal Boží lid zkušenost zejména na poušti. Takže jejich duše „nesplaskla“, nevyschla, ale naopak lid došel po dobré cestě domů. V dalším významu se pak objevuje tento termín jako „hrdlo“ či „chřtán“ (např. Iz 5,14, Abk 2,5), jež přímo touží hltat. Jídlo i pití, ostatně samotné dýchání jsou tak odkazem k tomu, že člověk je stvoření, odkázané na vnější zdroj života, který sám o sobě neudrží. A zde jsou tedy první náznaky toho, že o „duši“ je přece jen možno, ale i záhodno pečovat. Nejspíš nebude náhodou, že v křesťanství má ústřední podoba péče o duši formu „duchovní“ v přijímání slova, ale i společného jedení.
Nemějte starost
V Novém zákoně je velmi výrazně doporučeno o duši (nebo život) nepečovat (Mt 6,25). Snad na základě pověděného tušíme proč. Není to totiž třeba. Bylo by to projevem nevěry, neboť sám dárce života se dobře postaral a stará, aby život šel dál, jak Ježíš vysvětluje těm, kdo mají obavy. Dokonce povzbudí, abychom o to podstatné k životu, totiž vezdejší chléb, s plnou důvěrou volali k nebeskému Otci v modlitbách. Ostatně ochránit svůj život ani svoji duši není v lidských silách. Takovou zkušenost máme. A pak sebeláska, egoismus, lpění „na svém“ je protiklad oné důvěry a kazí to nejen náš život (otravuje duši), ale často i život našich bližních a má zhoubné důsledky pro společnost a někdy celý svět. Moudřejší je nelpět, dokázat se zříci svého já, překročit své hranice, ano ztratit duši (Mt 10,37–39 par.). Když se Ježíše ptali, které přikázání je největší, řekl: milovat bližního jako sám sebe a Boha „celou svou duší“ (Mt 22,37), a dokonce ještě srdcem i myslí. Tedy nejen nějakou částí života, aby zbylo něco i pro nás, ale celým životem. To má budoucnost. Ježíš sám na sobě to ukázal.
Není pak ta duše jaksi „na roztrhání“, není náš život „rozervaný“, jak se všelijak vyjadřuje naše neschopnost vždy dostát všem požadavkům? Inu, je. A proto, jak jsme už naznačili, naše duše potřebuje napojit a nasytit, a také ovšem odpočinout neboli si oddechnout (Mt 11,29). Stále znovu. V tomto smyslu nejen může, ale také má konat křesťan jakousi duševní hygienu. V 1Pt 2,25 je to vyjádřeno nezastupitelnou službou všech pastýřů a církví: přivádět a přicházet k tomu, který je „pastýř a opatrovník duší“.
Učit se a pěstovat onu kulturu nelpění na sobě samém, na svých schopnostech, výkonech a cílech, ale spoléhání na toho, který nás všelijak nehotové, provinilé přijal a stále znovu přijímá (2K 5,19). A to i tehdy, když po různých životních avantýrách nebo jen po „šíleném týdnu“ vyhlížíme, zdali by se nenašel aspoň kus suché skývy (Lk 15,17). To se děje v církvích docela prostým, ale jedinečným způsobem: Nasloucháním hlasu onoho dobrého pastýře (J 10,4), který umí hovořit s unavenými tak, že je přímo omlazuje (Iz 50,4), a přijetím pozvání k jeho stolu, do společenství těch, kteří podobně chtějí, potřebují pěstovat zdraví svých duší.
Autor je pedagog na Katedře praktické teologie ETF UK
Autor: Ladislav Beneš