Rituály pomáhají zpracovat ztrátu. Zkuste sázet stromy nebo malovat s dětmi na rakev

Pohřební obřady – od jednoduchých a krásných oslav života až po důsledné obřady po tragických událostech – pomáhají pozůstalým začít proces smíření. Diskuse o smrti a zapojení dětí do těchto obřadů může být přínosná, stejně jako různé aktivity, které umožňují dětem vědomě prožít rozloučení s blízkým, zmiňuje zakladatel Pohřebních průvodců Oleg Vojtíšek, který se svým týmem pomáhá druhým připravit se na smrt a prožít originální rozloučení se zesnulým.

Jak byste popsal ideální pohřeb, který by respektoval jak osobní přání zesnulého, tak i duchovní a náboženské hodnoty pozůstalých?

Pohřeb by měl naplnit několik věcí, které jsou často protichůdné. V zákoně máme, že má být podle přání zesnulého. U nás ale často slýcháme od babiček, že nechtějí žádný pohřeb, aby s tím nebyly starosti. Přitom víme, že rodina potřebuje rozloučení, které jí pomůže začít proces smíření, a že i duše zesnulého si zaslouží vyprovodit. Ideální pohřeb dokáže skloubit přání zesnulého s potřebami pozůstalých. Někdy to ale nejde a pak se dělají dva nebo tři obřady, protože rodina se nedokáže dohodnout. Vidíme také rozpory ohledně pohřebních zvyklostí, například rozprášení popela. Katolíci to často neakceptují, protože věří, že tělo má zůstat celé na označeném místě. V takových případech se snažíme rodinu přesvědčit, aby popel nerozprašovala.

Existuje nějaký „recept“ na dobrý pohřeb?

Každý pohřeb je jiný, má jiný cíl. Pokud někdo prožil dobrý život a zemřel ve vysokém věku, může to být jednoduchý a krásný obřad, kde oslavíme jeho život, povykládáme si historky a zazpíváme. Ale pokud smrt nebyla dobrá, například při autonehodě, při níž třeba navíc někdo z pozůstalých řídil, jde o komplikované truchlení. Takové případy vyžadují důslednější obřady, aby pomohly rodině vyrovnat se s tragédií a důstojně vyprovodit zesnulého. Cílem ideálního pohřbu je smíření – se zesnulým, s rodinou, se smrtí i sám se sebou. To je klíčem k tomu, aby pohřeb splnil svůj účel a přinesl pokoj všem zúčastněným.

Myslíte si, že je v dnešní společnosti smrt stále tabu? Jak lze podle vás přispět k tomu, aby se o smrti a umírání otevřeněji diskutovalo?

Smrt je stále tabuizovaným tématem. Abychom tuto situaci změnili, je nutné začít mluvit otevřeně. Existují dva klíčové body, na které je třeba se zaměřit.

Prvním bodem jsou děti. Je důležité, aby se seznámily s konceptem smrti již v předškolním věku. Některé školky již tuto praxi zavádějí a ukazuje se, že děti, které jsou od malička vystaveny diskusi o smrti, ji vnímají jako přirozenou součást života. Vzít děti na pohřeb může být odvážné, ale pokud je obřad vymyšlen tak, aby nebyl traumatizující, může to pro ně být přínosné. Tímto způsobem si uvědomí, že smrt není nic strašného, ale zároveň pochopí, že jde o důležitý rituál. Jsem už relativně starší a pamatuji si, jak to bylo s mým dědečkem. Měli jsme ho doma v dětském pokoji, kde zůstal asi tři dny, a během té doby se s ním různí lidé chodili loučit. Bylo to tehdy, někdy v 80. letech, ještě normální. 

Druhým bodem je komunikace se staršími lidmi na konci jejich životní cesty. Tito lidé často chtějí mluvit o smrti a o tom, co přijde, ale my se těmto rozhovorům často vyhýbáme. Říkáme fráze jako „Babičko, vy tu budete ještě sto let!“ místo abychom se otevřeně bavili o jejich přáních a potřebách. Když pak starší člověk zemře, často nevíme základní věci, které by si přál, protože jsme se tomu vyhýbali. Otevřená komunikace pomůže v existenciálním smíření se smrtí, ale taky v praktické rovině: až se to stane, budou praktické věci už vymyšlené a zbyde více času na truchlení.

Další možností je otevírání hřbitovů jako běžných městských parků, kde se lidé mohou volně pohybovat, meditovat nebo se setkávat. Například v Dánsku jsou hřbitovy místem, kde se maminky s kočárky procházejí, lidé cvičí jógu, studenti se učí a odpoledne se zde griluje. Takový přístup pomáhá demystifikovat smrt a začlenit ji do běžného života.

Jak může pohřeb pomoci při smiřování a setkávání lidí různých společenských postavení?

Uzavřeli jsme se do různých kmenů nebo bublin podle zaměstnání, koníčků, společenského postavení, hodnot či sexuálních zvyklostí. V kostele však žádné bubliny neplatí. Sedí tam spolu bohatí a chudí, staří a mladí, opilci i abstinenti, myslivci i vegani. Lidé si podávají ruce, zpívají – je to snad nejvíce transkulturní a transgenerační prostředí. Kde jinde si spolu zazpívají neznámí lidé? Možná v hospodě na jižní Moravě, ale kolik takových hospod dnes ještě existuje? Snad na velkých koncertech… a potom právě na pohřbu.

Židé mají úžasný svátek Jom Kipur – Den smíření. Je to den, kdy se smiřujeme se vším, se světem, s Bohem a také se pokoušíme omluvit těm, kterým jsme ublížili nebo je urazili. Od těch, kterým se omlouváme, se očekává pochopení, že omluva stála hodně sil a že je upřímná, a také odpuštění. Tento Den smíření je výjimečný, protože sám o sobě motivuje obě strany ke smíru.

Existuje spousta věcí, na které nemůžeme úplně zapomenout, ale ani o nich nedokážeme mluvit. Pohřeb nám však dává příležitost se otevřít a promluvit o nich. Přináší to obrovskou úlevu oběma stranám.

Nechte děti malovat na rakev nebo napsat vzkaz

Jakým způsobem pomáháte dětem zpracovat smrt jejich blízkého? A jak mohou být součástí pohřebních obřadů, aby je netraumatizovaly?

Existuje běžný názor, že účast na pohřbu děti traumatizuje, což je naprostý nesmysl. Je důležité děti neodstrkovat stranou a nelhat jim, ale naopak je do všeho dění zapojit. Ať dělají něco, co chápou a co pro ně má smysl. Děti například nechápou metafory, takže je potřeba k nim přistupovat přímo a srozumitelně. Zapojit děti do procesu smutku je velmi jednoduché a může to udělat každý sám. Vůbec k tomu nepotřebuje odborníka.

Jaké aktivity mohou dětem pomoci vědomě prožít rozloučení s příbuzným?

Jedna z věcí, které rád dělám, je zapojení dětí do příprav na pohřeb. Když děti přijdou dříve, necháme je vyzdobit místo obřadu. Často nadšeně rozmisťují fotky a květiny, tvoří různé skupinky a škádlí se mezi sebou, což jim pomáhá cítit se bezpečněji. Děti mohou zesnulému dědečkovi napsat dopis nebo namalovat obrázek – ty pak dáme do krabice, kterou děti ponesou za rakví. Vzkazy také mohou napsat na balónky nebo lodičky, které pak vypustí.  Hezké je také například malování na rakev – děti to milují. Je to pro ně něco jako malování na sádru. 

Toto zapojení dětem pomáhá lépe se vyrovnat se ztrátou a chápat, co se děje.  Namísto toho, aby jen stály v novém obleku koupeném včera v supermarketu, stávají se aktivními účastníky. Jedna věc, která mě netěší, ale bohužel ji často vidím, je, že rodiče dají dětem do ruky tablet, aby byly zticha. Rozumím tomu, sám to někdy dělám, ale na pohřbu je dobré, aby děti byly přítomné a věděly, co se děje. 

V minulosti bylo normální umírat doma. Dnes se umírání přesunulo do nemocnic a hospiců. Jak můžeme tento trend zvrátit?

Každý z nás by pravděpodobně chtěl umírat doma, ale chápu, že to není vždy možné. Někteří lidé prostě nemají podmínky – logistické, finanční nebo mentální – na to, aby mohli pečovat o umírajícího v domácím prostředí. Měli jsme klienty, jejichž blízcí umírali doma i dva roky. I s pomocí mobilního hospice je to velmi náročné. Chápu, že někdo na to prostě nemá nervy.

Prožít závěr života doma je možné, pokud má někdo z jeho blízkých vůli, dostatek peněz, času a flexibilní zaměstnání, aby mohl o nemocného pečovat. Ale obětovat se za každou cenu také není řešení. Cesta zpět k domácímu umírání by měla zahrnovat podporu mobilních hospiců, které mohou poskytovat péči v zázemí nemocného. Pracujeme s mnoha lidmi v takových situacích, mnohdy vidíte lidi úplně utrápené, s kruhy pod očima, ale přesto ve stech procentech případů říkají, že trávit poslední okamžiky se svým nejbližším byl obrovský dar.

Mobilní hospice jsou podle mě klíčové. Jsou nejen účinné, ale také šetří státní prostředky. Z amerických statistik víme, že přes 90 procent nákladů na zdravotní péči je vynaloženo v posledním roce života, kdy se často snažíme zachraňovat něco, co je nevyhnutelné.

Souhlasíte s názorem, že duchovní prvek v pohřebním obřadu je nezbytný pro správné zpracování ztráty? A cítíte někdy napětí mezi duchovní a světskou rovinou obřadu?

Podle mě je rozhodně důležitý a při obřadu má své místo. Naše cíle jsou stejné jako cíle církve: vyprovodit člověka a pomoci pozůstalým. Navzájem se doplňujeme a pro lidi to může mít velkou hodnotu. My často doplňujeme církevní obřad naší profánní částí. A i když není pohřeb v kostele, snažíme se připomínat pozůstalým, aby se smířili, odpustili si, vyrovnali dluhy a pokud například dluží otci, aby to vrátili synovi. 

Někteří duchovní s námi obřad hezky propojí, zahrnou nás do své liturgie. Například napíšeme a řekneme velkou řeč o zesnulém, zavzpomínáme, napíšeme mu vzkazy, ty uložíme do krabice. Zapálíme každý svíčku. Děti například přinesou květiny, které vyráběli z papíru nebo Lega. 

Někdy provedeme nejdříve naši profánní část a potom pokračuje farář s liturgií – až po vyprovození z kostela. A někdy liturgii jen doplníme drobnostmi na úvod a na závěr. Nebo technickými věcmi, třeba promítáním fotografií. 

Pomoci může sázení stromů i pouštění balónků

Existují nějaké konkrétní duchovní praktiky nebo rituály, které doporučujete pozůstalým, aby jim pomohly vyrovnat se se ztrátou?

Nejvíce asi potřebujeme doříci to, co jsme nestihli, nemohli, nechtěli říci. Tak to třeba napíšeme na papíry a ta spálíme v obřadní nádobě – nikdo to neuvidí. Nebo to napíšeme na lodičky a ty pustíme po řece. Nebo na balonky a sledujeme je, jak stoupají k obloze... Je to velmi léčivé. 

Potřebujeme pracovat se ztrátou – mluvit o zesnulém, o jeho dobrých, ale i horších stránkách, co miloval, co nesnášel, co nám zanechal... Tak o něm píšeme velkou řeč: příbuzní nám o něm vypráví příběhy a my je sepíšeme (a rodina ji pak ještě sama upraví). Velká řeč je skvělý bod smíření, protože je velmi osobní, ale přitom velmi formální.

Také obyčejný výběr fotografií na obřad nemusí být nutně bolestný. Nedávno jsem řešil výběr fotek s paní, která jich měla 5 000, a já jí řekl, aby vybrala 50. Po třech dnech mi volala nadšená, že nikdy s manželem nestrávila intenzivnější čas než při výběru těch fotografií. To samé platí pro výběr hudby. Ideálně takové, která něco znamenala pro vás společně: pro vás i pro zesnulého. 

Moje nejoblíbenější je společné sázení stromu či květinové zahrádky, protože je to spojovací a terapeutická činnost – neformální a příjemná, ale přitom velmi symbolická, a navíc to milují děti.

Jaký máte názor na to, že někteří lidé volí raději pohřby bez obřadu? Myslíte si, že to může mít negativní dopad na jejich proces truchlení?

Komunisté zcela znehodnotili význam pohřbů, což způsobilo, že mnozí lidé o ně dnes nemají zájem. Kdo někdy viděl obřad v krematoriu nebo v obřadní síni, většinou takový nechce. Celá ta budova často nedává smysl. Zesnulý je na piedestalu a je otočen směrem k lidem, což vytváří dojem, že se modlíme k němu místo k oltáři. Tohle divadelní uspořádání, kdy zesnulý pak zajede do zdi, ale pak na kremaci stejně čeká třeba týden, často ho někam ještě vezou… prostě nefunguje.

Na Moravě je to jinak, tam se obřady často konají v kostelích a pak v hospodách, což má svou tradici. 

Nemyslím si, že by lidé nechtěli obřady kvůli penězům. Když na to opravdu nemáte, udělejte obřad u sebe na zahradě nebo kdekoliv jinde. Kremace a následné rozptýlení popela je pak výrazně levnější než pohřeb s rakví, ale důležité je ten obřad udělat. Mnoho lidí pořádá obřady soukromě, třeba na chalupě. 

Narazil jsem na myšlenku, že pohřby by měly být zaměřeny spíše na oslavu života zesnulého než na truchlení a smutek. Jak to vnímáte vy?

I když chceme oslavit život zesnulého, není to vždy jednoduché. Smrt je pro nás konec jedné životní cesty a je přirozené, že to vyvolává smutek. Obřad nám pomáhá uvědomit si, že dotyčný už tu s námi není a nebude. To je důležitý krok, který nelze přeskočit. Nicméně, jakmile si toto uvědomíme, je na místě zaměřit se na oslavu jeho života a vzpomínek, které jsme s ním sdíleli. 

Snažíme se na pohřbu najít rovnováhu – nejde o to z toho udělat veselou oslavu, ale také ne jen tryznu. Lidé si přehrávají oblíbené písně zesnulého, sdílejí vzpomínky, a tím vyjadřují svůj respekt a lásku. V konečném důsledku by pohřeb měl být příležitostí pro rozloučení, ale také pro připomenutí a oslavu toho, jaký život zesnulý vedl a co pro nás znamenal.

Jak bychom se jako lidé měli učit smířit se se smrtí? Je vůbec možné dosáhnout tohoto smíření? 

Mám pocit, že lidé se ve skutečnosti nebojí konečnosti života. Spíše se obávají nekonečna a prázdnoty, jakési nicoty. Právě to prázdno je to, co je na smrti děsí. Je fascinující, že právě církev dokázala najít způsob, jak se s touto záležitostí vypořádat, a to skrze naději v posmrtný život. 

Když si uvědomíte svou smrtelnost, přináší to obrovské obohacení. Vaše hodnoty se začnou posouvat – najednou přestanete řešit nepodstatné věci a potěší vás každá maličkost jako třeba zpěv ptáků nebo příjemné počasí. To je skutečný osobnostní rozvoj. Tento posun vás může dovést k poznání sebe sama a k většímu klidu. 

Klíčem k tomu, aby se člověk méně bál smrti, je vést dobrý život.