Lidská civilizace v těchto dnech přichází o své šediny. Navzdory rozvoji medicíny, která historicky prodloužila očekávanou délku života jako nikdy dosud. V nejbližších měsících se snadno může stát, že korona zabije korunu naší populace.
Redakčně zkráceno
Tento nano nepřítel nám připomněl giga problém: smrt. Ten poslední nepřítel, ale i to poslední tabu. O smrti se přece nemluví. Není to tak?
Na pozvání jednoho většího sboru jsem jednou stál před jejich 80 seniory. Měl jsem volný výběr tématu. Postavil jsem se před ty milé a milované důchodce. Vyrůstal jsem mezi nimi. Měl jsem je rád. No, jak uvést téma, které jsem si vybral: vaše umírání?
Vůbec jsem to nemyslel provokativně nebo morbidně. Bytostně si uvědomovali, že jsou v posledním úseku života. Není to každodenní realita mnoha? Zpomalujete. Sil ubývá. Účet v lékárně roste. Chorobopis je stále tlustší.
Měl jsem k těmto starším lidem jednu otázku: “Jak často mluvíte mezi sebou o smrti a umírání? Nebo se svými blízkými? Kolik kázání v kostele jste slyšeli za posledních 5 let na toto téma? “
Umírání je tabu. To poslední.
A přitom naše tělo umírá neustále – za 10 minut tohoto psaní mi umře 100 milionů buněk. Za den mi odumře 2000 mozkových buněk a už se NIKDY neobnoví!
Smrt je největší jistotou našeho života, ale jelikož je tabu, snažíme se žít v popírání či vytěsňování této jistoty.
Umírání dnes
Jak se dnes typicky umírá? Většina lidí, pokud se dožije vyššího věku, dnes umírá na chronické onemocnění – srdečně-cévní, nádorové, chronické plicní onemocnění, neurologické. Při nich je zhoršování životních funkcí díky medicíně velmi pozvolné.
Kde se umírá? Leckde, jen doma ne. Umírá se v LDNkách, hospicích, nebo v nemocnici. Často na konci nemocniční chodby, bez jména, bez blízkých, někteří napojení na přístroje … V péči lidí, kteří tě neznají. Smrt jsme totiž my mladší vytěsnili z naší blízkosti a předali jsme ji do rukou profesionálům.
Stále méně lidí má osobní zkušenost se smrtí a umíráním blízké osoby, neboť lidé umírají v nějaké instituci. Pak je snadné se od ní oprostit.
Ještě před 70 lety to tak nebylo. Někteří z vás si to pamatují – jak a kde se umíralo. Za vašeho života nastala OBROVSKÁ změna. Změnila se medicína a změnil se pohled na umírajícího. Ze smrti se stal nepřítel, proti kterému je třeba bojovat, bojovat a ještě jednou bojovat… a nepřestat. Máme na to nyní technologie, mašiny, diagnostiku. Smrt a umírání se snažíme porazit technologií a vědou. Za každý váš orgán již máme dnes nějakou náhradu. Za ledviny dialýzu. Za plíce ventilátor. Za játra MARS systém. Za srdeční pumpu mimotělní oběh. Takže my vás dokážeme udržovat “při životě” dlouuuuuho.
Ve vyspělejších zemích (kde se lékař i ptá a mluví s pacientem), pouze 1 ze 100 důchodců má jasno v tom, co chce aby se dělo, když mu přestane bít srdce. Ty víš co chceš?
Chcete, aby vás začali oživovat, nebo chcete být už s Kristem?
Pacient obvykle chce být pacientem až do konce. Nechce být umírající. Být pacientem znamená být léčeným. Dožaduje se (on nebo jeho příbuzní) léčby i když je jasné, že to neprodlouží váš život, ale vaše umírání.
“Udělejte všechno, co je možné,” slýcháme. Zdravotníci se přizpůsobili tomuto požadavku. Budeme se minimálně tvářit, že vás léčíme, i když my víme, že vás neléčíme. V tom nejlepším případě vám potlačujeme nepříjemné symptomy jako bolest, dušnost … V tom nejhorším, my jen oddalujeme smrt.
Na umírání je připraveno dnes strašně málo lidí!
Na umírání se připravuje dnes tak strašně málo lidí!
Nebylo to tak vždy. Byly časy, kdy neexistovaly takové moderní mašinky. Smrt byla vždy nablízku. Se smrtí měl osobní kontakt každý. Nebylo možné ji vytisknout do nějakého zařízení k profesionálům. Jelikož smrt byla více “každodenní,” byla mnohem větší tématem i v církvi, na kazatelnách.
Byla součástí učednictví – nejen jak má evangelium změnit naše manželství, naše pracovní nasazení, naše bohoslužby … ale vše = i naše umírání.
Kazatelé od 15. století psali učednické brožury – traktáty. Pastýři připravovali své ovečky na jejich poslední pozemský krok – vstup do slávy. Nazývaly se: Ars moriendi – Umění umírat. Byly určeny pro použití doma, v rodině. Jelikož nemocnice neexistovaly a farář neměl šanci být vždy při každém umírajícím, taková brožurka pomáhala nejbližším příbuzným převést umírajícího posledním obdobím života.
V našich nemocnicích panuje v těchto dnech ticho před bouří. Chystáme se. Různá oddělení minimalizují svůj provoz, plánované výkony se odkládají. Jednou z klíčových dovedností v přicházející bouři bude schopnost pacientů zaintubovat a připojit na plicní ventilaci. Tuto dovednost mají na ARO a když ti budou nemocní, nebo v karanténě, nebo nebudou stíhat, nastane problém. Proto bychom měli naučit tuto dovednost co největší počet jiných zdravotníků. DNES.
Podobně i kazatelé a faráři by měli svou “dovednost” doprovázení nemocných a umírajících naučit rodiny seniorů nebo jejich pečovatele. V době pandemie k vám s největší pravděpodobností kazatel nepřijde. Budete mít možná tu výsadu a požehnání držet své rodiče za ruku vy.
Budete možná sedět při jejich posteli. Oni budou vyčerpaní, zpocení a výrazně dušní. To je vaše chvíle!
Jsi připravený na umírání?
Tomáš Henžel je kazatelem misijního společenství Církve bratrské Bratislava – Paradox. Vede denominační platformu zakládání sborů PLANt.sk. Tomáš je také lékař a s manželkou mají tři děti.
Autor: Tomáš Henžel
Zdroj: spolocenstvoevanjelia.sk
