Strach, úzkosti i obavy nás často odvádějí od toho jediného času, který skutečně máme – od přítomnosti. Když se naše myšlenky neustále vracejí k minulosti nebo přeskakují do nejisté budoucnosti, ztrácíme schopnost vnímat, co se děje právě teď. Tento článek nabízí praktický pohled i biblickou inspiraci, jak se ukotvit v přítomném okamžiku – místě, kde se skutečně děje život a kde můžeme slyšet Boží hlas.
Všimli jste si někdy, že když prožíváme strach, úzkost nebo obavy, tak se nejčastěji díváme buď zpět ve vztahu k minulosti, nebo naopak dopředu do budoucnosti? Málokdy vnímáme úzkost vůči tomu, co prožíváme právě v tento okamžik?
Pojďme se podívat na to, jak funguje úzkost ve vztahu k minulosti. Velmi často se projevuje tzv. overthinkingem – tehdy přehnaným přemýšlením o tom, co jsem v minulosti udělal špatně, kde jsem například zhřešil, komu jsem ublížil nebo zda jsem se správně rozhodl. Litujeme některých svých voleb a přemýšlíme o tom, jaké by to bylo, kdybychom se tehdy rozhodli jinak.
Často mě přepadají obavy o to, které se mě ptají, co budu dělat, když mě moje minulost dožene. Tyto myšlenky u nás mohou vyvolat úzkost, nebo pocit méněcennosti, a také pocit hanby. Mohou se promítat do našeho každodenního života, fungování, ovlivňovat naše emoce a naše vztahy. Pokud se držíme v myšlenkách minulosti, bráníme se růstu, otevřít se novým věcem, vztahům nebo třeba rozvoji potenciálu, který nám Bůh dal. Bible nás před touto pastí minulosti důrazně varuje. Například zde:
Nevzpomínejte na věci minulé, o starých neuvažujte! Hle, já činím novou věc, a klíčí právě teď – vy to nevíte? Izaiáš 43,18-19 (B21)
Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu nové! 2. Korintským 5,17 (B21)
Jedna z cest, jak se vymanit z minulosti, je odpuštění. Bůh nás totiž k němu totiž nevede jen tak, ale proto, protože pokud to neuděláme, můžeme navždy zůstat žít v minulosti a neposouvat se dopředu. Je přirozené, že si na minulost vzpomeneme. Známá vůně, místo nebo slova nás mohou zaplavit nepříjemnými pocity a vzpomínkou.
Velmi často se také musíme potýkat s důsledky naší minulosti, nicméně v ní už nemusíme žít. Nemusí se nám vybavovat každý den, u každého rozhodnutí, které budeme dělat, a přehrávat se nám v hlavě před spaním. Není nutné, aby se nám vybavovala den co den, při každém rozhodování nebo před spaním. Pokud odpustíme sami sobě i druhým, můžeme se z minulosti pomalu uzdravovat a učit se žít život bez výčitek, bez obav z opakování chyb a s odvahou naplňovat náš potenciál, který nám Bůh svěřil.
Proti tomu stojí na opačném pólu budoucnost. Tedy něco, co je teprve před námi, co nás čeká. Tentokrát naše myšlenky směřují k budoucímu problému, který velmi často zatím ani nemusí existovat. Naše mysl má tendenci zabývat se scénáři plnými obav, problémů a katastrof, které ještě anizatím nemusí mít žádné reálné základy a kladou na nás tíhu a stres budoucích dnů. Jedním z velmi častých omylů je, že když si budu představovat všechny možné budoucí scénáře, tak na ně budu přeci připraven, a jakmile k nim dojde, tak je zvládnu. V čem je tato myšlenka chybná?
Jednou z technik, jak se připravit na náročnou budoucnost, skutečně může být práce se scénáři. Pokud však o budoucnosti uvažujeme způsobem „co nejhoršího se může stát“, logicky tím v sobě vyvoláváme negativní emoce. Ty se opakovaným přemítáním ještě více zesilují a fixují, takže když skutečně dojde na nepříznivý scénář, mohou se dostavit velmi silné a nepříjemné emoce – právě proto, že jsme si je dlouhodobě v mysli podmiňovali. Pokud tedy s budoucností pracujeme, je třeba přistupovat k ní pozitivně. Ne připravovat se na to nejhorší, ale například tak, že ať nastane cokoli, projdu tím s klidem, pokojem – a především s Boží pomocí.
Sama Bible nás od myšlenek na budoucnost odvrací a snaží se nás poslat do přítomnosti. Například v Matoušově evangeliu o tom máme o tom nádherný verš.
Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení. Matouš 6,34 (B21)
Oba dva póly, ať už život s myslí v minulosti, nebo s myslí v budoucnosti, mají jednu společnou věc a to, že nás okrádají o život v přítomnosti. Přítomnost je totiž jediný možný čas, ve kterém mohu mít vliv. Neovlivním to, co se stalo v minulosti a zatím nedokážu ani ovlivnit plně to, co nastane v budoucnosti a s jakými situacemi se budu muset vypořádat. Přítomnost je ten moment, kdy mohu konat a mohu volit. Naše mysl je často automaticky zaměřená na hledání problémů a zkratkovitě nás vede do těchto oblastí.
Být v přítomnosti je často o tréninku. Zkoušet se skrz den zastavovat a uvědomovat si, kde právě jsem, jak se cítím, jak se mi daří. Užívat si přítomné okamžiky. Zkusit si občas popsat, co právě vidím, cítím nebo slyším. Zastavit se cestou z práce na hezkém místě a chvilku jen být. Vědomě bez mobilu se věnovat dětem nebo manželovi/manželce při hlubokém rozhovoru. Posílat Bohu napříč dnem krátké modlitby, za co jsem právě vděčný nebo v čem potřebuji tady a teď podpořit. Všechny tyto krátké momenty vděčnosti, modlitby a naší přítomnosti v realitě nám pomáhají zaměřit se na to, co je skutečně důležité a co můžeme ovlivnit dnes, a navrací nás do reality.
Připomeňme si ještě jednou, že přítomnost je jediné místo, kde máme vliv. Proto, pokud se tedy začnou vynořovat myšlenky buď na minulost, nebo budoucnost, je dobré si položit otázku: Je něco, co mohu nyní udělat? Například poslat splátku bance kvůli dluhu, ozvat se člověku, kterého jsem zranil, nebo zlepšit přehled ve svých financích? To je zodpovědné. Ale pokud neexistuje aktivní krok, ale jenom změť myšlenek, obav, strachů a úzkostí, je načase hledat v přítomnosti něco, na co se mohu obrátit a co mohu ovlivnit.
Život v přítomném okamžiku není útěk před minulostí ani ignorování budoucnosti. Je to vědomé rozhodnutí vnímat, co se děje právě teď, a hledat Boží hlas uprostřed všednosti. Každý okamžik je příležitostí k důvěře – ne ve vlastní schopnosti mít vše pod kontrolou, ale v Boží vedení, které působí právě tady a právě teď. A možná právě teď je ta chvíle, kdy se můžeš nadechnout, odevzdat obavy a rozhodnout se být skutečně přítomný. V tom je svoboda – a nový začátek.
