Průvodce po poutních místech Česka odhaluje pestrý mix historie, víry a turistických zážitků. Církevní historik Michal Bařinka v rozhovoru představuje svůj důkladný průzkum 150 poutních míst, který odhaluje, že poutnictví není jen zbožnou cestou, ale i cestou k poznání minulosti a kulturnímu odkazu. Vysvětluje také, proč bylo Baroko zlatým věkem poutnictví.
Nedávno jsi vydal první díl tvého průvodce po poutních místech Česka, v plánu máš tři díly. Jak dlouho ti trvalo objet všech 150 poutních míst?
Přesně 6 let, poutní místa jsem systematicky začal objíždět v roce 2018. Padla na to téměř veškerá moje dovolená a většina volného času. Ve skutečnosti jsem objel asi 200 míst, ale ani to samozřejmě není vyčerpávající počet všech poutních míst u nás. Do svých knih jsem udělal výběr těch nejreprezentativnějších. První díl již vyšel, na vznik a vydání druhého dílu právě nyní probíhá sbírka, resp. předprodej této knihy na portále Hithit. A pokud by se vše dařilo, v příštím roce bych celou práci završil vydáním posledního, třetí svazku. Celou práci jsem si rozdělil po jednotlivých krajích Česka, přičemž v každém dílu bude vždy 50 poutních míst.
Jak moc byl fenomén poutnictví v Českých zemích rozšířený a kdy zažíval největší rozkvět?
K největšímu rozkvětu poutnictví u nás došlo v baroku – také proto lze v knize najít mnoho barokních novostaveb anebo starších svatyní, které mají barokní vzhled a vybavení. Dá se říci, že to byla „zlatá éra“ poutníků, která začala krátce po třicetileté válce a skončila za Josefa II., což má několik důvodů. Významnou roli pochopitelně sehrála rekatolizace, upevňování mariánského kultu i kultu svatých.
Chodí věřící v Česku na poutě i dnes? A míří tvoje kniha jen na ně nebo i na obyčejné turisty?
Tak jsem knihy ve skutečnosti koncipoval – jako turistického průvodce po poutních místech – jako existují například průvodci po hradech, zámcích a jiných pamětihodnostech. Mnozí lidé se v kostele necítí doma, ale poutní místo pro ně takto může být přístupné a navíc jim představí duchovní život jejich předků. Moje kniha je pro všechny, někdo si v ní najde zajímavé místo na výlet, někdo si vytipuje cíl duchovní poutě. U každého poutního místa je uvedena zakladatelská legenda, stručná historie a popis současného stavu i vybavení. Texty dále doprovázejí aktuální fotografie exteriéru, ale také unikátní fotografie z interiéru.
Věřící chodí na poutě i dnes, ale má to úplně jiný charakter, než když se ta místa budovala. Nekoná se už zdaleka tolik procesí, lidé chodí namnoze individuálně.
Existuje nějaké poutní místo, které je dnes oblíbené více než v minulosti?
Například kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Je to krásný chrám s částečně prosklenou střechou v Orlických horách a dochází tam opravdu velké množství lidí i z větší vzdálenosti. Přitom ve druhé polovině 20. století tento objekt otřesně zpustl, a v roce 1973 na něj byl dokonce vydán demoliční výměr. Díky nezlomnému úsilí místního duchovního Josefa Suchára však místo chytlo druhý dech a dnes Neratov znají lidé po celé republice.
Máš nějaké poutní místo, ke kterému máš zvláštní vztah?
Mám moc rád Skoky v západních Čechách a vlastně tam tato moje aktivita začala. Kdysi jsem šel pěšky Skokovskou stezku, která vede z premonstrátského kláštera Teplá právě do kostela Navštívení Panny Marie ve Skocích. V cíli mě to tak nadchlo, že jsem si říkal, že bych chtěl chodit i další poutě – a že bych to chtělo nějakého průvodce. Ale žádný takový neexistoval.
Jsi vystudovaný církevní historik, je přesto něco, co tě při bádání překvapilo?
Když jsem se začal více zabývat barokní érou, překvapila mne čísla návštěvnosti. Nevěděl jsem, že poutě byly tak masová záležitost. Například Bohosudov v Krušných horách v letech 1653–1708 navštívilo přes 1,5 milionu poutníků. Pro představu – tolik obyvatel žilo po třicetileté válce v celých Čechách a na Moravě dohromady. Do Bohosudova chodili lidé také z přilehlých zemí, navíc i opakovaně.
Mohli si vůbec běžní lidé dovolit putovat dál než za hranice své obce?
Právě tyto statistiky, které se na místech vedly, dokládají, že poutě byly rozšířené i u lidových vrstev. Mělo to ale svá omezení – nevolníci byli v baroku svázaní s panstvím, resp. se svým pánem. Pokud vyrazilo na vícedenní pouť například celé společenství, zeměpánovi tím pádem odešla značná část pracovní síly. Delší procesí také například nemohla probíhat v době sklizně, kdy bylo potřeba věnovat se práci na poli. To je mimo jiné jeden z důvodů, proč Josef II. vícedenní poutě zakázal a omezil je na jednodenní – kvůli údajně zbytečné zahálce pracovníků.
Dá se v souvislosti s poutnictvím mluvit o rozvoji turismu a cestování?
Poutě byly jednou z mála příležitostí, kdy mohli barokní lidé opustit úzký okruh svého domova. Najednou se mohli podívat někam dál než na nejbližší trh. Někteří do nich investovali nemalé finanční prostředky, a to z různých důvodů. Poutníci, kteří konali pouť za uzdravení, byli přesvědčeni, že to zvýší jejich šanci na úspěch. Byli však i případy, kdy pouť lidé vnímali i jako příležitost si cestou trochu užít a „upustit páru“.
Takže vlastně můžeme mluvit o zážitkové turistice?
Mám na mysli především to, že lidé najednou vypadli z každodenního stereotypu, ocitli se v jiném prostředí, zvlášť když třeba putovali na nějaká vzdálenější místa. Nelze si to přitom idealizovat pouze jako zbožnou cestu. Je doloženo, že mnozí vynakládali horentní sumy za jídlo a pití – a to nejen nealkoholické. Navíc si pak na místě kupovali celou řadu předmětů, které si chtěli přivézt domů. Ono koneckonců i samotné české slovo „pouť“ je takové líbezné – představíme si pod ním jak dlouhou cestu, tak pobožnost, anebo trh s kolotoči a cukrovou vatou.
To ale znamená, že do regionu přinášeli finance – mělo to vliv i na rozvoj ekonomiky nebo infrastruktury?
Mít poutní místo na svém panství bylo ekonomicky velmi atraktivní. Poutníci se museli nějak stravovat, později někde ubytovat, něco si koupili na památku – prostě přinesli na místo peníze. Takže to bylo velmi zajímavé i finančně. Aristokrati dost často zaplatili výstavbu chrámu na místě tradovaného zázraku, čímž jednak prokázali svoji zbožnost, ale zároveň očekávali, že takové místo přitáhne další poutníky, kteří rozvíří ekonomiku.
To zní, že některá místa mohla vzniknout spíš s finančním záměrem než ze zbožnosti.
V 19. století u nás byly některé případy, kdy došlo k nějakému tradovanému uzdravení či zjevení, a poutníci tam začali masově docházet. Rozvířila se tam obrovská bublina, která potom splaskla. Například v Suchém Dole na Broumovsku, kde údajně došlo k opakovanému zjevení Panny Marie. Na toto místo docházelo až patnáct tisíc lidí denně. Tamní pivovar měl v ten čas historicky největší tržby, po cestě k poutnímu místu stály jarmareční boudy, celý region to ohromně oživilo. Pak ale proběhlo církevní vyšetřování a závěr byl, že ona „zjevení“ byla ekonomicky motivovaná. Poutní místo bylo biskupem zrušeno. Přesto tam ale nadále docházeli lidé, a musela je dokonce rozhánět policie. Jestli šlo o podvod, nebo ne, to už nechám na čtenářích.
Poutní místo muselo mít nějaký zvláštní církevně ověřený status?
V minulosti měla poutní místa povětšinou nějakou zakladatelskou legendu, což byl příběh vysvětlující poutníkům důvod jeho vzniku. Hlavní oltář nezřídka stál přesně na místě tradovaného zázraku či zjevení. Zároveň takové místo muselo nadále potvrzovat svou legitimitu, například tradovanými zázraky – mnoho lidí tam přicházelo s fyzickými nebo duševními chorobami a prosili o uzdravení sebe nebo svých blízkých. Pokud se tak údajně stalo, někdo událost dosvědčil – dost často někdo, kdo měl v tom místě velkou autoritu (lékař, právník, městský radní, rychtář apod.), a bylo to zaneseno do tamní knihy zázraků. Například v Chlumu Svaté Maří v západních Čechách je k rokům 1650–1675 takových záznamů přes 600. Poutníci navíc na místech zanechávali tzv. votivní dary – to můžeme dnes vidět například u Pražského Jezulátka. Tyto dary představovaly poděkování za již vyslyšené prosby anebo prosby poutníků doprovázely.
Tam jsou na zdi tabulky s díkuvzdáním, jak vypadaly votivní dary tehdy?
Často šlo o voskové, cínové či jiné předměty, které ztvárňovaly poutníkovo trápení, takže měly kupříkladu podobu uší, očí, nohou a dalších části těl. Anebo prostřednictvím jich lidé děkovali za to, že k uzdravení té které části těla došlo. V 19. století se začaly tyto předměty zhusta nahrazovat mramorovými nebo keramickými tabulkami. Ne každý ale prosil za uzdravení, barokní poutníci mohli mít i jiné motivace.
Máš na mysli kajícníky?
Nejen to, některá místa byla napřímo spojena s možností získání odpustků. V baroku se rozvinula nauka o očistci a dlouhá muka v něm nebyla nic, co by chtěl člověk dobrovolně podstoupit. Proto si někteří „zajišťovali“ zkrácení této doby právě skrze odpustky. Pro barokní období byla důležitá také činnost takzvaných náboženských bratrstev, což byla většinou sdružení laiků, která poskytovala svým členům nějaké výhody. Například členi škapulířového bratrstva měli právo nosit škapulíř. Škapulíř přitom svému nositeli sliboval, že se jeho očistcová muka zkrátí v podstatě na minimum.
Většina poutních míst u nás je mariánská, hledaly především ženy ve víře nějaký ženský prvek?
Často se píše o tom, že v mariánském kultu je akcentovaný prvek ženství, mateřství, ochrany. Zároveň je ale pravda, že kult Panny Marie byl využíván jako nástroj rekatolizace, neboť nekatolíci kult Panny Marie neuznávali. V některých zemích se Panna Marie dokonce stala jakousi zemskou patronkou, to se ale u nás nepovedlo tak docela vzhledem k velmi silnému postavení kultu zemských svatých.
