Jsem rozvedená. Vlastně dvakrát. Poprvé jsem se vdala, když jsem byla mladá, vyděšená a hloupá. Může mi to Bůh odpustit? Podruhé jsem se provdala za někoho, o kom jsem si myslela, že je dokonalý, ale ukázalo se, že je stejně nedokonalý jako já. V kostelních lavicích nás sedí mnoho ve stejné situaci, a je to až překvapivé.
Jsou mé hříchy mimo Boží milost?
Někdo by řekl, že ano. Pokud rozvod nebyl způsoben cizoložstvím nebo opuštěním, může být považován za těžkou urážku proti Bohu. Bible mluví o rozvodech často. Bůh nás stvořil, abychom byli ve vztahu. Stejně jako nám požehnal jeden druhému, umožnil nám také volbu hřešit.
Manželství i rozvod jsou záležitosti, které by měly být brány s největší vážností. Ani jedno by nemělo být uzavíráno bez hlubokého přemýšlení, modlitby, sebezkoumání a dalších úvah.
V naší společnosti jsou však obě věci často zlehčovány. Manželství je vnímáno jen jako obřad a oslava, málokdo přemýšlí o skutečném smluvním závazku. Obřadní sály jsou dostupné na každém rohu, kde oddávající čekají na zavolání.
Podobně je to s rozvodem. Chápu koncept rozvodu bez zavinění, ale právě to z něj dělá snadnou volbu. Rozvod se stává pohodlnou cestou úniku, když věci nejdou podle plánu.
Ale co když nejsou důvody rozvodu omezeny jen na cizoložství nebo opuštění? Musíme pak snášet zneužívání nebo násilí? A co emocionální opuštění? Je zřejmé, že takové situace porušují biblické zásady vzájemné lásky a péče.
Jsem hříšník
V životě jsem často zhřešila. Otevřeně přiznávám, že jsem toužila po věcech a lhala. Zneuctila jsem své rodiče. Ale s pokáním se rozšířila Boží milost natolik, že mě zachránila od těchto hříchů. Jeho něžné milosrdenství mě přitahuje k sobě a připomíná mi, že nejsem povolána být dokonalá, ale činit pokání a odvrátit se od hříchu.
Má církev nějakou roli?
Bůh je Bohem usmíření. Neměla by tedy církev také podporovat usmíření? Místo skupin na podporu rozvodu, proč nezavést skupiny podporující usmíření ještě před rozvodem? Církev by mohla povzbuzovat páry, aby šly cestou usmíření pomalu a důkladně, protože takové rozhodnutí je nesmírně důležité.
Neříkám, že by církev měla soudit nebo zasahovat do rozhodnutí páru, zda se rozvést či nikoli. Ale mohla by povzbudit páry, aby společně i individuálně zkoumaly možnosti usmíření. Příliš často se toto rozhodnutí dělá bez hluboké reflexe.
Samozřejmě, ochota musí být na obou stranách. A právě ochota bývá často tím největším problémem, který brání růstu nebo smíření.
Takže půjdu do pekla?
Pokud by mě jediný hřích (nebo v mém případě dvojitý hřích) odsoudil do pekla, nikdo z nás by neměl naději. Jako rozvedená věřící mám stále nárok na zaslíbení z evangelia Jana 14,6: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
To, co mě udrží na cestě k nebi, není moje neschopnost, ale přijetí Ježíše. Přijímá mě i s mými hříchy a chybami. Jsem za to nesmírně vděčná. Mé hříchy i špatná rozhodnutí mi byly odpuštěny.
Modlím se za jeho moudrost, abych mohla v budoucnu činit moudrá rozhodnutí.
Autorka: Christine Moriarty Field
Zdroj: Patheos
Místo mnohomluvných komentářů o Boží dobrotě a lásce by bylo dobré se zamyslet nad slovy poctivého Žida Alberta Einsteina: “Bůh je produktem lidské slabosti. Bible je sbírka legend, sice úctyhodných, ale velice primitivních. Jako Žid neuznával vyvolenost židovského národa, a žid. náboženství, stejně jako všechna ostatní, ztělesněním nejpošetilejších a dětinských pověr”.
Žádné náboženství proto také nedokáže smysluplně odpovědět, proč dobrý Bůh nedokáže zabránit smrti nevinných, žádným zlem nezatížených dětí, kterým dal možnost narodit se, když je podle sv. Jana obdařil světlem Boží milosti k pokračování štěstím a láskou naplněného života.
Církevní učení je plné teologicko-filozofických spekulací, např. o nesmrtelné duši, dědičném hříchu, o osobách v Trojici, o nauce, že mimo církev není spásy, o Augustinově perverzním snu o nikdy nekončících mukách nekřtěňátek aj.
P. Ludvík Armbruster, vzdělaný jezuita, profesor TF v rozhovoru: “Na řeči o nesmrtelnosti duše můžeš klidně zapomenout, to je zbožná touha starých Řeků. Člověk umře a je po něm. Nebudeš, víš?”
Mýlí se Albert Einstein?
Jestliže mě bůh potrestá za moje hříchy jak asi trestá bestie tohoto světa za to, že dělají války a jiné nejhorší zlo ve světě.To moje hříchy běžné v životě jsou proti těmto bestiím.uplné nic.Tak kde je ta boží láska a spravedlnost.Kdo vypráví takové nesmysly tomu bych přála aby se na něm vyřádili takové bestie.Kolik je na světě dobrých lidí a boží lásky a odpuštění hříchů se nikdy nedočkali.Proč náboženství tak lže a lže a oblbuje.věřící lidi.Je mi jich líto.
Ať vás bůh potrestá, když si nevidíte do huby co to říkáte.
Člpvěk by brečel.a brečel, ale vy si melete svou o boží lásce a odpuštění hříchů, které jsou proti těm bestiím nepatrné hřešení.
Za první bod vymáte vždycky pravdu a za druhý bod když ji nemáte tak platí vždy bod číslo jedna.To je celá náboženská víra pro slabé lidi Vůbec se nestydíte tak tedy ať Vás bůh za ty lži těžce potrestá.Konec.
Neukvapujte se ve svých soudech. Bůh lidem, kteří nejsou samospravedliví, domýšliví či povýšení a kteří milují pokoj a spravedlnost, odpouští jejich hříchy pramenící z lidské nedokonalosti a nevědomosti. Projevuje se to třeba tím (a nejen tím), že získávají porozumění Božího slova, chápou proč je na zemi zlo, nespravedlnost a utrpení, chápou, proč to Bůh dočasně připouští a získávají pevnou naději, že Bůh ve svém čase veškeré zlo a nespravedlnost odstraní a všechny škody a důsledky z toho pramenící napraví.
Já nechápu, proč je na zemi zlo. Jsme Božím obrazem – tak jaký je? Lze pochopit nemoci a smrt, nelze pochopit Boží lhostejnost vůči genocidám miliónů lidí. Je tedy všemohoucí, nebo ne? Příběh o Adamovi a Evě naznačuje, že je v nás dobro i zlo, tak jsme stvořeni. Příběh o Potopě světa sděluje, že se Bůh rozčiluje jako člověk a zabije mnoho lidí? A pak se obětuje. Je to tentýž Bůh? Není, nebo mu připisujeme své vlastnosti jako pohanským božstvům. příběhy psali lidé se svým chápáním dobra a zla a spravedlnosti. Nestvořil nás copak svobodné a ke svému obrazu? Se zlem a smrtí jsem schopná se vyrovnat. Ne však se zjednodušujícím vysvětlením církve, které si i v rámci Biblických příběhů a výroků odporuje. Vidím v tom lhostejnost vůči utrpení a snahu zajistit “spravedlivým”, kterých se utrpení přímo netýká klid a spokojenost, že vše bude odměněno nebo potrestáno, že se vlastně nemusíme angažovat.
Bůh je nekonečný a věčný. V porovnání s Jeho Nekonečností je jakékoli konečné utrpení ničím. “Hle, národy jsou před Ním jako kapka ve vědru, jako prach na vahách, ostrovy zvedá jako smítko.” (Iz 40,15) My žijeme v horizontu let a desetiletí, v nejlepším případě staletí, ale pro věčného Boha “je den jako tisíc let a tisíc let jako den” (2 Pet 3,8). Z hlediska Božího je to, co se nám lidem jeví jako velký hřích, a to, co se nám lidem jeví jako malý hřích, stejná “kapka ve vědru a prach na vahách”. (Pomíjím teď, že ne vše, co se z naší lidské perspektivy jako zlo jeví, zlem skutečně je, a naopak. Velmi často se v posuzování toho, co je dobro a co zlo, mýlíme. Tisicínásobně to platí v politických záležitostech, kde jsme systematicky manipulováni propagandou.)
Bůh nestvořil svět jako statický fakt, který trvá navěky v nezměněné podobě jako obraz nebo socha. Bůh stvořil svět jako dynamický, konečný, ale nesmírně dlouhý proces, který směřuje od počátku k završení, k Poslednímu soudu (barokní kazatelé stvořený svět výstižně přirovnávali k divadelnímu představení). Teprve tehdy, při skonání světa, až za pomyslným představením spadne opona, budou všechny Boží záměry definitivně naplněny.
Pokud vám připadá nespravedlivé, že všechno dobro není teď hned odměněno a všechno zlo není teď hned potrestáno, odpověď je jednoduchá: ještě nejsme na konci. Je to stejné, jako byste si v polovině detektivky stěžovala, že detektiv ještě neodhalil pachatele – neodhalil ho právě proto, že ještě není konec.
Až svět skončí, bude všechno spravedlivě odměněno a potrestáno. A naše dobré skutky budou odměněny a naše hříchy potrestány, stejně jako dobré skutky a hříchy všech ostatních lidí. Bůh ovšem někdy odměňuje a trestá i během celého procesu (jako při potopě světa), nicméně to je celkem vzato spíše výjimka než pravidlo.
V tomto ohledu se skutečně “vlastně nemusíme angažovat”. Boží Spravedlnost nakonec zvítězí (i nad našimi vlastními hříchy), a to, co uděláme nebo neuděláme my, na tom nic nezmění. Představa, že se nám lidskými prostředky podaří nastolit “konečnou spravedlnost” a “ráj na zemi”, je klam. Ostatně dosud každý lidský pokus o vybudování ráje na zemi zatím dopadl jako koncentrační tábor, a nic nenasvědčuje tomu, že by to v budoucnu mělo být jinak.
Božím obrazem v nás je právě svobodná vůle – to, že nejsme jen fyzické objekty, které se pohybují podle fyzikálních zákonů, nebo zvířata řízená pudy, ale máme na výběr. Poznáváme Boží Zákon svým rozumem a máme možnost se rozhodnout, jestli budeme jednat podle Božího Zákona, nebo dáme před Božím Zákonem přednost něčemu jinému…
Už v první větě se mýlíte. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu, tj. pravda. Ale již ve třetí kapitole Bible je uvedeno, že člověk se obrátil proti Bohu a podřídil své smýšlení a jednání duchu Božího odpůrce, Satana (duchovního tvora v nebesích, který chce mít postavení Boha). Svým rozhodnutím dal najevo, že sám bude rozhodovat, co je dobré a zlé, tj. následovat Satanova ducha, vlastně odmítl být věrným Božím obrazem. Ztratil tak svou jednotu se Stvořitelem a tím i svou dokonalost a možnost věčného života. A to nejen pro sebe, ale i pro své potomky. Vznikly tak otázky: jaký by mohl být svět nezávislý na Stvořiteli? Byla to chyba, že Bůh dal svobodnou vůli i svým tvorům? Budou všichni potomci Adama a Evy následovat Satana, nebo budou hledat vůli svého Stvořitele? Mohou opět získat ztracený ráj, dokonalost a věčný život? Stvořitel, který je absolutně moudrý a spravedlivý poskytl čas, aby tyto otázky byly jednou provždy a pro všechny s konečnou platností zodpovězeny. A o tom je Bible. Tak je, podle mého názoru, v největší stručnosti řečeno o co v Bibli jde. Bible si nikde neodporuje. Od první knihy Genesis až po poslední knihu Zjevení sleduje toto téma i když vznik těchto knih dělí nejméně dva tisíce let. Lidé, kteří různé části této knihy psali, byli vedeni stále stejným Božím duchem. Pozorný a poctivý čtenář si to uvědomuje. Proto je to stále živá a čtená kniha, protože náměty této knihy jsou stále aktuální a lidé v ní nachází spolehlivé odpovědi na tyto otázky, smysl svého života a pevnou naději na věčný život v novém světě, který Bůh zaslíbil.
Boží odpuštění nijak nezávisí na velikosti hříchu. Žádný hřích konečné bytosti nemůže být větší než Milosrdenství Boží, které je nekonečné. Bůh odpouští i tomu největšímu hříšníkovi, pokud koná pokání. Bůh odpouští i masovým vrahům, pokud konají pokání.
A v tomto smyslu lze říct, že Bůh člověka přijímá (tzn. chce ho spasit a dává mu dostatečnou milost ke spáse) i s největšími hříchy a chybami.
O velikost hříchu v tomto případě vůbec nejde.
Jde o to, že Boží odpuštění závisí na pokání. Je to právě proto, že Bůh nás stvořil svobodné. Proto nám nemůže odpustit proti naší vůli: nemůže nám odpustit, pokud v naší vůli trvá přání hřešit, protože to je s pokáním v rozporu.
Pokání je obrácení (conversio, μετάνοια), odvrácení vůle od hříchu a obrácení k Bohu. Pokání zahrnuje nejen lítost nad spáchanými hříchy (animi dolor ac detestatio est de peccato commisso, dikcí tridentského koncilu), ale také úmysl, že – s pomocí Boží – už nebudeme hřešit (propositum non peccandi de cetero).
Nebo snad lze říct: “Pane Ježíši, odpusť mi tady ten hřích, ale až mi odpustíš, znovu Ti naplivu do tváře, jakmile se mi naskytne příležitost“? Bylo by o člověku, který by to řekl, možné říct, že koná skutečné pokání? Bylo by možné říct, že takový člověk skutečně chce, aby mu Bůh odpustil?
Pokud někdo žije ve vztahu, který je sám o sobě hříšný (Mt 19,9, Řím 7,1-3), je nutnou součástí pravého pokání tento vztah ukončit, protože bez toho není myslitelný úmysl dále nehřešit.
Nebo snad lze říct: “Pane Ježíši, odpusť mi hřích, kterého jsem se dopustil v minulosti, ale přesto chci dál setrvávat ve vztahu, který je podle Tvého Slova sám o sobě hříchem, a tak Tě neustále urážet dál“?
Bylo by o člověku, který by to řekl, možné říct, že koná skutečné pokání?
Bylo by možné říct, že takový člověk skutečně chce, aby mu Bůh odpustil?
Podle Slova Božího jsou sexuální vztahy po “rozvodu” ve své podstatě cizoložstvím (protože manželství je nerozlučitelné). Kdyby se manžel, který se nerozvedl, ale má milenku, modlil: “Pane Ježíši, odpusť mi, že podvádím svou manželku, ale se svou milenkou se nerozejdu a manželku budu podvádět dál“, jak vážně by bylo možné jeho pokání brát?
A to je důvod, proč “rozvedení” žijící v dalším vztahu nekonají pravé pokání.
A dokud ho nevykonají, nemohou Boží odpuštění přijmout, ačkoli Bůh jim odpustit chce.
Dovolím si vyjádřit trochu odlišný názor. Ne vždy musí být druhý vztah muže a ženy tak hříšný, že by to Bůh nemohl odpustit a proto jej křesťan musí opustit. A nemusí se jednat o rozvod jen z důvodu smilstva. V textu u Mat. 19:9 Kristus mluví k židům, kteří žijí pod Mojžíšovým Zákonem, v době, kdy tento Zákon pro Židy ještě platil a nebyl tedy ještě ukončen výkupní obětí J.Krista. Kristus říká, že Bůh v Zákoně dovolil, aby muž za určitých okolností opustil svou manželku a dovolil to pro „tvrdost lidského srdce“, bral v úvahu lidskou slabost a nedokonalost (tuto možnost měli jen muži, ženy nikoliv). Pak vysvětlil, že správné je, svého manželského partnera neopouštět, pokud to neučiní on sám tím, že se dopustí smilstva. Po obětní smrti J.Krista se situace člověka ve vztahu k Bohu změnila. Skrze Krista mají přístup k Bohu všichni, tedy lidé ze všech národů a jejich lidské slabosti, nedokonalosti, „tvrdost srdce“ trvají dále. Proto si nemyslím si, že katolický výklad, že každý nový vztah je trvale hříšný a musí být ukončen, aby Bůh mohl člověku odpustit, je správný. Jestliže Bůh bral v úvahu lidskou nedokonalost v manželství už v Zákoně, proč by k tomu nepřihlédl i v případě křesťanů? Tím samozřejmě netvrdím, že opuštění partnera v manželství není vždy závažné a Bůh to vždy odpustí, ale nemyslím si, že to mohou lidé vždy spravedlivě posoudit. Nechal bych to na jejich svědomí a na Bohu.
Ano, Kristova slova lze vykládat i o manželském právu Starého zákona, které bylo odlišné, nicméně výrok sv. Pavla se už týká Nového zákona.
Ostatně starokřesťanské prameny svědčí o tom, že prvotní církev tento výrok považovala za závazný pro sebe (Hermův pastýř 2,4,1; První apologie Justina Mučedníka, odst. 15, Klement Alexandrijský: Stromata 2,23).
Dějiny církve ukazují, že v prvotní církvi existoval dokonce spor o manželství těch, kdo se znovu vdaly či oženili po smrti manžela či manželky: Novatianova hereze popírali platnost druhého manželství vdovců a vdov a 1. nicejský koncil musel (kánon 8) výslovně stanovit, že vdovcům a vdovám, kteří uzavřou druhé manželství, nesmí být odpíráno sv. přijímání. O nerozlučitelnosti manželství (a o tom, že další vztahy po rozloučení jsou cizoložstvím) však žádná pochybnost nebyla a všichni starokřesťanské prameny jsou v tom zajedno.
Zcela souhlasím, že Bůh zná a bere v úvahu lidskou přirozenost a stav každého z nás lépe než kdokoli jiný. Nicméně to také znamená, že Bůh lépe než kdokoli z nás rozliší, co člověk skutečně může a nemůže, a co jsou pouhé výmluvy. Ano, křesťanské chápání manželství je “tvrdé”. Sami apoštolové hned v následujícím verši zareagují: “Je-li to mezi mužem a ženou tak, je lépe se neženit.” (Matouš 19,10). Ale nemůžeme se domýšlet, že jsme laskavější než Bůh, když prohlásíme za dovolené, co Bůh zakazuje.
Bůh jistě vše posoudí nejspravedlivěji, ale na Něm a na svědomí to zcela nechat nelze z toho důvodu, že manželství je něco, co z podstaty věci zasahuje do života jiných lidí. Například když rozvedený muž uzavře další (neplatné) manželství s ženou, která se nikdy nevdala, žena má právo vědět, jestli se tím dopouští hříchu (a spolupodílí se na hříchu svého manžela), nebo ne. Spravedlnost vyžaduje dostatečnou míru jistoty pro foro externo.