Když jsem se stala matkou, měla jsem jasný cíl – být dokonalou matkou a vychovat dokonalou rodinu. Odložila jsem svou právnickou kariéru na vedlejší kolej a rozhodla se plně věnovat tomu, aby mé děti byly vzdělané a zbožné.
Měla jsem mylnou představu, že dokonalé mateřství automaticky povede k dokonalým dětem. Myslela jsem, že pokud budu používat správné metody, disciplínu, skvělou komunikaci a vhodné osnovy domácího vzdělávání, výsledkem budou úžasné děti, které povedou skvělé životy.
Bůh mě ale naučil, že pokud bych věděla, jaký bude výsledek, nepotřebovala bych víru ani Boha. Pokud by vše fungovalo podle plánu – domácí vzdělávání by zaručilo úspěch – měla bych pocit, že mám vše pod kontrolou. Jenže realita byla jiná.
Do manželství a mateřství může člověk někdy vstoupit náhle, jako při autonehodě, nebo postupně, jako při dlouhodobé nemoci či zdravotním postižení. Ve svém případě jsem se soustředila na svou situaci. Neustále jsem o ní přemýšlela, rozebírala ji s přáteli, prosila o modlitby a hledala rady v dalších knihách.
Zjistila jsem, že někdy se dokonalá křesťanská rodina stane modlou, kterou musíme rozbít, aby nás nepřeválcovala.
Když jsem byla mladší matka, měla jsem odpovědi na všechno. Dokonce jsem napsala knihy plné těchto odpovědí. Ale pak přišly nové otázky. Základní principy, které v mých knihách zůstávají, jsou stále platné, ale já jsem se změnila. Jsem více unavená z boje, ale zároveň silnější, realističtější a přijatelnější k sobě i druhým.
V biblické knize Přísloví 13,12 se píše: „Odložená naděje působí nemoc srdce, ale naplněná touha je stromem života.“ Zasekla jsem se v části s odloženou nadějí a nenaplněnými dokonalými touhami.
Moje víra v mateřství a rodičovské dovednosti byla nahrazena pocitem zrady. Co se to sakra stalo? Pokud by to byla spotřebitelská transakce, chtěla bych své peníze zpět.
Domácí vzdělávání není zárukou šťastného dítěte
Považovala jsem domácí vzdělávání za záruku šťastného a úspěšného dítěte. Myslela jsem, že když do svých dětí a manželství vložím celé své srdce a duši, budu mít jistotu šťastného manžela a prosperujících dětí.
Když se to nestalo, cítila jsem obrovskou vinu a ochromující zklamání. Udělala jsem pro svou rodinu špatná rozhodnutí? Kde jsem selhala, když jsem do toho dala všechno?
Jako matky, zvláště ty, které doma vyučují své děti, často dáváme svou práci a rodinu na první místo. Sloužíme dětem, manželům a domácnosti. Ale kdy přijde čas věnovat se sobě? Když se věci začnou rozpadat, kdo vlastně jsme?
Mateřství a rodičovství nejsou vždy jen o radosti. Za každým šťastným okamžikem, jako je první kojení, jsou hodiny strávené na podlaze sbíráním rozsypaných cereálií a drhnutím zaschlého džemu.
Tyto každodenní rutiny nás mohou vyčerpat. Zapomínáme, že den má 12 hodin světla a 12 hodin tmy. A když přijde ta temná část, můžeme zpanikařit.
Jsme pečovatelky
Jako matka jsem cítila, že nesu odpovědnost za všechno, co se v domácnosti děje. Pokud věci nešly podle plánu, samozřejmě to byla moje vina. Když šlo všechno dobře, manžel mi říkal, že domov je pro něj útočištěm.
Všichni ostatní na světě, dokonce i v Bibli, mají svobodnou vůli. Ale zdálo se mi, že mé děti z této výsady vyjmuty, protože jsem byla jejich matka. Jejich problémy byly mojí vinou. Jejich špatné volby byly odsouzením mě jako matky.
Přicházelo zoufalství. Vložila jsem do mateřství celé své srdce, ale mé děti nebyly dokonalé a můj domácí život byl chaotický. Plýtvala jsem časem a energií na rodinný život?
Jsme opravářky
Jako matky jsme opravářky. Děláme, co je třeba. Připravujeme večeři milionkrát, napravujeme vztahy s přáteli, utěšujeme děti, když zažívají první zlomené srdce.
Jedno z mých dětí jednou rozbilo kus hračky, podalo mi ji a řeklo: „Mami, oprav to. Máma všechno opraví.“
V rodinném životě opravy někdy fungují. Na povrchu jsme schopné řešit problémy, které se objeví v našich rodinách. Ale přijde čas, kdy opravy přestanou fungovat. A to je moment, kdy si uvědomíme pravou podstatu manželství a mateřství.
Autorka: Christine Moriarty Field
Zdroj: Patheos
Někdo musí, někdo chce. Kdo chce, má co chtěl. Domácí vzdělávání má i svůj rub – děti nemají dost kontaktů s dalšími dětmi, stávají se skleníkovými. Vždy mi jich (při sebelepší snaže matky) bylo líto. Pokud jsou děti zdravé, to především o matce, o její nepostradatelnosti, o pocitu, že je lepší než ostatní, ne o dětech a manželovi.