Úvodem jedno varování: tento článek neřeší pandemickou situaci a vládní opatření, i když může být přínosem pro naše přemýšlení o svobodě i v kontextu současné situace.
Podle jedné rozsáhlé sociologické studie je pro Američany svoboda nejdůležitější hodnotou. Zdá se však, že to neplatí jen pro USA. I když naše chápání svobody může být různé, zdá se, že svoboda je jedním z nejdůležitějších témat naší civilizace. Zároveň je to asi jediná hodnota, na níž se umíme ve společnosti shodnout, že je důležitá.
Svoboda jako nejvyšší dobro
Jedním z důležitých kritérií, podle kterého měříme pokrok ve společnosti je míra svobody, kterou ve společnosti mají nejrůznější skupiny lidí. Za společenský pokrok je obecně považováno to, když čím dál více lidí má více svobody. Když skupiny, které byly na okraji společnosti dostávají více politické i ekonomické svobody. Nemusíte s tímto kritériem souhlasit, ale toto je převažující názor. I když naše chápání svobody může být různé, svoboda je pravděpodobně jedinou veřejně uznávanou a sdílenou hodnotou naší kultury.
Pravděpodobně se každý z nás setkal s následujícími názory, a možná se mnozí s nimi umíte i ztotožnit:
- Možnost volby je dobrá věc a čím více jí máme, tím lépe.
- Autorita je podezřelá, protože nikdo by neměl jinému říkat, jak má žít, co si má myslet, co má dělat a pod.
- Jediný hřích, který se netoleruje, je nesnášenlivost.
- Nikdo by neměl kritizovat hodnoty druhých, protože každý má právo žít svůj vlastní život tak jak chce.
- Jediné omezení pro mou svobodu je to, pokud bych jí ohrožoval svobodu jiného.
Takto chápaná svoboda je tím nejvyšším dobrem, o které bychom měli ve společnosti usilovat. Jaké jsou důsledky takového pohledu? Pokud je svoboda tou nejvyšší hodnotou (vyšší než pravda nebo morálka, protože nic takového jako absolutní pravda či morálka neexistuje), tak potom je např. i úloha státu a každé jeho instituce garantovat jednotlivcům více svobody v čím dál více oblastech života.
Jelikož církev mluví o pravdě a morálce, a tvrdí, že pravda i morálka mají obecnou platnost, tak není divu, že je církev v současnosti stále více vnímána jako jedna z hlavních překážek svobody. A to nejen v rovině osobní i v rovině společenské. Nejde tu už jen o právo jednotlivce odmítnout církví předepisován pohled na svět či křesťanskou etiku (což je jistě správné), ale i jakýkoliv vliv církve na život společnosti. (Užitečné je chápat diskusi o odluce církve od státu v kontextu těchto společenských posunů.)
Problém č. 1
Takový současný pohled na svobodu však čelí vážným problémům. Ten největší je v tom, že svět takto jednoduše nefunguje. Pokud je svoboda definována jako absence omezení při mých volbách, tak toto je ve skutečnosti nemožné. V tomto smyslu je nemožné žít absolutně svobodně.
Každý z nás čelí ve svém životě vnitřnímu konfliktu zájmů. Čelíme skutečnosti, že mnohé naše touhy (možnosti volby) si navzájem odporují.
Láska je největší výzvou svobody. Můžeme být svobodní nebo můžeme milovat. Ale nikdy nemůžeme mít obojí.
Například mladá dívka chce studovat medicínu, ale zároveň ráda společensky žije s kamarády. Pokud bude věnovat příliš mnoho času zábavě s přáteli, může to ohrozit úspěšnost jejího studia. Pokud se bude věnovat naplno studiu, nebude mít tolik prostoru na zábavu. Chce obojí, ale obojí nemůže mít v takové míře, jak by chtěla.
Nebo jiný příklad. Starý muž si chce vychutnat čas s vnoučaty. Tyto chvíle má velmi rád. Zároveň se nijak neomezuje v jídle, v důsledku čehož přicházejí zdravotní problémy. Lékař mu řekne, že pokud nebude dodržovat přísnou životosprávu, ohrožuje tím svůj život. Jak se má muž rozhodnout? Chtěl by obojí, ale obojí mít nemůže.
Jednoduše, existuje mnoho voleb, t. j. mnoho svobod v životě každého člověka, ale nikdo je nemůže mít všechny. Dokonce, přesněji. můžeme je mít jen ve velmi omezeném množství.
Svoboda jako strategické rozhodování
Skutečná svoboda nespočívá v tom, že si mohu dělat co chci, ale je to spíše strategická ztráta některých svobod ve prospěch získání jiných svobod, které mají pro mě větší hodnotu.
Otázka nezní: Jak mohu žít zcela svobodně?, ale spíše: Která svoboda je důležitější? Která svoboda mě více osvobozuje?
Někdo by mohl namítnout, že toto JE svoboda, protože každý z nás si svobodně VYBÍRÁ, čemu dá přednost. Ve skutečnosti si věci nevybíráme, ale spíše jejich vzhledem na naše cíle rozpoznáváme a podřizujeme se jim! My si svobodu nevytváříme, my se podřizujeme daným možnostem a podřizujeme se těm, které se nám jeví jako nejrozumnější.
Pokud chce člověk poznat svobodu, která mu dává zdraví, musí respektovat pravidla zdravého životního stylu a životosprávy. Pokud chce sportovec znát radost z vítězství, musí se podřizovat přísné disciplíně, tréninku, životosprávě a respektovat pravidla hry. Pokud chce mladý pár znát svobodu lásky a klidu v vztahu, musí respektovat pravidla mezilidských vztahů.
Pokud nerespektujeme tato různá pravidla, velmi rychle narazíme, poškodíme se, či dokonce zemřeme.
Láska je největší výzvou svobodě. Můžeme být svobodní nebo můžeme milovat. Ale nikdy nemůžeme mít obojí.
Můžeme to přirovnat k životu ryby. Kde je ryba svobodnější? Ve vodě nebo na stromě? Správná odpověď pro případ ryby je bezpochyby ta, že ryba je nejsvobodnější ve vodě. Není však voda pro ni omezením? Nejsou ptáci svobodnější, když mohou létat? Proč by ryba nemohla běhat po stromě? No protože ryba je uzpůsobena pro život ve vodě. A musí to respektovat. Pokud by to nerespektovala a svobodně se rozhodla běhat po stromech (kdyby měla tu možnost), rychle by zemřela. A tak respektování jejího omezení jí dává skutečnou svobodu – pro život ve vodě.
I my potřebujeme rozpoznat svůj design, respektovat ho a žít v souladu s ním. Toto však není tak jednoznačné, protože máme problém rozpoznat, co je naším designem. Máme totiž svobodu žít i mimo svůj design a tak hranice našeho designu přestávají být dostatečně jasné.
Problém č. 2.
Při hledání svobody čelíme ještě dalšímu vážnému problému. A tím problémem je láska. Láska je pro svobodu velkou výzvou. Je krásné si svobodně zvolit, koho budeme milovat (a bohudík, že tuto svobodu máme). Ale jakmile začneme někoho milovat, přestáváme být svobodní, protože láska se snaží o dobro toho druhého, a tak je ochotna omezit sebe. Už si nedělám to, co chci, ale to, co udělá toho druhého šťastným. Už neusiluje jen o své dobro ale své dobro nacházím v dobru toho druhého. A tak láska je největší výzvou svobodě. Můžeme být svobodní nebo můžeme milovat. Ale nikdy nemůžeme mít obojí.
A to je zvláštní paradox, že na jedné straně skutečná láska může vzniknout pouze v prostředí svobody, kde je možnost nejen milovat i nenávidět. Na druhé straně, jakmile začneme (svobodně) milovat, svobodu ztrácíme. V češtině tuto skutečnost dokonce vystihuje i jazyk, jakým o těchto věcech mluvíme, když mluvíme o někom, že je svobodný jako protiklad k zadanému (ve vztahu, v manželství apod.).
Výzva našemu chápání svobody
Může být křesťanství v našem přemýšlení o svobodě nějakým způsobem přínosem? Na jedné straně tu máme dlouhou historii tradičního přístupu, který přinášel lidem i mnoho nesvobody. I náboženství se nejednou stalo nástrojem útlaku. Na druhé straně vidíme, že idea absolutní svobody bez omezení vede do slepé uličky. Je to iluzorní, nereálná představa. Je ještě nějaká další možnost?
V úvodu bylo konstatováno, že církev je stále více vnímána jako jedna z těch podezřelých autorit, která ohrožuje naši svobodu. Nemůžeme popřít, že křesťanský život přináší s sebou mnohé omezení. Otázkou však je, jaké jsou to omezení? Jsou osvobozující nebo zničující? Dává je tyran, nebo milující Otec?
Pokud se vrátíme k tématu lásky a svobody, tak křesťanství je jediné mně známé náboženství, kde se Bůh svobodně omezuje pro dobro člověka. Evangelium hovoří o tom, že Bůh z lásky omezil svou svobodu a připoutal se k člověku. Nemusel, ale chtěl. V Ježíši se omezil na život jedné lidské existence, na život obyčejného Žida v zapadlé provincii římské říše, život chudého řemeslníka, který se stal potulným rabínem, shromáždil kolem sebe skupinu společenských lůzrů a podivínů a nakonec, po dočasném úspěchu skončil zavržen, pošklebován, nepochopen a popraven. To je jádro příběhu, který přináší křesťanství. Navíc tvrdí, že právě životní příběh tohoto Ježíše (jeho smrt a vzkříšení) přináší člověku svobodu, proto je v církevní terminologii nazývaný i jako Vykupitel či Spasitel (Zachránce).
Pokud má křesťanství pravdu v tom, že jsme byli navrženi pro život ve vztahu s Bohem, tak potom největší svobodu zažijeme, pokud vstoupíme do tohoto vztahu. Augustin to formuloval ve svých Vyznáních následovně: “Pro sebe jsi nás stvořil a nespokojené je naše srdce, dokud nespočine v Tobě”. Toto není jen výrok světce, ale silná výzva našemu chápání svobody. Jsme v situaci ryby, která lapá po vzduchu na souši. Potřebujeme se vrátit zpět do vody.
Zpět k Bohu. Bible tento proces nazývá pokání, což znamená doslova změnu myšlení. Není to jen pokání hříchů. Je to především změna pohledu v tom, že ačkoliv jsem dosud Boha vnímal jako toho, který mě omezuje, pochopil jsem a uvěřil tomu, že Bůh mě ve skutečnosti osvobozuje k takovému životu, pro jaký jsem byl stvořen. Už nemusím na Boha dívat s podezřením, On není nepřítel mé svobody. Právě naopak. On je její nejlepší přítel. Být křesťanem znamená jednoduše odpovědět svobodně na Boží lásku.
Křesťané by proto mohli být přínosem pro společnost v tom, že nebudou zneužívat svou víru na utlačování druhých jak se to často děje v tradičních společnostech. Zároveň nebudou podléhat iluzím současné kultury o absolutní svobodě, ale budou svým životem ukazovat, že dodržování hranic v souladu s naším designem přináší více svobody než utopický boj za neomezenou svobodu ve všem.
Použitá literatura: Timothy Keller, Dáva Boh zmysel?
Tento článek byl původně publikovaný na stránce deníku Postoj
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-list.sk
Foto: Unsplash.com/Karim Majinra
