„Hraje Třinec!“
Takto mne přivítali malí kluci u kostelních dveří, když jsem šel na biblickou hodinu. “Fajn. Dostane nakládačku?” “Nedostane. Hraje s nejslabším.” “Aha. Chcete půjčit šálu?” Provokuji. “Je pěkná modrobílá.” Nemají zájem. Kdo by se taky chtěl procházet Třincem se šálou týmu HC Kometa Brno?
Trochu závidím. Závidím třineckému hokeji, když se před a po utkání nemohu autem protlouct kolonami aut. Fandí davy. Oceláři jsou prostě jejich láska. Pokaždé si říkám: Proč se takto nederou do kostela? Učil jsem se, že sport může být a často je náhradním náboženstvím. Někdy se zdá, že nejen náhradním, ale i mnohem úspěšnějším než křesťanství.
Sám apoštol Pavel přirovnává křesťanský život ke sportu: “[…] ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu. Běžte tak, abyste ji získali. Každý závodník se podrobuje všestranné kázni […]” (1.Kor.9, 24n) a “Kdo závodí, nedostane cenu, nezávodí-li podle pravidel.” (2.Tim.2, 5).
Sport mne tuze nezajímá. Kdysi jsem od svého dodavatele dostal několik lístků na mistrovství světa v hokeji, které se tehdy konalo v Praze. Rozdal jsem je do posledního. Nejdříve pražákům a pak známým Slovákům, kterým se zrovna v hokeji docela dařilo. Představa, že ztratím několik hodin před O2 arénou, a to jak před, tak po zápase byla neakceptovatelná. Nejsem sportovní typ. Co naděláme?
Jsou ale tři momenty, kdy vnímám sport veskrze pozitivně, kdy mne přímo fascinuje:
Ten první jsem popsal. Chvíle, kdy hokeji tiše závidím ty davy jdoucí do třineckého hokejového chrámu. Motivuje mne to ke křesťanskému snažení.
Druhým takový moment nastává, když sedím na večeři na služební cestě a před očima mám velkoplošnou obrazovku s nějakým sportovním kanálem. Vždy bez zvuku. Nikdy nevím, kdo hraje, proti komu hraje a někdy ani to, o jakou atletickou disciplínu se jedná. Pokaždé si ale uvědomím, jak se dny, měsíce a roky dřiny nakumulují do pouhých řekněme deseti vteřin závodu. Deset vteřin, v nichž se ukáže, zda jsem se snažil celou tu dobu dostatečně. Zda jsem jako závodník správně motivovaný a třeba i to, zda jsem měl kvalitního trenéra. Poměr mezi časem přípravy a časem závodění může být různý, vždy je však ve prospěch přípravy. A tak si u té velkoplošné televize říkám, jestli jsem svému křesťanství dal dost. Sportovci mne vskutku zahanbují.
A třetí moment? Miluji začátky fotbalových utkání. I v tomto případě samozřejmě ignoruji informace typu kdo proti komu. Ale inspirativní a krásné je, když slavné fotbalisty vedou na stadión malí kluci a holky. Představuji si, co asi tyto děti v danou chvíli prožívají. Jak pak tímto okamžikem budoucí fotbalisti a fotbalistky žijí. Jaká to asi musí být vzpruha pro jejich snažení.
Mám taková křesťanská “sportovní” přání: Abych měl natrénováno, abych uměl zabrat, aby i naše bohoslužby a biblické hodiny byly stejně anebo ještě více přitažlivé než ty ve werk aréně a aby se nás obrazně řečeno drželi za ruce mladí, kteří zaberou po nás. Jak to říkal Zátopek? “Když nemůžeš, přidej!” Jak to říká apoštol Pavel? “Cvič se ve zbožnosti.” (1.Tim. 4, 7) Na to, abys obstál a zvítězil musíš mít řádně natrénováno. Dovolím si okamžik snění: pak se mne u werk arény budou zvědavě ptát, co že se dneska bude dít u nás v kostele…
Autor: Zbyšek Kaleta, 28.01.2019
Zdroj: Blog Zbyška Kalety