Je první neděle v měsíci a já budu vysluhovat večeři Páně. Jenže od rána jde všechno špatně…
Na snídani nepřišel jeden z mých synů, protože se mu nechtělo a opět mi tím narušil ideál společných rodinných snídaní. Moje výzva, aby přišel, nebyla vyslyšena, a naopak vyvolala lehkou hádku. Po snídani si jdu vytisknout kázání, jenže tiskárna hlásí, že došel toner. Ano, měl jsem to řešit dřív, ale neřešil a teď to prasklo. Manželka mě citlivě upozorňuje, že jsem po sobě neuklidil hrneček od kávy. Druhý syn si vzpomněl, že má dopoledne fotbalový zápas, a ptá se, zda skutečně musí do sboru.
Neprozřetelně otevírám mailovou poštu a najednou se dočítám, že zítra mám schůzku s člověkem, se kterým nemám úplně dobré vztahy. Pomalu ve mně kypí vztek, který vrcholí ve chvíli, kdy se celá rodina nahrne do úzké chodbičky u botníku. „Bouchnou ve mně saze“ a ostrým hlasem všem vynadám, že zase všechno dělají pozdě. Načež mi odpoví jeden za synů, že i já jsem v chodbičce, tedy zřejmě i já dělám všechno pozdě. Do sboru jdu v napětí a vzteku.
Ano, měl jsem vše řešit jinak, ale nejsem anděl, nejsem pan dokonalý a prostě občas nezvládám život. Četl jsem knížku „Uspořádej si svůj svět“ nebo „7 návyků vysoce úspěšných lidí“, ale… Za tři minuty začne bohoslužba s večeří Páně a kdesi hluboko ve mně se ozývá něco ve smyslu „jsi pokrytec, pokrytec, pokrytec“. Kdybych nebyl kazatel, určitě bych dnes k večeři Páně nešel. Cítím napětí mezi sebou a rodinou, a dokud bych to nedal dohromady, asi bych nepřijímal. Jenže vysluhovat budu. Proč? Protože musím. Jakkoli jsem ve velmi tolerantním sboru, nedokážu lidem říct, že dnes nevysluhuji, protože jsem naštvaný. Navíc už je pozdě na to, abych pověřil někoho dalšího.
Začíná shromáždění, nasazuji šťastný výraz a všechny srdečně vítám se slovy, jak moc jsem rád, že přišli a jak moc jsem rád přišel já. Pokrytec, pokrytec, pokrytec…
On to dělá pro peníze?
Tento příběh je poslepovaný z několika minipříběhů, nicméně ukazuje na jedno ze zásadních specifik kazatelské služby (za předpokladu, že kazatel neztratil soudnost) a tím je hluboké propojení soukromého a profesního života. Pokud jste doktor, IT specialista, prodavač nebo třeba učitel, pak jistě také prožíváte v zaměstnání mnohé tlaky. Pokud se ale pohádáte večer s manželkou, pak si druhý den ráno v práci zřejmě neříkáte, že nejste hodni vzít skalpel, zapnout počítač, otevřít kasu nebo začít učit matematiku. Svoje zaměstnání tolik nepropojujete s osobním životem, jakkoli vám práce může osobní život ovlivňovat.
Přidám ještě jeden příklad. Řadu let jsem součástí Rady naší církve, v roli předsedy jsem měl mnoho rozhovorů s adepty na vikariát a následně kazatelskou službu a nikdy nikdo rozhovor ohledně kazatelské služby nezačínal otázkou, kolik bude brát. (Všimněte si, že volím slovo služby, nikoli práce.), Jistěže si to každý kandidát kazatelského povolání někde dohledá, ale spojovat primárně službu duchovního s penězi je nepatřičné.
Představte si, že zajdete po kázání za kazatelem, pochválíte mu kázání a on vám řekne něco ve smyslu „děkuji za pochvalu, za ty prachy to rád dělám…“. Vím, jak se budete cítit. Budete v šoku. On to dělá pro peníze!? (V této souvislosti chci dodat, že jako kazatelé na tom nejsme finančně špatně.) Opět to ukazuje na hlubokou propojenost zaměstnání a povolání od Boha, na propojenost toho, kdo jsem a čím se živím. A toto specifikum vybalancovat není vždy snadné.
Napětí osobní a profesní roviny
Považuji za privilegium, že za mnou chodí lidé, aby mi svěřili svoje osobní zápasy. Očekávají, že jim poradím. Uvedu několik oblastí, se kterými jsem se za poslední tři roky setkal: neodpuštění, pocity nedostatečnosti, problémy s minulostí, problémy se sexualitou, manželské krize, problémy s výchovou, strach a úzkost, okultismus, problémy s církví, pochybnosti, ztráta víry, nemoc a z ní plynoucí strach, porucha osobnosti.
Problém je, že v některých oblastech mám problém i já. Někdy více, někdy méně, ale mám svoje problémy, nebo jak někdy říkám, „mám svoje démony.“ Vím, že jsem jen člověk, ale stejně někdy stojím před otázkou, jak moc mohu někomu radit, když jsem si to či ono sám nevyřešil? Jak moc mám například kázat o modlitbě, když se modlím málo; o sebeovládání, když jsem zase po deváté večer vyčistil lednici; o čistotě, když mi zase ujely myšlenky nebo oči, kam neměly; o odpuštění, když ve sboru sedí člověk, kterého „fakt nemusím“… Opět se točíme v propojení osobní a profesní roviny.
Kam kazatel nedohlédne
Když jsem byl elektrikářem, svítili po mém zásahu světla. Když jsem byl učitelem, pak po mém vyučování studenti odmaturovali. V kazatelské službě kauzalita něco udělat a vidět výsledek, až tak neplatí.
Posunu se ještě k další rovině práce kazatele. Každý člověk potřebuje vidět za svojí prací nějaké výsledky. Pokud do něčeho dlouhodobě dáváte svoje úsilí a kýžený výsledek se nedostavuje, je to frustrující. Ano, znám verš o tom, že služebník má být především věrný, ale přesto nějaké výsledky své práce potřebuji vidět. Někteří kazatelé mají to štěstí (nebo požehnání), že výsledky svého úsilí vidí, jiní nikoli.
Procestoval jsem všechny sbory CB, hovořil se všemi kazateli, viděl (nebo alespoň o nich slyšel) všechny modely práce ve sborech. Myslím, že určité principy jak rozbít sborovou práci existují (na ty se poukazuje snadněji), stejně tak existují i jisté principy jak pomoci, aby Boží dílo rostlo. Zvláště u růstu je to ale velmi křehké. To, co se vám dařilo v jednom sboru, vůbec nemusí fungovat v jiném. Děláte to samé, ale počet pohřbů převyšuje počet křtů, staré křivdy navzdory vašemu úsilí přetrvávají, po sérii kázání na téma odpuštění se mezi sebou „posekají“ dva velectění členové sboru atd.
Když jsem byl elektrikářem, svítili po mém zásahu světla. Když jsem byl učitelem, pak po mém vyučování studenti odmaturovali. V kazatelské službě kauzalita něco udělat a vidět výsledek, až tak neplatí. Jenže pokud sbor dlouhodobě stagnuje (a nyní nemyslím jen, nebo především na počty), pak pro některé to bývá zásah do pocitu hodnoty. Vzpomínám si, jak na jedné kazatelské pastorálce hlavní mluvčí D. Schindler (kazatel naší sesterské církve v Německu) říkal, že hlavním důvodem, proč pastoři v Německu odcházejí do civilního zaměstnání, je jejich nízké sebevědomí plynoucí z toho, že nevidí výsledky své práce.
Tři v jednom
A je tu také další specifikum kazatele. Už z názvu plyne, že kazatel káže, měl by tedy umět vykládat Boží slovo. Jiným výrazem pro kazatele je pastýř, což evokuje schopnost vést a starat se o svěřené „stádo“. Jakkoli lze leccos delegovat, kázání, pastoraci a vedení musí každý kazatel v nějaké míře konat a na mnoha sborech se to očekává, což je zcela správné. Až na výjimky prostě kazatel nemůže říct: „Nejsem k lidem, tak ať mi dají pokoj, budu jen kázat a vést.“ nebo „Veďte si to tady sami, já budu jen pasivně přijímat úkoly od místopředsedy staršovstva.“n „Mám vás rád, ale kázání ode mě nechtějte, protože kázat prostě neumím.“ Problém je, že kázání, pastorace a vedení jsou velmi specifické oblasti a ne každý z kazatelů všechny tři zvládá. Jenže sbor to často celkem oprávněně očekává, což může být jistým zdrojem napětí.
Nebezpečí moci
Poslední oblastí, kterou bych chtěl popsat a se kterou se setkáváme i v jiných profesích, je oblast moci. Kdesi jsem četl následující: „Ať si to kazatel připouští, nebo nikoli, má na druhé veliký vliv. Je autoritou, je vidět, je na kazatelně a je obvykle brán velmi vážně. Zlomení lidé se na pastory obrací s touhou po radě nebo s potřebou, aby jim věnoval pozornost. Pro pastora není složité skrze svá slova nebo osobnost získat nadvládu. Pastoři někdy neví, jak velkou moc mají nad druhými.“
Nevím, zda jako pastor mám „velkou moc nad druhými“, ale nějakou asi ano. Zapeklitost duchovních a jejich případné moci je i v tom, že protestovat nebo neposlechnout svého „duchovního vůdce“ bývá někdy považováno za vzpouru proti Bohu. Pochopitelně je to nesmysl, duchovní není žádná náhražka Pána Boha, ale pokud dojde k deformovanému vnímání jeho role, mohou ho takto lidé, třeba i nevědomky, vnímat.
Otázka, kterou chci položit, je: Jak se něco takového stane? Proč „ovečky“ nedokážou vykázat některé dravce do patřičných míst? Bojí se? Nemají informace? Proč se tolik lidí stáhlo ve chvíli, kdy cítilo tlak? Kde došlo k onomu obratu, kdy duchovní vůdci pevně uchopili otěže do rukou a už jako by se nedalo nic dělat? Výsledkem jsou zničené životy, církve nebo sbory, které připomínají spíše duchovní koncentrák. Neznám přesnou odpověď, proč se tak stalo, ale vždy zde nějakou roli hrála moc a strach z ní…
Modlete se za kazatele
Jak snad z článku plyne, práce duchovního je v něčem hodně specifická. Protože tento článek budou zřejmě číst většinou nekazatelé, pokusím se na závěr napsat pár nápadů, jak kazatelům být v jejich službě oporou.
Mám za to, že čas od času je dobré, když nejbližší spolupracovníci kazatele – což bývá staršovstvo, udělají nějaký bilanční rozhovor a nastaví kazateli jakousi zpětnou vazbu. Zde je velmi důležité oddělit fakta a emoce. Případné poukázání na to, že by se měla zlepšit pastorace, tedy neznamená, že ji kazatel dělá hrozně.
Nezapomínejte kazateli i jeho manželce vyjádřit poděkování. Znám argumenty typu „mně v práci taky nikdo nepoděkuje, tak proč bych měl v případě kazatele dělat výjimku“. Možná proto, že není nutné se v některých oblastech inspirovat kulturou vašeho pracoviště.
Na mnoha místech Písma čteme, že když padl vedoucí, trpělo celé společenství. Stejný příklad vidíme z církevních dějin. Kazatel je v jedné z prvních linií duchovního boje, a proto se za něj pravidelně modlete. Jak jsem psal, objel jsem všechny kazatele CB, s mnohými mám velmi dobré vztahy, ale až po nějaké době mi došlo, kolik z nich je nemocných, má nemocné děti nebo manželku. Moje interpretace je, že na ně prší šípy… však víte koho.
Kazatel není nadčlověk, proto chybuje – a někdy hodně. Stane-li se to, nebojte se ho konfrontovat. S láskou, rozvahou, ale konfrontovat. Žel, někdy se jako kazatelé chováme tak, že konfrontovat nás je skoro na bobříka odvahy. Ale potřebujeme to.
Závěrem mi dovolte ještě osobní vyznání, které není z mé hlavy, ale vystihuje moje nastavení coby kazatele:
„Pane, jsem jak luk ve tvé ruce. Natáhni mě, ať nezpuchřím. Nenatahuj mě však příliš, abych nepraskl. Anebo mě natáhni, jak chceš… Co na tom, když prasknu?“
N. Kazantzakis
Autor: David Novák
Zdroj: Časopis Brána
