V dávné době, kdy jsem začínal s advokacií, mě zaujal nápis, který visel v kanceláři jednoho zkušeného pana notáře: „Nikdy neříkej, že znáš nějakého člověka, dokud jsi se s ním nedělil o dědictví“, zmiňuje advokát Jan Luhan pro časopis Brána.
Dědické řízení může být – a bývá – pro většinu lidí traumatické už jen pro to, že je spojeno se smrtí blízké osoby. Když se k tomu přidá ještě překvapení z toho, jak ten zemřelý příbuzný (v dědickém právu se mu říká „zůstavitel“) pořídil o svém majetku, a třeba nečekané postoje ostatních spoludědiců, může být z dědického řízení hororový zážitek na celý život. Co dělat, abychom tomu předešli? Mám čtyři rady:
1) Zejména starší lidé, kteří žijí sami, nemají své děti nebo mají komplikované rodinné vztahy (děti z více manželství, neshody mezi dětmi atd.), by neměli pořízení o svém majetku moc odkládat.
2) Nestyďme se o těchto věcech mluvit ještě v době, kdy žijeme a jsme plní sil. V naší kultuře panuje strach a stud mluvit o čemkoli, co souvisí s naší smrtelností – vlastní i našich blízkých. Křesťanské rodiny v tom žel nejsou výjimkou. Pokud rodiče vyjeví svým dětem ještě za života, jakou by měli představu o svém majetku, až tu nebudou, a prodiskutují to s nimi, předejde se mnoha nedorozuměním a zklamáním. A když s tím nezačnou rodiče, měly by se zeptat i ty dospělé děti (a rodiče by jim za otevření tohoto tématu měli být vděčni a neříkat si „oni jen čekají, až umřeme…“).
3) V biblické knize Kazatel najdeme myšlenku: Nebývej příliš spravedlivý ani příliš moudrý, proč by ses měl zničit? (Kaz 7,16). Přílišná „spravedlnost“ účastníků je problémem v mnoha dědických řízeních. Zejména technicky uvažující lidé trvají na tom, aby dědictví bylo opravdu „přesně a spravedlivě“ rozdělené. Nebývají schopni přijmout, že každý má právo svobodně rozhodovat o svém majetku a také že život sám je košatý a nelze vždy všechno „spravedlivě“ spočítat a rozdělit. Na malichernostech se poškodily nebo rozbily již mnohé rodinné vztahy.
4) Pokud je to možné, vyhýbejte se spoluvlastnictví. Jeden advokátský bonmot říká, že „spoluvlastnictví jest od ďábla“. Zejména v rodinách, kde jsou vzájemné vztahy komplikované, je dlouhodobé spoluvlastnictví často zdrojem svárů.
Dědické právo je u nás upraveno v občanském zákoníku. Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo podle zákonné posloupnosti, příp. kombinací těchto důvodů. Dědická smlouva je nejméně obvyklá – vyžaduje formu veřejné listiny, tj. notářského zápisu. Je to smlouva uzavřená mezi zůstavitelem a budoucím dědicem nebo dědici. Smlouvou je možné se také dědického práva předem zříci – i zde je nutná veřejná listina – notářský zápis.
Po smrti zůstavitele má dědic právo dědictví odmítnout. U nepominutelných dědiců (potomci) však přechází dědické právo na děti dědice, který odmítl. Ty mohou také dědictví odmítnout, ale jsou-li nezletilé, mohou tak učinit jen se souhlasem opatrovnického soudu. Zákon počítá i s dědickou nezpůsobilostí: z dědického práva je vyloučen ten, kdo se dopustil trestného činu vůči zůstaviteli nebo jeho blízkým, nebo se dopustil zavrženíhodného jednání vůči poslední vůli zůstavitele (např. zničil nebo zfalšoval listinu).
Dědění ze závěti: Závěť je možno pořídit vlastnoručně (musí být celá vlastnoručně sepsána a podepsána zůstavitelem), nebo se svědky (ta musí být zůstavitelem alespoň vlastnoručně podepsána a dva přítomní svědkové musí svým podpisem na závěti potvrdit zůstavitelovo prohlášení, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Zvláštní ustanovení o závěti platí pro osoby nevidomé nebo pro osoby, které nemohou z jiných důvodů číst nebo psát. Závěť je možno pořídit také formou veřejné listiny – notářského zápisu. Taková závěť se automaticky ukládá do sbírky listin (registru závětí), kterou vede notářská komora.
Kromě povolání dědiců lze závětí zřídit také odkaz určité konkrétní věci jiné osobě než dědici. Závěť lze kdykoli později odvolat nebo ji lze zrušit tím, že zůstavitel pořídí závěť novou, která nahradí tu dřívější.
Soudy musí často řešit spory o pravost a platnost závěti – tj. zda ji psal nebo podepsal skutečně zůstavitel, a pokud ano, zda ji pořídil svobodně a nebyl stižen duševní poruchou, která by ho činila nezpůsobilým. Nutno ovšem říci, že prokazovat zpětně nezpůsobilost osoby, která už nežije, je velmi obtížné.
Dědění ze zákona (podle zákonné posloupnosti): Pokud zůstavitel nezanechal závěť (nebo zanechal, ale ta byla shledána zcela nebo zčásti neplatnou), nastupuje dědění podle zákonné posloupnosti. V 1. dědické třídě dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti.
Neměl-li zůstavitel potomky, dědí ve 2. třídě dědiců manžel, rodiče a spolužijící osoby (rovným dílem, ale manžel vždy alespoň polovinu pozůstalosti). Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve 3. třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a spolužijící osoby (které nejméně rok žily se zůstavitelem ve společné domácnosti, o společnou domácnost pečovaly nebo byly na zůstavitele odkázáni výživou). Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl jeho děti, tj. synovci a neteře zůstavitele.
Ve 4. dědické třídě dědí prarodiče zůstavitele. Další dvě třídy dědiců (5. a 6.) upravují dědické právo dalších, vzdálenějších příbuzných (strýcové, tety, prarodiče rodičů zůstavitele, vnoučata zůstavitelových sourozenců. Pozor – oproti všeobecně rozšířenému mínění nemají ani bratranci a sestřenice, ani děti manžela zákonný dědický nárok! Pokud není ani žádný dědic ze zákona (ani ze závěti), připadne dědictví státu jako tzv. odúmrť.
Nepominutelní dědicové: Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jejich potomci. Těm se musí dostat alespoň tzv. povinný díl. Je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu, zletilým potomkům alespoň ¼ zákonného dědického podílu. Povinný díl nezakládá pro nepominutelného dědice právo na podíl z pozůstalosti, ale vyplácí se v penězích (pokud se účastníci nedohodnou jinak). Na povinný díl lze započíst také to, co nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele za jeho života, obvykle v posledních 3 letech života zůstavitele.
Vydědění: Nepominutelného dědice lze také ze zákonných důvodů vydědit, např. proto, že neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi, o zůstavitele neprojevoval opravdový zájem, byl odsouzen pro závažný trestný čin, vedl trvale nezřízený život nebo je extrémně zadlužen. Oprávněně vyděděný potomek nemá tedy právo ani na povinný díl. Vydědění přichází v úvahu jen u potomků – všechny ostatní zákonné dědice včetně manžela lze vyloučit z dědění pouze tím, že je zůstavitel ve své závěti vynechá – opomene.
Dědické řízení: Když někdo zemře, matrika zasílá úmrtní list soudu, kde měl zemřelý (zůstavitel) své trvalé bydliště. Soud pak pověří soudního komisaře – některého notáře – projednáním pozůstalosti. Notář si pak pozve některého z příbuzných, obvykle toho, kdo vypravoval pohřeb, na tzv. předběžné šetření, při kterém se zjišťuje okruh možných dědiců, zda zůstavitel zanechal závěť, základní informace o majetku zůstavitele. Následně si notář vyžádá přímo nebo prostřednictvím dědiců bližší údaje o majetku (např. ocenění nemovitosti, stav úspor ke dni úmrtí). „Potom svolá jednání, na kterém se pozůstalost projednává. Je stanoven okruh dědiců, je jim dána možnost se vyjádřit, zda dědické právo odmítají nebo ne, jak se vyjadřují k případné závěti.
Pokud žil zůstavitel v manželství, musí se především vypořádat společné jmění, tedy stanovit, co zůstává pozůstalé manželce/manželovi a co bude předmětem dědického řízení. Když je toto vyjasněno, jsou dědicové dotázáni, zda jsou schopni uzavřít dědickou dohodu o rozdělení pozůstalosti. Pokud ano, notář tuto dohodu jako soudní komisař schválí, pokud ne, stanoví notář dědické podíly podle zákona. Na závěr vydá dědicům usnesení o dědictví, ve kterém je také stanovena výše jeho odměny za projednání dědictví.
Pokud mezi dědici dojde ke sporu např. ohledně pravosti či platnosti závěti či vydědění nebo o to, co do dědictví náleží, notář sám takový spor neřeší, ale odkáže účastníky na soud. Dědické řízení se pak na dobu do vyřešení sporné otázky obvykle přeruší.
Dědicové se musejí vypořádat také s dluhy zůstavitele. Za ty odpovídají nejen do výše zděděného majetku, ale v plném rozsahu. Tomu lze zabránit uplatněním tzv. výhrady soupisu, pak odpovídají za dluhy jen do výše nabytého dědictví (dědického podílu).
Co v případě, když se ukáže, že účastníkem dědického řízení nebyl někdo, kdo jím být měl – např. potomek, kterého ostatní dědicové neuvedli, nebo dědic ze závěti, která nebyla v době projednání pozůstalosti známa? Takový člověk se musí obrátit na soud, aby rozhodl o jeho dědickém právu.
Autor je advokát
Autor: Jan Luhan
Zdroj: Časopis Brána
Jsem pyšný na to, že jsme se se sourozenci dohodli o dědictví v podobě rodinného domu tak, že kdo se postará o naši již zesnulou maminku, tomu nemovitost připadne. Holt dobrá výchova:)
Dobrý den,
pan advokát je ze staré školy a nový občanský zákoník co platí už 8 let ještě nestačil zřejmě přečíst. Bratranci a sestřenice po sobě dědit můžou, tak se nenechte zmýlit a nemusíte kvůli tomu psát případně závěť.
Největší svoloč jsou příbuzní, něco o tom vím.