Velikonoční rozhovor o tom, že i vrazi mají právo na obhájce. S advokátem Janem Luhanem o vině, odpovědnosti i polehčujících okolnostech lidí, kteří se podíleli na popravě Ježíše Krista.
Jako advokát, jehož specializací je také trestní právo, musíš být připraven poskytnout právní služby i vrahům. Jak vůbec můžeš hájit muže či ženu, o kterých víš, že se dopustili odporného zločinu?
Musím říct, že při obhajobách lidí, kteří se dopustili něčeho špatného, nebo dokonce hrozného, mi hodně pomáhá moje křesťanská víra. Díky ní vím, že lidi není možno jednoduše rozdělit na dobré a špatné. V Božích měřítkách jsme špatní všichni a potřebujeme pomoc, nebo dokonce záchranu zvenčí.
Pán Ježíš říkal, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. A zločin je jen jeden z mnoha projevů nemoci. Takže když je někdo trestně stíhaný, bývá dost často snadněji oslovitelný evangeliem než spousta tzv. dobrých lidí. Vždycky obhajuji člověka, ne jeho čin.
Ve spisech velikonoční kauzy Ježíše z Nazaretu je mnoho osob, které se podílely na jeho popravě? První z nich je Jidáš. Takový udavač za peníze, něco jako Karel Čurda, který vydal atentátníky na Heydricha Němcům. To přece musí být těžké hledat polehčující okolnosti pro takového muže, ne?
Jidáš – to sis vzpomněl na hodně kontroverzní postavu. Samozřejmě že konečný soud nad každým, i nad Jidášem, přísluší jen Pánu Bohu. Přesto bychom i pro Jidáše nějaké polehčující okolnosti našli. Četl jsem nedávno knížku několika německých teologů „Kdo jsi, Jidáši?“, kde se autoři z různých úhlů nad ním zamýšlejí.
Mne třeba zaujala úvaha, že Jidáš opravdu očekával, že Ježíš jako Mesiáš vystoupí proti římské vládě i domácím kolaborantům a těžce nesl, že se pořád nic nedělo. A tak se rozhodl události urychlit tím, že zařídil Ježíšovo zatčení. Peníze přitom mohly hrát jen vedlejší roli.
Jak silný je v tvých očích argument, že to, co člověk udělal, myslel dobře, nebo dokonce upřímně? Bral by na to soud vůbec nějaký ohled?
To je určitě důležitá složka posuzování činů člověka – pohnutka, ze které to či ono dělá. Člověka sice fakt, že to „myslel dobře“, nezbavuje odpovědnosti, ale určitě by to soud měl považovat za polehčující okolnost, v porovnání s jednáním z pohnutek nízkých a nečestných.
Jsi židovského původu, necítil by ses podjatý hájit bratry Židy, kteří se mnohokrát rozhodli Ježíše zabít, aby ho pak vydali císařskému soudu a prosadili jeho smrt? Jak bys chtěl hájit nábožensky motivovaný zločin? Lze brát v úvahu, že se toho dopustili v dobré víře, že se zbavují heretika, který svádí Boží lid na scestí?
Nechtěl bych být v kůži Ježíšových současníků, Židů, kteří ctili Boha, vroucně očekávali Mesiáše. Museli být úplně rozhození z toho, že ten Ježíš, který se za Mesiáše prohlašoval a činil nepopiratelné zázraky, byl tolik odlišný od jejich představ o tom, jak by měl Mesiáš vypadat. Vzpomeňme, ještě o Květné neděli ho spousta Židů oslavovala a stlala mu cestu palmovými větvemi.
A o necelý týden později ti samí lidé křičeli, zřejmě taky z přesvědčení: „Ukřižuj ho!“ Měli možná vztek i sami na sebe, že se nechali tím podvodníkem Ježíšem nachytat. Samozřejmě že tam určitě bylo i dost lidí, hlavně v kněžské vrstvě, kteří ve skutečnosti žádného Mesiáše nečekali a jen chladnokrevně kalkulovali svoje zájmy.
Dobře, ale neuteč od nábožensky motivovaného zločinu. Zmínils dav křičící „Ukřižuj!“, nemohli bychom se domluvit, že vinen je zmanipulovaný, nebo dokonce nemyslící dav, ale ne jednotlivci v něm?
Dav je nemyslící už z podstaty věci, protože dav nemá žádný mozek, ten mají lidé, kteří ho tvoří. Vzpomínám si, že jsem se ještě jako student, před nějakými padesáti lety, zúčastnil studentské protestní demonstrace před řeckým velvyslanectvím na protest proti uvěznění levicového řeckého politika Manolise Glezose. Nic jsem o tom pořádně nevěděl, ale šel jsem s ostatními. Všichni skandovali „Gle-zos, Gle-zos!“ a já řval s nimi. Pak se začali kolegové kolem mě shýbat pro šutry a házet je na velvyslanectví.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy jsem taky držel šutr v ruce. Uvědomil jsem si, jak je to šílené, že o tom pořádně nic nevím, ale už jsem připraven házet šutry. Utekl jsem odtamtud, ale dodnes se za to stydím a už vím, co to je davová psychóza. Dav ale nemá žádnou kolektivní odpovědnost, stejně jako ji nemá jakýkoli národ nebo rasa. Trestní odpovědnost má pouze jedinec a nově v našem trestním právu také právnická osoba, třeba obchodní společnost.
Tu jsme ale hned u nás křesťanů, kteří páchali po dvě tisíciletí zločiny na Židech, jeden pogrom za druhým, násilné křty, vraždy, protože oni nám přece zabili Mesiáše! Takové nenávistné a fanatické lidi snad ani hájit nejde?
S těmi křesťany nebo takzvanými křesťany, kteří dělali pogromy a vraždili Židy ve jménu Pána Ježíše, je to těžké. Určitě je to důkaz pokřivené, ujeté teologie a taky strašně bloudící církve. To násilné křtění a vnucování Krista zbraněmi je důkazem, že ti lidé na tom byli v podstatě stejně jako Židé za Ježíšova života. K Bohu se hlásili, ale byli totálně mimo.
Dobře, ale jako advokát máš hájit nás křesťany (když už ne naše činy), nacházet nějaké polehčující okolnosti. Cítím, že je ti to proti mysli, ale rád bych, abys nás křesťany z toho před soudem dějin vysekal!
Úkolem advokáta je určitě nacházení polehčujících okolností i u toho, kdo se evidentně provinil. Pro mne je velkým usnadněním mé práce vědomí, že konečný soud patří neomylnému a přitom milosrdnému Pánu Bohu a že za viny lidí v minulosti, současnosti i budoucnosti zaplatil Pán Ježíš.
Když ses ptal na soud dějin, ten bývá dosti ošidný, protože dějiny, jak známo, píší vítězové. Z pohledu dnešního vnímání práva, spravedlnosti a morálky je nepřijatelná spousta věcí, které se v minulosti dály běžně. A mám obavu, že stejně hrozná a nepřijatelná se bude jevit naše doba a naše jednání těm, kteří přijdou po nás. Proto si myslím, že úlohou nás křesťanů není omlouvat a obhajovat svou minulost, ale brát si z ní ponaučení pro současnost a budoucnost.
Vraťme se k velikonočnímu příběhu. Jak by ses připravoval na obhajobu prokurátora Piláta? Nejenže dal popravit nevinného, ale mnohokrát dal vojákům rozkaz povraždit desítky lidí, například galilejské poutníky do chrámu. Nebylo by to jako hájit Eichmanna, organizátora holocaustu?
– Na Pilátovi Pontském mě zaujalo to, z jak rozdílných úhlů pohledu se o něm v evangeliích dozvídáme. Jako reprezentant římského státu a práva si jasně uvědomoval nespravedlnost Ježíšova odsouzení. Přesto dal souhlas s jeho popravou, aby si zajistil klid v provincii. Bohužel takto pragmatického přístupu k pravdě a spravedlnosti jsme svědky i u mnoha dnešních politiků. A k té jeho brutalitě – zřejmě jediný lidský život, na kterém mu opravdu záleželo, byl jeho vlastní.
Zdá se mi, že bys Piláta moc hájit nechtěl, ale připomenu-li znovu Adolfa Eichmanna, přece i on měl právo na obhájce. Asi je to těžké, ale oni čekají, že se jejich kauzy ujmeš. Co bys vytáhl na jejich obhajobu?
Právo na obhajobu má každý bez ohledu na to, jak hrozných věcí se dopustil. Je to naprosto podstatná složka práva na spravedlivý proces, které je zakotveno ve všech demokratických ústavách včetně naší. Pro mne osobně je velice důležité vždy rozlišovat člověka, kterého musím obhajovat, od jeho činů, které dost často obhájit opravdu nejdou. I tak se mi několikrát v životě stalo, že jsem musel z morálních důvodů něčí obhajobu odmítnout.
Bylo to většinou v případech, kdy lidé očekávali, že se zcela ztotožním s jejich morálním hodnocením celé záležitosti a budu z toho vycházet. A to jsem dost dobře nemohl. Vysvětlil jsem jim, že bych právě z toho důvodu jako jejich obhájce nebo zástupce nebyl dobrý. Nevím, co by mi Pilát jako klient ke své záležitosti řekl, ale předem bych jeho obhajobu neodmítl.
A pak tu máme vojáky, kteří jen plnili rozkazy, bičovali a křižovali. Nedávno vzbudila rozruch „mlátička“ z Palachova týdne, policista Ondráček, který bez ostychu připustil, že na demonstraci zbil i ženu. Komunistický kolega jej hájil stylem, že o rozkazu se nediskutuje. Byl by to i pro tebe základ obhajoby?
Tohle bylo dlouho pravidlo, které bylo všeobecně přijímáno, že kdo jednal čistě na základě rozkazu, nejednal ze své vůle a neměl by být trestán. Až válečné zločiny za druhé světové války tuto zásadu prolomily a třeba v Norimberském procesu byli odsouzeni velitelé, kteří jednali na základě rozkazu. Ale nebyli paušálně odsuzováni vojáci jen za to, že válčili ve Wehrmachtu.
Vždy je třeba se podívat, jak vysoko byl kdo v té hierarchii postavený – čím je výše, tím víc má možnost projevit svou vůli, a tudíž musí nést i víc odpovědnosti. Takže i římské vojáky by bylo dnešní optikou možno soudit hlavně za to, co dělali „navíc“, ze své iniciativy, například to bití, posměšky a urážky.
Máme tu také Barabáše, zločince, který zřejmě patřil k nacionální skupině zélótů. Z politického a náboženského přesvědčení zabíjel Římany. Díváš se na něj jako na člověka typu členů italské teroristické organizace Rudé brigády či německé Frakce rudé armády, nebo jako na naše výsadkáře Gabčíka s Kubišem, kteří zabili Heydricha?
Hodně mě oslovila kniha švédského spisovatele Pära Lagerkvista, který za román o Barabášovi dostal Nobelovu cenu. V Bibli o Barabášovi ale moc zpráv nemáme, nevíme, v čem spočívaly jeho zločiny. O lidech, kteří z vlastního přesvědčení zabíjejí jiné, bude rozhodovat Bůh, který vidí do hloubi srdce. Já sám mám pochopení pro zmíněné výsadkáře Gabčíka a Kubiše, kteří spáchali atentát na reprezentanta zla Heydricha, ale musím se přiznat, že nijak neoslavuji třeba bratry Mašíny, kteří jistě v zájmu dobré věci zabíjeli i docela nevinné oběti.
Barabáš dostal zvláštní milost od prokurátora Piláta. Patrně byl v tu chvíli jediným člověkem, který si mohl říci, že na jeho místě zemřel Ježíš. Jak bys kvalifikoval tehdejší zvyk propouštět vězně a co soudíš o dnešní praxi abolice?
Právě tahle zvláštní Barabášova situace inspirovala už zmíněného spisovatele Lagerkvista. Ten zvyk propouštět o svátcích jednoho vězně respektuji, i když jak je vidět, i v tom bylo už tehdy hodně politiky, Pilát nechtěl původně propustit Barabáše, ale Ježíše – a z politických důvodů změnil názor. A k druhé části otázky: Jednoznačně se mi nelíbí plošná amnestie, ta patří spíš do středověku.
Podobně se dívám i na abolici, tedy zastavení trestního stíhání dřív, než o vině či nevině rozhodne soud. Pevně doufám, že se toho nedočkáme v případu premiéra Babiše. Právo prezidenta udělit někomu milost, tedy prominout už pravomocně uložený trest nebo jeho část, je něco jiného. To uznávám, ale i s tím by se mělo zacházet velmi opatrně.
Na smrti Ježíše z Nazaretu měla vinu i „doba“. Žil v kultuře, kde trest smrti a křižování bylo běžnou součástí tehdejšího práva. Dovedl bys obhájit nejvyšší trest, třebaže hrozí jeho udělením justiční vražda? A byla vůbec Ježíšova poprava justiční vraždou?
Já sám nejsem zastáncem trestu smrti a jsem rád, že byl v naší zemi zrušen. I když musím uznat, že z hlediska zájmů státu je ledacos jednodušší, když trest smrti existuje. Ale lidská společnost má k dokonalosti daleko. Proti trestu smrti mluví hlavně to, že bere člověku jakoukoli šanci na změnu smýšlení. A pak samozřejmě ta možnost omylu nebo přímo justiční vraždy. V USA, kde v řadě států trest smrti existuje, přiznávají, že se to, byť výjimečně, čas od času může stát.
Pokud jde o odsouzení a ukřižování Pána Ježíše, je to v celých dějinách naprosto ojedinělý případ, protože režii měl do značné míry v rukou sám odsouzený. Jsem přesvědčen, že Ježíš měl kdykoli možnost to zastavit, ale neudělal to, aby naplnil roli Božího beránka za nás. Takže nazvat ten proces justiční vraždou je přinejmenším hodně jednostranné.
Zdá se však, že největší odpovědnost za smrt Ježíše z Nazaretu má sám Bůh, který jej vydal na smrt pro naše hříchy. I když se to může znít nepatřičně, nepotřebuje i Pán Bůh advokáta, který obhájí takový čin? Alespoň mnoho lidí tomu vůbec nerozumí…
Při téhle otázce mi tak trochu naskakuje husí kůže. Vzpomínám si na dva rozhovory, ve kterých moji partneři v diskuzi vyjádřili přesvědčení, že především sám Bůh by patřil na lavici obžalovaných. To je ukrutná opovážlivost a drzost. Jakožto Boží stvoření žádná práva vůči stvořiteli nemáme, i když tenhle úhel pohledu je těžko přijatelný i pro věřící, natož pro nevěřící.
Z tohoto hlediska si myslím, že jediná skutečná „nespravedlnost“ z Boží strany byla Ježíšova smrt na kříži. A ta zase znamenala pro svět naději na záchranu pro věčnost. Ne, advokáta bych Pánu Bohu dělat nechtěl, těch samozvaných má až dost. A jejich honorář je může jednou docela překvapit.
Mohl by ses na konec vrátit na začátek a uvést nějaký příklad, dát nahlédnout do konkrétní kauzy, kdy jsi hájil člověka, který se dopustil vraždy?
Byla to tragédie, která se stala v jedné rodině. Pěti sourozencům předčasně zemřeli rodiče a nejstarší bratr se staral o ostatní. Měli se navzájem rádi, ale ten nejstarší se občas opil a jednou v opilosti a hádce zastřelil svou sestru. Pak se pokusil zastřelit i sám sebe, ale nepovedlo se mu to. Byl pak stíhán pro vraždu. Sám pro sebe žádal co nejvyšší trest, nemohl se vyrovnat s tím, co udělal. Pro celou rodinu to bylo něco velmi těžkého a nepochopitelného, přivedlo je to k hledání odpovědí na otázky po smyslu života. A tak se stalo, že nejmladší sestra z té rodiny našla usmíření a pokoj u Pána Ježíše a k ní se brzy přidal i syn té zastřelené sestry. Společně pak navštěvovali svého nejstaršího bratra respektive strýce ve vězení. Bylo pro ně skoro neuvěřitelné, když zjistili, že na Pána Ježíše spoléhá i advokát jejich obviněného bratra.
JUDr. Jan Luhan vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze. Advokacii se věnuje nepřetržitě od roku 1973, v roce 1990 pak založil soukromou advokátní kancelář JUDr. Luhan & spol. Působí dlouhá léta jako lektor ústavního, správního a katastrálního práva v rámci vzdělávání advokátních koncipientů České advokátní komory a je zkušebním komisařem České advokátní komory. V roce 2012 byl zvolen předsedou zkušební komise České advokátní komory. Je členem sboru Církve bratrské v Čelákovicích.
Autor: Bronislav Matulík
Zdroj: Časopis Brána
