Kdybychom měli říct, co je pravým opakem prodeje výrobků a služeb s nádechem strachu, museli bychom konstatovat, že je to evangelium. Ani církve ve svých dějinách nebyly imunní vůči ideologii strachu, a tak i evangelium – dobrá, nadějná slova plná lásky a naděje – bylo prodáváno jako zboží na trhu, se solidní mírou strašení a všelijakého bububu. Ježíš nás ale učí přistupovat k životu beze strachu a v bezpodmínečné Boží lásce.
Je to možná věcí globalizace informací a způsobu života, ale zdá se mi, že víc než kdy dřív jsou i užitečné a dobré věci, výrobky a služby marketingově nabízeny spotřebiteli skrze vyvolávání strachu a nejistoty. Pokud si něco neobjednám, nekoupím, nezkusím, hrozí mi, že budu ve svém životě o něco strašně ošizen, v horších případech pozbude můj život smysl a budu v kruhu svých spoluobčanů a blízkých člověkem druhé kategorie, člověkem na odpis. V angličtině pro tento typ marketingu existuje označení Fear of missing out (FOMO) – strach z propásnutí, ať už slevy, příležitosti nebo události, který může vyvolat až závislost (na nakupování, konzumování on-line obsahu apod).
S jiným druhem nahánění strachu se setkáváme i u mnohých zpráv, kde je motivací především zaujmout čtenáře už v titulku tím, že se děje něco výjimečného. Počasí už není dobré, nebo špatné. Je špatné pořád. Je moc teplo, málo teplo, moc zima, málo zima, moc prší, málo prší. Na všechno bychom měli reagovat – s nadsázkou řečeno – úprkem do protiatomového krytu, namísto toho, abychom si vzali klobouk, deštník anebo počasí přizpůsobili formu dopravy a program daného dne. Zprávám o tom, co se stalo v Česku, v Evropě i mimo ni, dominují tragické příběhy milióntiny promile obyvatel planety, takže všechno to sice všední, ale krásné, hodnotné a ušlechtilé, co dělají lidé jaksi mimochodem, zůstává odsunuto na slepou kolej zvanou „nezajímavé“.
Úplně jiný level je strašení politických mesiášů, kteří paradoxně za peníze voličů a státu prodávají reklamně skvěle připravený produkt, jenž by se dal nazvat Bez nás přijde zítra apokalypsa. „Strach a lež,“ řekl jeden z velkých teologů 20. století Josef Zvěřina, který na vlastní kůži zažil téměř 14 let komunistických kriminálů, „jsou nejmocnějšími spojenci všech diktatur.“ Spolu se Zvěřinou to opakují velcí duchové lidských dějin od Západu na Východ, od Severu na Jih a nic jiného neříkal ani náš Pán Ježíš: „Nemějte strach, já jsem přemohl svět.“ Je to jedna z vět, která měla poslat tento svět na úplně novou trajektorii svých dějin, kde jedním z podstatných prvků mělo být právě to, aby se člověk nebál, protože byl Ježíšem a skrze křest osvobozen pro konání velkých věcí. Po dvou tisících letech se zdá, že bez vyvolávání strachu a obav dnes nejde prodat ani kartáček na zuby.
Strašení Božím odmítnutím
Kardinál František Tomášek, jemuž se povedlo převést církev konfrontující se s totalitou na začátek nové epochy, řekl v roce 1988: „Velmi důrazně připomínám, že zbabělost a strach jsou nedůstojné opravdového křesťana.“ Zdá se mi, že ještě u generace kněží, jimž je dnes třeba osmdesát let, a u těch, kteří byli vysvěceni po koncilu a zvláště kolem roku 1989, bylo možno najít zakořeněnou vizi, že Bohem nelze strašit a že všechny ty biblické a církevní tresty musíme vždycky vidět optikou skutečné Ježíšovy lásky. V posledních letech, kdy se část římskokatolické církve nostalgicky ohlíží daleko před koncil a hledá, jestli by se znovu nedalo občansky a nábožensky žít jako v 17. století, se strašení Bohem, Božím odmítnutím a peklem objevuje čím dál tím častěji. Nebo je díky sociálním sítím alespoň více vidět.
Z víry a duchovního života se u části věřících zase stává duchovní podvojné účetnictví – já ti Bože něco dám, něco se odmodlím a budu do příští neděle hodný, a ty mi za to dáš to, o co bych se měl přičinit sám nebo co druzí nemají. Objevují se obskurní náboženské rituály a modlitby k Bohu či Panně Marii, které přesně kopírují styl novodobých obchodníků se strachem – kdo v daný den nepoklekne před obrazem, ten nedostane oblažující polibek Panny Marie.
Zpátky do hry se vracejí sto a více let stará zjevení a proroctví o konci světa a o tom, co tento konec odvrátí. Z křesťanství katolického ritu se někde stalo úplně jiné náboženství, které nemá s křesťanstvím, jaké znáte třeba od svatého Františka z Assisi nebo svaté Edity Stein, nic společného. Paradoxně, někteří lidé toto strašení mají rádi, vyhledávají ho, dává jim smysl. Jedině tak se dokážou překonat a být aspoň na chvíli „hodní“. Jenže o to přece v Kristově vykupitelském příběhu nejde, a to ani omylem.
Evangelium je opakem prodeje strachu
Kdybychom měli říct, co je pravým opakem prodeje výrobků a služeb s nádechem strachu, museli bychom konstatovat, že je to evangelium. Ani církve ve svých dějinách nebyly imunní vůči ideologii strachu, a tak i evangelium – dobrá, nadějná slova plná lásky a naděje – bylo prodáváno jako zboží na trhu, se solidní mírou strašení a všelijakého bububu.
Když se podíváme do díla velkých křesťanských osobností, najdeme v něm, jak říkávala historička umění a politická vězeňkyně Růžena Vacková, „hlubiny tmy“, ale tisícinásobně silněji v něm září světlo naděje a lásky, na které se člověk musí fixovat, chce-li v tomto světě, v němž se dá strašit a ovládat životy čímkoliv, nejen přežít, ale žít, být a růst. Věc někde došla tak daleko, že se lidé hledající Boha bojí překročit práh kostela. Obávají se, jestli budou dost dobří, dost vyspělí, schopní reagovat a dostát všem pravidlům „posvátného tělocviku“ a mravů. Místo radosti, že jsem konečně překonal strach a vyšel vstříc Božímu zavolání, další strach. Místo skoku do Boží náruče, která nesvírá, ale objímá, pád do světa nejistoty, že nebudu tak dobrý, jak si Ježíš přeje, a že to tedy asi špatně dopadne.
Nebojme se, nemějme strach, nenechme se před Bohem nikdy soužit obavami. Nic z toho, co je pro Boha podstatné a co měl a má potřebu nám sdělit, nelze prodávat s podbarvením strachu z trestů nebo nepochopení. Není nikdo jiný na světě než Bůh, jehož jsme dílem, který ví, jací jsme, proč takoví jsme, jaké jsou naše schopnosti, talenty i třinácté komnaty. Pokud někteří z nás zažívali onu nevysvětlitelnou míru pochopení a přijetí od svých rodičů a hlavně od maminky, i když jsme dělali věci, na které nemůžeme být dvakrát pyšní, pak vězme, že Boží láska, milosrdenství, odpuštění a naděje v nás je ještě mnohonásobně větší a navíc – nevyčerpatelná.
Buďme ostražití všude tam, kde se Bůh prodává jako životní pojištění nebo zprávy o počasí. Vezměme si z nepodmíněné Boží lásky příklad a sílu, abychom všechno, co umíme udělat, vytvořit a vymyslet a čím si třeba také vyděláváme na živobytí, v sobě nikdy nemělo onen osten vyvolávaného strachu a úzkosti, že když si něco nekoupíme, budeme méněcenní, nekonkurenceschopní, ujede nám vlak... Strach umí dobře ovládat a dobře prodávat. Civilizace, v níž žijeme a kterou vytváříme, však díky takovému strachu a ohlupování obavami nebude v ničem hodnotnější a v ničem lepší. Patrně nikdy se nám úplně nepodaří zbavit se strachu všedního života. Máme však naprostou jistotu, že dovolíme-li Bohu, aby šel s námi, kamkoliv půjdeme, strach se nestane hybnou silou našich malých i velkých životních rozhodnutí a kroků.
Máte pravdu, že Bůh je láska. A že nám nedal ducha strachu, ale odvahy a lásky. Ježíš Kristus byl poslán na svět, aby nikdo, kdo v něho věří nezahynul. Ježíš učedníky nestrašil, ale je třeba vědět, že vyháněl zlé duchy z nemocných, varoval hříšníky před jejich možnou záhubou v království temna (pekla), pokud nebudou činit pokání z hříchů. Viz Matouš 5,27-30. Dnes existenci duchům zla, satanovi a peklu nevěří ani mnozí církevníci a učitelé církve, takže odmítají tím učení J. Krista. Je dovolováno věřícím dokonce konat to, co v očích Boha hříšné, neboť prý je Bůh neskonale milosrdný a všechny vezme do nebe. To je ale zcestné učení, neboť Bůh je zároveň spravedlivý a každý sklidí to, co sám zasel při posledním soudu. Než spoléhat na tento článek, je lepší si skutečně přečíst Evangelium a zjistit, co skutečně J. Kristus učil.