Víra má úžasnou schopnost: může být zdrojem naděje, spojení a odvahy, ale taky může lidi zcela vykolejit. Někdo díky ní dokáže obětavě pomáhat druhým, zatímco jiný ji použije jako kladivo, kterým tluče každého, kdo nesdílí jeho pohled na svět. Jak je možné, že něco tak krásného a hlubokého, co nás má přibližovat k Bohu a lidem, se někdy promění v nástroj dominance, kontroly a rozdělení?
Teolog Peter Enns říká, že problém často začíná tam, kde se víra změní z cesty k porozumění na pevně stanovený seznam pravidel, která se nesmí zpochybňovat. Pravá víra je ale živá – je to dialog, dobrodružství plné otázek, pochybností a hledání. Jakmile ji ale začneme používat jako nástroj moci, její podstata se ztrácí. A přesně tam, někde mezi touhou po jistotě a strachem z chaosu, začíná růst fanatismus.
Znáte ten pocit, když někdo začne s obrovskou vervou prosazovat svůj názor, až máte dojem, že kdyby měl bič, nebudete mít jinou možnost než kývnout? Tak přesně tohle je typický příklad fanatismu. Psychologové i teologové se shodují: fanatismus není o síle víry, ale o slabosti člověka. Lidé, kteří skutečně věří, nepotřebují křičet, hrozit nebo tlačit na pilu. Jejich víra je klidná, otevřená a nebojí se otázek.
Fanatismus je naopak maskou nejistoty a strachu. Lidé, kteří nedokážou unést pochybnosti nebo chaos, se je snaží „řídit“ – například tím, že na ostatní uvalují přísná pravidla a sami se jimi někdy ani neřídí. Je to jako evangelijní příběh o Ježíšových učednících, jež chtěli svolat oheň z nebe na vesnici, která nepřijala Ježíše. On je ale napomenul: „Nevíte, jakého jste ducha.“ Jinými slovy: Násilí, agresivita a manipulace nikdy nebyly Boží cestou.
Horlivost versus fanatismus: Kde je hranice?
Zdravá víra je plná nadšení, ale nadšení není totéž co fanatismus. Rozdíl je především v motivaci. Nadšení pramení z přesvědčení a touhy přiblížit se Bohu. Fanatismus vychází z osobnostních rysů – je to posedlost konkrétní oblastí na úkor všech ostatních. Americký františkán a spisovatel Richard Rohr říká, že lidé, kteří si jsou naprosto jisti svou vírou, většinou uvízli na povrchu. Skutečná víra je vždy spojená s pokorou a otevřeností vůči tajemství.
Fanatik si často najde jeden úzký problém – ať už jde o přísné morální standardy, kontroverzní doktríny nebo společenské otázky – a kolem něj vytvoří celou svou identitu. Pokud někdy změní názor, udělá to s tou samou vervou a často se promění v bojovníka za opačný názor. Například bývalý americký pastor a propagátor „kultury čistoty“ Joshua Harris, autor radikální knihy S nikým nechodím a nejsem cvok, nejdřív doporučoval mladým lidem například zcela vynechat randění a soustředit se na vztahy, které směřují přímo k manželství, se za pár let za své extrémní názory omluvil, opustil evangelikální křesťanství a začal podporovat hodnoty, které dříve tvrdě odmítal.
Jedna z největších tragédií je, že náboženský fanatismus často nachází své útočiště přímo v křesťanských církvích. Církve by měly být místem, kde se lidé učí pokoře, otevřenosti a hledání pravdy. Místo toho ale někdy podporují ty, kteří staví mezi lidmi ploty, místo aby budovali mosty. Jak je možné, že kazatelé, kteří šíří nenávist nebo dogmatické extrémy, mohou mít tak velké pole působnosti a mají své následovníky?
Církve selhávají nejen tím, že mlčí, ale i tím, že neučí věřící myslet kriticky. Víra, která nedokáže unést otázky, se stává ideologií, a ideologie plodí fanatiky. Pokud chceme, aby víra zůstala živá, musí být otevřená ke změně, ochotná přiznat chyby a vést dialog i s těmi, kdo mají jiný názor.
Skutečná víra je klidná a nebojí se odlišných názorů. Lidé, kteří věří v Boha, nepotřebují manipulovat druhé ani prosazovat svou pravdu násilím. Naopak fanatikům chybí schopnost si ze sebe udělat srandu, nebrat si věci osobně nebo přiznat vlastní chybu. Jejich potřeba ovládat a kontrolovat okolí prozrazuje, že věří spíš svým představám o Bohu než Bohu samotnému.
Náboženství jako cesta k lidství
Nakonec bychom si měli položit otázku: Jakou roli hraje víra v našem životě? Je to nástroj, kterým se chráníme před světem a jeho nejistotami? Nebo je to cesta, na které nacházíme důvěru ve větší příběh, který nás přesahuje? Pravá víra není o tom mít vždycky pravdu nebo odpovědi. Je to odvaha přijmout, že nevíme všechno, a přesto se rozhodnout věřit.
Fanatismus možná působí jako bezpečná kotva, která nás ochrání před pochybnostmi. Ale ve skutečnosti nás spíš spoutává a odděluje od lidí. Chceme-li, aby naše víra byla skutečně živá, musíme začít u sebe – přestat zaměňovat Boha za své vlastní představy a mít odvahu být zranitelní. Teprve pak může být víra tím, čím má být: zdrojem naděje, spojení a radosti. Richard Rohr dodává, že moc a kontrola nejsou ovocem Ducha. Pokud se církev nebo věřící zaměřují na dominanci, ztratili cestu.
